Článek
Na té náplni jsem si dala záležet. Hrušky voněly po másle, těsto bylo křehké a na každém košíčku seděl čokoládový lístek. Když jsem zavírala poslední krabici, měla jsem radost. Tohle se mi povedlo.
Objednávku se mnou vyřizovala provozní nového hotelu. Při ochutnávce snědla celý vzorek. Potom mluvila o víkendech, svatbách a stálém dodavateli. Nic neslíbila, ale já si už představovala pravidelné pátky bez shánění dalších zákazníků.
Kvůli první dodávce jsem odmítla dva narozeninové dorty. Dcera mi v pátek pomáhala skládat krabice a já jí ukazovala návrh samolepky pro svoji cukrářskou dílnu. Na tuhle objednávku ještě nebyly vytištěné. Škoda, říkala jsem si.
V sobotu odpoledne mě provozní přivítala s telefonem u ucha. Ukázala na nerezový stůl v hotelové kuchyni a odběhla. Krabice jsem přenášela sama, opatrně, aby se lístky neulomily. Dva košíčky navíc pro ochutnání jsem položila stranou.
Kartičky přinesl mladý číšník. Hruškový košíček šéfkuchaře Daniela Vítka. Přejela jsem očima řádek ještě jednou a jednu kartičku vzala do ruky.
Vítka jsem znala z televizního pořadu. Teď stál o několik metrů dál a zkoušel omáčku z malé lžičky. Na zahajovací večer ho hotel najal jako hlavní tvář. To jsem věděla. Že budu péct pod jeho jménem, mi nikdo neřekl.
„Tyhle jsou ode mě,“ vysvětlila jsem číšníkovi. Podíval se na krabice, potom na kartičku. Zavolal provozní.
Ta se tentokrát usmívala méně. Prý je tak sestavené celé večerní menu. Hosté přišli na Vítka a on za nabídku ručí. „Vy jste naše dodavatelka, paní Simono. Samozřejmě dostanete všechno zaplacené.“
Najednou mi bylo trapně za to, jak jsem dceři vyprávěla o nových zákaznících. Představovala jsem si, že někdo košíček ochutná a zeptá se, odkud je. V telefonu jsem dokonce měla připravenou fotografii své dílny.
Vítek přišel ke stolu. Nabídla jsem mu vzorek, který rozkrojil a ochutnal. „Dobré těsto,“ řekl. Potěšilo mě to. I v tu chvíli mě to potěšilo, a právě za to jsem se na sebe zlobila.
Z druhého vzorku sundal čokoládový lístek, posunul kousek hrušky ke kraji a přidal drobenku, kterou jsem přivezla na doplnění. Hruška konečně vynikla. Můj lístek najednou vypadal jako poklička.
„Takhle bych to nechal,“ řekl. Čekala jsem, že se aspoň zeptá. Položila jsem kartičku mezi nás. „A tohle jste pekl taky?“
Vzhlédl. „Ne. Ty jste pekla vy.“ Provozní začala vysvětlovat společný koncept, ale on jí skočil do řeči: „Na příště si to musíte domluvit předem.“ Potom se obrátil ke mně. „Upravíte tak i ostatní? Potřebuju se vrátit k teplému.“
Zůstala jsem u otevřených krabic. Nejradši bych je zase zavřela a odvezla. Jenže košíčky byly objednané, hotové a hosté už nechávali kabáty v šatně. A já potřebovala zaplatit máslo, hrušky i hodiny, které jsem nad nimi strávila. Přikývla jsem.
Sundala jsem první lístek. Potom druhý. U několika kousků jsem se přistihla, že je schválně upravuju méně pečlivě, a musela se vrátit. Za svou naštvanost ti hosté nemohli. Poslední tác jsem dokončila stejně jako první.
V neděli ráno přišla platba za celou dodávku a zpráva s poděkováním. Provozní se ptala na další sobotu. Tentokrát rovnou napsala, že zákusky budou opět součástí Vítkova menu.
Zeptala jsem se, zda mohou na kartičku přidat také moji dílnu jako dodavatele. Odpověděla, že dodavatele hostům neuvádějí a na jednotné prezentaci menu nic měnit nechtějí.
Rozepsané ano jsem smazala. Poděkovala jsem a další zakázku odmítla. Otevřela jsem kalendář. Příští sobota zůstala prázdná. Chvíli jsem u telefonu seděla s nepříjemným pocitem, že jsem si právě zkomplikovala celý měsíc.
Odpoledne jsem upekla dvanáct košíčků. Dcera sáhla po čokoládě, ale zarazila jsem ji. Ukázala jsem jí, kam posunout hrušku a kolik přidat drobenky. „To tě napadlo teď?“ zeptala se.
„Ne. Ukázal mi to ten kuchař.“
Vybrala jsem dva hotové kusy pro fotografii do své nabídky. Dcera mi podržela talíř u okna. Zkusila jsem několik záběrů a pak jí ukázala ten nejlepší. Hruška na něm opravdu vypadala líp. Fotografii jsem uložila. Než jsem nabídku zveřejnila, ještě jednou jsem zkontrolovala, že u příští soboty stojí volný termín.
