Článek
Přijala jsem od svého přítele peníze. Ještě na jaře bych u podobné věty čekala pokračování, které se mi nebude líbit. Myslela jsem si, že dokud mám vlastní výplatu a byt, nemůže mezi námi vzniknout nic, co bychom nedokázali vyřešit obyčejnou domluvou. Aleš navíc nikdy nechtěl vědět, za co utrácím, a nepřipomínal mi ani večeře, na které mě zval. Právě jeho lehkost mi umožnila souhlasit. Tu svou jsem pak někde cestou ztratila.
Dělám pokladní v supermarketu. S Alešem jsme spolu rok a půl, každý bydlíme ve svém. On většinou končí práci kolem páté, já podle rozpisu v jednu, v šest nebo po zavíračce. Když jsem měla volnou středu, trávil ji u počítače. Když chtěl v sobotu vyjet za město, seděla jsem u pásu a přemýšlela, jestli mi večer ještě zbude chuť s někým mluvit. Nehádali jsme se kvůli tomu. Jen se nám pořád něco hezkého nevešlo do týdne.
V červnu jsem po další pracovní sobotě přijela k němu a usnula na pohovce dřív, než jsme vybrali film. Probudil mě až ve chvíli, kdy chtěl uklidit hrnky. Byla jsem protivná, protože mi připadalo, že jsem zase pokazila jediný společný večer. Aleš řekl, že bych nemusela být tak unavená, kdybych ubrala směny. Odpověděla jsem, že to můžu udělat, jakmile někdo začne platit část mých složenek. Myslela jsem to jako konec rozhovoru. On se zeptal, kolik by chybělo.
Nejdřív jsem se smála. Potom jsem mu vysvětlovala, že nechci kapesné. Nedotkl se ho ten výraz, jen mi připomněl, že má dost peněz a času méně, zatímco já s časem nemůžu hýbat bez výpadku výplaty. Navrhl, že mi bude tři měsíce posílat šest tisíc a já zkusím kratší úvazek. Nebude to žádná odměna za návštěvy, řekl. Chtěl by se mnou jen někdy strávit odpoledne, které nezačíná tím, že si potřebuju na chvíli lehnout.
Líbilo se mi, že po mně touží tak obyčejně. Žádný velký výlet ani dárek, který bych odložila do skříně. Chtěl, abych vedle něj byla vzhůru. Když jsem si doma propočítala, o kolik bych přibližně přišla, připadala mi jeho nabídka téměř přesná. Zbytek jsem mohla pokrýt tím, že nebudu tolik jíst venku. Vedoucí mi umožnila od srpna do konce října zkusit kratší úvazek s návratem k původnímu rozsahu v listopadu. Šest tisíc přišlo prvního srpna. Dívala jsem se na jméno odesílatele a měla radost.
První týdny byly opravdu hezké. Chodili jsme po práci na procházky, jednou jsme stihli odpolední kino a vrátili se ještě za světla. Nemusela jsem se nutit k hovoru. Těšilo mě, když jsem mu mohla říct, co se mi přihodilo, místo obvyklého shrnutí, že dneska bylo zase hodně lidí. Když mě objal, nepřemýšlela jsem, jestli se mi chce vstávat z křesla. Připadala jsem si odpočatější a taky přitažlivější, což jsem mu nepřiznala. Vděčnost byla jednodušší slovo.
Pak mě kamarádka Marcela pozvala na čtvrteční výlet. Měla jsem volno a Aleš měl být v práci, takže nebyl žádný důvod odmítat. Přesto jsem jí napsala, že zatím nevím. Co kdyby skončil dřív? Když se večer zeptal, jaký mám program, řekla jsem, že žádný. Nabídl procházku a já souhlasila. Marcele jsem potom napsala, že už něco mám. Nevěděla o penězích. Bylo příjemné nemuset nahlas vysvětlovat pořadí, ve kterém jsem se rozhodovala.
Nešlo o to, že bych s Alešem nechtěla být. Chtěla. Jen jsem si postupně přestala vybírat, kdy. Nechávala jsem volná odpoledne otevřená až do jeho zprávy a vlastní věci strkala do mezer. Jednou jsem přeložila návštěvu kadeřnice, protože Aleš zvažoval, že by se u mě zastavil. Nakonec jel domů dodělat práci. Nevyčetla jsem mu to. Poslala jsem mu srdíčko a doma si sama zastřihla ofinu. Dopadlo to dost špatně, ale když si toho všiml, tvrdila jsem, že jsem chtěla změnu.
V září jsem začala oznamovat i věci, na které se neptal. Že jdu na dvě hodiny za Marcelou. Že si v úterý potřebuju něco vyřídit. Že v sobotu, kdy on navštíví syna, možná pojedu k sestře. Odpovídal, ať si to užiju. Jednou se dokonce zarazil a zeptal se, proč mu to říkám tak opatrně. Zasmála jsem se a řekla, že jen aby věděl, kde mě má. On mě políbil a já byla ráda, že z toho nevznikl delší rozhovor.
Připadala jsem si rozumná. Když někdo přispívá na to, abych měla víc času pro nás, přece ho hned nezaplním něčím jiným. Sobě jsem to opakovala pokaždé, když jsem čekala s rozhodnutím, jestli se Aleš ozve. On mezitím chodil na squash, vídal kamarády a někdy prostě zůstal doma. Věděla jsem, že o nic z toho se mnou nesjednával výměnný obchod. Přesto mi čím dál víc vadilo, jak snadno se rozhoduje podle sebe.
Na druhý říjnový týden mi vycházelo několik volných dnů a doplnila jsem je dovolenou. Aleš už v létě říkal, že si tehdy také chce udělat týden volna. Mluvili jsme o horách nebo o pár dnech v některém městě, ale nic jsme nevybrali. Čekala jsem, až přijde s konkrétním návrhem. Připadalo mi nepatřičné vybírat penzion a předpokládat, že ho zaplatí, když už mi posílá peníze. Tak jsem mu jen připomněla termín. Řekl, že ho má uložený.
O cestě s kamarádem jsem se dozvěděla při vybírání bot. Aleš si zkoušel pevnější pár a vysvětloval prodavači, že budou tři dny chodit po kopcích v Rakousku. Myslela jsem, že mluví o nás. Zeptala jsem se, jestli už tedy ví, kam pojedeme, a on řekl, že jede s Petrem. Domluvili se minulý večer. Na můj dotaz kdy odpověděl datem uprostřed mého volného týdne. Prodavač přinesl jinou velikost a já jsem ustoupila k regálu, aby kolem mě prošel.
Počkala jsem až před obchod. Nechtěla jsem se hádat vedle krabic s botami a zároveň jsem potřebovala, aby viděl, jak moc mě to zasáhlo. Vypadal překvapeně. Připomněl mi, že jsme žádný pobyt neobjednali a z celého týdne bude pryč čtyři dny. Zbytek můžeme být spolu. Já jsem řekla, že jsem si přece uvolnila čas pro něj. Odpověděl, že společnou cestu nepovažoval za domluvenou. A tehdy ze mě vyšlo, že na rozdíl od něj si nemůžu jen tak dělat, co chci.
„Proč bys nemohla?“ zeptal se. „Vždyť právě proto pracuješ míň.“
Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Měl přece říct něco o naší dohodě, o společném čase. Místo toho stál s taškou od bot a nabízel mi svobodu, kterou jsem si od prvního převodu netroufla použít. Připomněla jsem Marcelu, kadeřnici i odpoledne, která jsem si nechávala volná. Vyslovovala jsem je jako důkazy jeho dluhu. Aleš poslouchal a potom se zeptal, proč jsem mu alespoň jednou neřekla, že kvůli němu něco ruším.
Doma jsem chtěla peníze poslat zpátky. Všechny tři platby, jako by se tím daly vrátit i ty dva měsíce. Otevřela jsem účet a zjistila, že bych potom sotva zaplatila běžné výdaje do další výplaty. Peníze už nebyly zvláštní dar, který můžu v rozčilení odmítnout. Byly rozdělené mezi nájem, elektřinu a nákupy. Zavřela jsem bankovnictví a Alešovi napsala, že se potřebujeme sejít znovu. Nechtěla jsem pokračovat před obchodem ani dokončit celý rozhovor ve zprávách.
Sešli jsme se druhý den. Řekla jsem mu, že jsem si připadala placená za to, abych byla k dispozici. Zarazil se a chvíli se bránil. On mě přece nikde nedržel. Já se snažila vysvětlit, že ho neobviňuju z něčeho, co dělal tajně. Jen jsem při každém vlastním rozhodnutí začala vidět jeho peníze. Přiznal, že mu naše uspořádání připadalo jednoduché, protože pro něj šest tisíc nic dalšího neměnilo. Nenapadlo ho, že pro mě ano.
K cestě se vrátil sám. Řekl, že mi měl zavolat, než Petrovi kývl, protože jsme o společném týdnu mluvili. Pořád ale nechtěl přijmout, že všechno moje volno automaticky znamená závazek pro něj. To jsem po něm nakonec nechtěla ani já. Potřebovala jsem jen slyšet, že jsem si naše plány nevymyslela celé. Chvíli jsme se ještě přeli o to, co přesně kdo v létě řekl. Pak jsem se zeptala, jestli by mi peníze chtěl posílat i dál. Odpověděl, že jestli mi kratší práce vyhovuje, nevidí důvod přestat.
Cestu s Petrem nezrušil. Domluvili jsme se ale, že naši tříměsíční zkoušku neprodloužíme. Poslední platba zůstane na pokrytí říjnového výpadku a v listopadu se vrátím k původnímu úvazku, jak jsem měla sjednáno. Aleš se zeptal, jestli si tím jen nechci znovu dokázat, že nikoho nepotřebuju. Zlobila jsem se na tu otázku, protože na ní něco bylo. Přesto jsem nedokázala najít způsob, jak peníze dál přijímat a přestat kolem nich sestavovat celý svůj týden.
Když odjel, vzala jsem Marcelu na výlet, který jsem v srpnu odmítla. Měla čas jen jedno odpoledne. O Alešově nabídce jsem jí řekla cestou zpátky. Poslouchala a pak poznamenala, že jí příště můžu rovnou říct, že čekám na chlapa. Rozesmálo mě to. Večer jsem Alešovi poslala fotografii z cesty. Chtěla jsem mu ukázat místo, které by se mu líbilo. Odepsal, že tam někdy můžeme zajít spolu, a já tentokrát rovnou navrhla den.
Teď už mám rozpis na celý listopad. Dvě soboty zase strávím v práci a Alešovi se to nelíbí stejně jako mně. Minulý týden jsme si domluvili večeři na první listopadovou středu. Ve čtvrtek jsem šla s Marcelou do kina; když se Aleš ptal, jestli se uvidíme, řekla jsem, že už něco mám. Někdy mi chybí volná odpoledne tak moc, že si znovu vybavím, jak snadno by mi mohl pomoct. Zatím od něj chci spíš slyšet, v kolik mám ve středu přijít. A když přijdu unavená, neříkat hned, že jsem nám pokazila večer.
