Článek
Když vedoucí navrhla, abychom si s Irenou na měsíc vyměnily práci, řekla jsem, že s tím nemám problém. Stály jsme po obědech u stolu, na kterém ještě zůstaly prázdné nádoby od salátu, a já měla dobrý pocit, že jsem se kolegyně zastala. Irena už podruhé během podzimu žádala, aby nemusela být každý den u vráceného nádobí. Byla vyučená kuchařka jako já a přišla k nám s tím, že se práce časem prostřídá. Vedoucí její žádost neodmítla, jen se pokaždé našel důvod počkat. Teď ukázala na mě a zeptala se, jestli bych tedy od listopadu převzala Irenino místo. Souhlasila jsem tak rychle, že už nebyl prostor vysvětlovat, jak přesně jsem si tu spravedlnost představovala.
V naší školní jídelně jsem tehdy pracovala devátým rokem. Nastoupila jsem po zavření restaurace, kde jsme končily podle posledních hostů, a pravidelná odpoledne pro mě byla velká změna. Dcera ještě chodila na druhý stupeň a poprvé jsem mohla slíbit, že se večer opravdu uvidíme. Práce v jídelně nebyla klidná. Každý den jsme musely připravit přes tři sta obědů, během výdeje se nezastavily a po něm zbývalo uklidit provoz. Jenže jsem věděla, kdy přijdu domů, a postupně jsem si tam našla své místo.
U teplé kuchyně jsem stála s Marcelou, která měla na starosti polévku a pomáhala s přílohami. Já připravovala hlavní jídlo, Marie chystala zeleninu a studené přílohy a podle potřeby přecházela k výdeji. Vedoucí Alena vyřizovala objednávky, přebírala dodávky a v největším náporu chodila mezi nás. Irena k nám nastoupila před třemi lety jako čtvrtá pracovnice do kuchyně. Na začátku bylo potřeba hlavně obsadit mytí nádobí po paní, která odešla do důchodu.
Pamatuji si, jak nám ji Alena představovala. Zdůraznila, že má praxi z hotelu a že ji později využijeme i jinde. Irena se tehdy ptala, za jak dlouho se budou místa střídat. Vedoucí odpověděla, že nejdřív potřebujeme zvládnout začátek školního roku. Já u toho loupala cibuli a přikývla jsem, protože mi to připadalo rozumné. Na podzim byly nové děti, změněné počty strávníků a dvě kolegyně se postupně vystřídaly na nemocenské. Nebyla vhodná chvíle něco překopávat.
Potom přišly Vánoce, další pololetí a prázdniny. Při každém novém školním roce se objevilo něco naléhavějšího než střídání práce. Během těch tří let se Irena naučila odhadnout, kolik nádobí se vrátí s kterou skupinou, znala zvuky myčky a včas si připravovala čisté koše. Když někdo jiný zaskakoval na jejím místě, trvalo mu všechno déle. Alena to říkala jako pochvalu. Irena se někdy usmála, jindy jen pokračovala v práci. Neuvědomovala jsem si, že právě její spolehlivost se stala jedním z důvodů, proč ji odtamtud nikdo nepřesouval.
Já jsem mezitím byla ta, za kterou se chodilo s otázkami kolem vaření. Marcela se mě ptala na množství omáčky, Marie přinesla ochutnat zálivku a Alena se mnou probírala, co půjde připravit v den, kdy přijede pozdější dodávka. Nebyla jsem jejich nadřízená a ani jsem o takové místo nestála. Vyhovovalo mi mít vlastní úsek, udělat svou práci dobře a nemuset řešit všechno ostatní. Když mě někdo představil nové pracovnici jako naši jistotu u sporáku, říkala jsem, ať nepřehání. Přitom jsem si tu větu pamatovala ještě cestou domů.
S Irenou jsme spolu vycházely dobře. Občas jsme odcházely na autobus a mluvily o dětech, o cenách v obchodech nebo o její mamince, která bydlela daleko. Nebyla uzavřená, jen během výdeje neměla tolik možností se zapojit. Od jejího stanoviště bylo slyšet proud vody a nádobí. Naše hovory od sporáků k ní někdy dolehly jen zčásti. Když se později na něco zeptala, odpověděly jsme jí, že už jsme to řešily. Nikdo jí nechtěl dát najevo, že k nám nepatří. Přesto se to stávalo.
Jednou v září jsem ji našla, jak po práci stojí nad jídelníčkem na další týden. Zeptala se, jestli bych jí ukázala, jak připravuji maso na čtvrteční oběd. Nabídla jsem, že se může ráno přijít podívat. Řekla, že nechce jen koukat. Chtěla by to někdy dělat sama. Vysvětlovala mi, že doma vaří každý den, ale v práci už několik let hlavně odnáší zbytky cizího jídla. Bylo mi trapně, protože jsem jí před chvílí nabídla něco, co by sotva potřebovala jako základní poučení.
Při nejbližším rozhovoru s Alenou jsem proto řekla, že bychom měly Irenu pustit také k vaření. Mluvila jsem o spravedlivém střídání a o tom, že se přece musíme umět zastoupit. Vedoucí se zeptala, jak bych to chtěla udělat v běžném týdnu. Navrhla jsem jeden den, případně dva. Alena namítla, že za jediný den si Irena nestačí zvyknout na celý průběh přípravy a druhý den už budu všechno zase dělat po svém. Tehdy přišla s měsíční výměnou.
Když jsem ten večer vyprávěla manželovi, že budu celý listopad u nádobí, zeptal se, jestli mi to nebude vadit. Odpověděla jsem, že tu práci někdo dělat musí. Sama jsem slyšela, jak snadno se to říká doma nad hotovou večeří. Abych mu dokázala, že to myslím vážně, ještě jsem dodala, že mi změna možná prospěje. Osm let stojím na stejném místě a ostatním vysvětluji, jak co připravovat. Aspoň si od toho na chvíli odpočinu.
Před výměnou jsme s Irenou dvě rána prošly, kde co máme a jak si rozdělujeme přípravu před výdejem. Ukázala jsem jí svoje poznámky k množství a upozornila na nádobu, která se špatně přenáší plná. Irena poslouchala, několik věcí si zapsala a u jiných se doptala. Pak zase ona se mnou prošla své stanoviště. Vysvětlovala, co si připravuje ještě před příchodem první skupiny a proč nenechává všechny koše zaplnit najednou. Měla jsem pocit, že tomu rozumím. Vždyť jsem tam už mnohokrát pomáhala.
První pondělí mě překvapilo hlavně to, jak málo času zůstává mezi jednotlivými úkony. Dokud jsem u mytí nádobí jen vypomáhala, přicházela jsem na chvíli, kdy bylo potřeba něco rychle dohnat. Teď jsem měla myslet dopředu, udržovat volnou plochu a průběžně vracet čisté věci tam, kde je budou potřebovat. Irena mi po výdeji přišla pomoct s posledními hrnci. Poděkovala jsem jí a řekla, že zítra už budu rychlejší.
U sporáků se jí dařilo. První dny se několikrát ujistila u Marcely, ale nevolala mě kvůli každému rozhodnutí. Když jsem od nádobí zaslechla smích, automaticky jsem zvedla hlavu. Marie něco vyprávěla a Irena odpovídala, přitom dál pracovala. Byla to úplně obyčejná situace, jakých jsem sama zažila stovky. Jen jsem najednou stála vedle a neznala začátek jejich rozhovoru.
Ve středu přišla Alena ochutnat oběd. Řekla Ireně, že se jí maso povedlo a děti se budou mít dobře. Já právě skládala čisté misky a čekala, jestli se vedoucí přijde podívat i ke mně. Nepřišla. Neměla důvod, na mém stanovišti všechno běželo. Přesto mě to zabolělo tak silně, že jsem se za ten pocit zastyděla. Irenu za dobře umyté talíře také nikdo každý den nechválil. Do té doby mě ani nenapadlo si toho všimnout.
Začala jsem se u vaření zastavovat častěji, než bylo potřeba. Ráno jsem se ptala, jestli mají dost nádob, potom jestli už je hotová příloha. Když Irena odpověděla, že ano, požádala jsem ji, ať mi ji ukáže. Zpočátku mi to nevyčítala. Jednou ale nechala poklici zavřenou a řekla, že mě zavolá, pokud si nebude vědět rady. Usmála jsem se a tvrdila, že se jen zajímám. Cestou zpátky jsem měla vztek, jako by mě vyháněla z místa, které jí nepatří.
Přitom jsem jí ho sama nabídla.
Na konci prvního týdne jsem doma řekla, že Irena pracuje trochu jinak než my. Manžel se zeptal, jestli je v tom nějaký problém. Vyjmenovala jsem, že si jinak staví nádoby a že ráno začíná jinou částí přípravy. Když chtěl vědět, jestli kvůli tomu není oběd včas, musela jsem přiznat, že je. Potom už jsem o práci raději nemluvila. Nebyla jsem připravená vysvětlit ani jemu, proč mi vadí něco, co funguje.
Druhý týden jsem si začala všímat každé drobnosti. Irena jednou hledala cedník a já jí hned vysvětlovala, že ho nechává na špatném místě. Při jiné příležitosti jsem jí navrhla přesunout připravené nádoby blíž k výdeji, protože tak jsem je mívala já. Odmítla. Věcně vysvětlila, že si tam potřebuje nechat průchod. Nehádaly jsme se, ale od té doby mi už nevyprávěla cestou z práce tolik jako dřív. Já si její odstup vykládala jako nevděk a nerada si připouštěla, že se mnou možná jen nechce znovu probírat uspořádání kuchyně.
Nejhorší byl čtvrtek. Dopoledne se kvůli změně rozvrhu posunul příchod několika tříd a vrácené nádobí se začalo hromadit dřív, než jsem čekala. Nešlo o nic, co by se v jídelně nikdy nestalo. Irena mě na podobné změny upozorňovala při předávání. Zpočátku jsem stíhala. Měla jsem připravené prázdné koše a část čistých talířů už byla zpátky u výdeje. Pak jsem zahlédla, že Irena používá jinou naběračku, než jakou jsem si obvykle brala já, a odešla jsem jí říct, kde najde tu moji.
Mohla jsem se vrátit po jedné větě. Místo toho jsem zůstala a vysvětlovala, proč se mi s ní pracuje lépe. Irena řekla, že si porce hlídá a s touhle se jí dobře zachází. Marie na mě od vedlejší nádoby zavolala, že mi chodí talíře. Odpověděla jsem, že vím. Pořád jsem stála vedle výdeje a čekala, až Irena uzná, že jí nabízím pomoc. Když se natáhla pro další talíř a obrátila se k dítěti, konečně jsem odešla.
Na příjmové ploše už bylo vráceného nádobí tolik, že jsem musela nejdřív uvolnit místo pro další tácy. Naložila jsem koš do myčky a začala rychle třídit to, co jsem měla dělat průběžně. Přitom na druhé straně zůstávaly plné koše umytých věcí. Jakmile doběhl další cyklus, neměla jsem ho kam vyložit. Z výdejny přišla Marie pro čisté tácy. Ukázala jsem na odkládací stůl za myčkou, ale cestu k nim zabíral vozík s čistými talíři, které jsem ještě neodvezla. Děti mezitím čekaly u vracení a jedna z učitelek se přišla zeptat, kam mohou tácy odložit.
Alena vešla právě ve chvíli, kdy jsem se snažila udělat tři věci najednou. Nejdřív požádala děti, aby s nádobím chvíli počkaly, a zavolala Marii na pomoc. Potom se mě zeptala, co se stalo. Řekla jsem, že přišlo hodně tříd najednou. Byla to pravda, ale ne celá. Alena se podívala na stanoviště, pak směrem ke kuchyni a připomněla, že mě před chvílí viděla u výdeje. Irena se neotočila. Dál podávala obědy.
„Odešla jsem od toho, i když jsem neměla,“ řekla jsem nakonec.
Nikdo mi nezačal domlouvat. Alena poslala Marii odvézt čisté talíře a odnést tácy k výdeji. Sama mi pomohla na příjmu a zůstala, dokud se plocha neuvolnila. Právě to pro mě bylo těžké. Nemohla jsem se bránit přehnané výtce ani vysvětlovat, že ostatní nerozumějí okolnostem. Irena musela zvládnout výdej bez pomoci Marie a Alena kvůli nám odložila svoje povinnosti. Já jsem stála na místě, které jsem sama označila za práci jako každou jinou, a nezvládla jsem svou práci proto, že jsem se chtěla věnovat té původní.
Po posledních dětech jsem ještě dlouho nemohla srovnat tempo. Všechno mi připadalo naléhavé a při každé otázce jsem měla pocit, že někdo kontroluje, zda už zase neodbíhám. Když se Irena přišla zeptat, kam má postavit velký hrnec, odpověděla jsem ostřeji, než bylo potřeba. Položila ho na určené místo a odešla. Až při společném úklidu jsem jí řekla, že moje odpověď nebyla kvůli ní. Přikývla, ale neřekla, že je to v pořádku.
Ten den jsme spolu na autobus nešly. Zůstala jsem ještě s Alenou a čekala, jestli výměnu ukončí. Představovala jsem si to jako nepříjemnost a současně jako úlevu. Vrátím se ke sporáku, Irena k nádobí a obě budeme vědět, že ten pokus nevyšel. Vedoucí ale řekla, že do konce měsíce zbývají dva týdny a rozdělení práce platí. Zeptala se, jestli mám na svém místě nějaký konkrétní problém, který potřebujeme vyřešit. Musela jsem říct, že nemám.
S Irenou jsem mluvila následující ráno v šatně. Přiznala jsem, že jsem ji chodila kontrolovat a že mě mrzelo, jak málo mě potřebuje. Vyslovit to před ní bylo horší než před Alenou přiznat odchod od nádobí. Irena se chvíli dívala do otevřené skříňky. Potom řekla, že se první týden bála každého mého příchodu, protože čekala další opravu. Měla radost, že konečně vaří, ale postupně si připadala, jako by mi něco vzala. Přitom o moje místo nežádala proto, abych já měla horší práci. Chtěla jen někdy dělat také tu část, kvůli které se vyučila.
Omluvila jsem se jí. Nečekala jsem, že se hned vrátíme k našim hovorům z cesty domů. Poprosila jsem ji jen, jestli se můžeme znovu podívat na to, jak si připravuje nádobí před největším náporem. Tentokrát jsem ji nechala celý postup dokončit. Při prvním předávání jsem sice poslouchala, ale v duchu už jsem její práci měla za něco, do čeho se rychle dostanu. Teď mi ukázala, kde si nechává prázdný vozík a kdy odváží čisté věci, i když na něm ještě zbývá místo. Zeptala jsem se na dvě věci, které mi předtím připadaly samozřejmé. Irena se nad nimi nezasmála ani mi nepřipomněla, že už mi je říkala.
Zbytek měsíce nebyl bez problémů. Jednou jsem potřebovala Marii požádat o pomoc a v jiný den se Irena přišla poradit ohledně přípravy masa. Odpověděla jsem jí na to, na co se ptala, a nešla za ní ještě zkontrolovat výsledek. Nebylo to přirozené hned. Několikrát jsem se přistihla, že poslouchám jejich rozhovor a chystám se zavolat přes místnost vlastní řešení. Někdy jsem to opravdu udělala. Rozdíl byl v tom, že když Irena řekla, že už má věc vyřešenou, dokázala jsem zůstat tam, kde jsem měla práci.
Poslední listopadový pracovní den se Alena zeptala, co navrhujeme dál. Irena stála vedle mě a čekala. Mohla jsem připomenout původní domluvu, podle které jsme se následující týden měly vrátit každá na své místo. Místo toho jsem navrhla pravidelné střídání po týdnech. Vedoucí se neptala jen nás. Marcela chtěla vědět, jak se budou předávat rozpracované přípravy, a Marie upozornila, že nemůže pokaždé dohánět něco jen proto, že si jedna z nás teprve zvyká. Probraly jsme konkrétní dny a domluvily zkušební rozpis na další dva měsíce. Irena s ním souhlasila.
Dnes se u hlavního jídla střídáme. Některé týdny se na návrat ke sporáku těším víc, než nahlas přiznávám, a pořád mě potěší, když si někdo přijde pro radu právě za mnou. Irena už na moje poznámky nemusí odpovídat vděčně jen proto, že jsem její střídání kdysi podpořila. Nedávno jsme dostaly nový jídelníček a Alena se zeptala, která z nás chce zkusit jídlo, jež jsme ještě nedělaly. Ozvaly jsme se obě. Tentokrát jsme se musely domluvit, která je připraví první. Neměla jsem z toho jen dobrý pocit, jaký jsem čekala při svém původním velkorysém souhlasu. Měla jsem chuť být první. Řekla jsem to a Irena se zasmála, že ona taky. Nakonec jsme se podívaly do rozpisu. Na řadě byla ona a já se jí zeptala, co ode mě bude potřebovat.
