Článek
V sále kulturního domu bylo přetopeno. Pod svetrem mě šimral řetízek, který jsem si ráno třikrát zapínala, protože se mi třásly prsty. Ve pětačtyřiceti člověk zvládne poradu i reklamaci pračky, a pak ho rozhodí muž, který mu při oblékání kabátu odhrne vlasy z límce. S Petrem jsem chodila pět týdnů. Znala jsem jeho ramena, vůni jeho koupelny i způsob, jakým usínal u filmu. Za šachovnicí jsme proti sobě ještě neseděli.
Na místní turnaj jsme se přihlásili každý sám, ještě před první společnou večeří. Když nás ve třetím kole svedl rozpis dohromady, kamarádka Jana se u nástěnky rozesmála. „Tak to jsem zvědavá.“ Já taky. Petr mi cestou ke stolu stiskl loket a potom mi podal ruku úplně stejně jako předchozímu soupeři. Suchá dlaň, krátký úsměv. Připadala jsem si směšně zklamaná, jako bych pod stolem čekala pugét.
Zpočátku mi jeho vážnost dělala dobře. Měl vyhrnuté rukávy a při přemýšlení si palcem přejížděl po spodním rtu. Tu ruku jsem ještě ráno držela na svém břiše. Teď s ní posunul střelce a já musela přestat sledovat jeho zápěstí. Hrála jsem příliš rychle a záhy mi chyběl pěšec. Petr se nepodíval ani na mě, ani na Janu, která prošla kolem našeho stolu. Soustředěně si zapsal tah.
Právě tehdy mě napadla remíza. Ne že bych si o ni chtěla říkat. Jen by ji přece mohl nabídnout on. Oba bychom si oddechli, zašli na kávu a Jana by neměla o čem vyprávět. Zvedla jsem k němu oči, ale sledoval šachovnici. Najednou mi jeho mlčení připadalo skoro bezohledné. Opravdu mě musí porazit zrovna dnes? Před lidmi, kteří mě znali dávno před ním? Stáhla jsem chodidla pod židli. Ranní něha mi začínala připadat jako událost z docela jiného dne.
Když vstal pro vodu, dostala jsem chuť partii vzdát. Nejspíš bych to svedla na bolest hlavy. Pak jsem si představila jeho zdvořilou starost a vlastní uražené odpovědi cestou domů. Rozepnula jsem si svetr a přitáhla židli ke stolu. Z chodby zavoněly párky. Podívala jsem se na hodiny a tentokrát nechala ruku v klíně, dokud jsem si nepromyslela, co bude následovat po mém tahu.
Petr se vrátil, napil a čekal. Vyměnila jsem několik figurek a trochu si ulevila. Už jsem nezkoumala jeho obličej po každém dotyku dřeva. Když se natáhl nad stůl, ucítila jsem známou vůni, ale tentokrát mě neodvedla od hry. Posunul věž. Podívala jsem se na jeho střelce, potom znovu na věž. Zůstala nechráněná a mohla jsem ji vzít. Ještě jsem hledala nějakou nástrahu, než jsem po ní konečně sáhla. Petr sevřel rty a přisunul si židli blíž.
Teď mohl přijít ten velkorysý okamžik. Mohla jsem nabídnout remízu já. Nikdo by neprohrál a večer by neměl jediný škrábanec. Jenže já chtěla pokračovat. Chtěla jsem zjistit, zda tu výhodu udržím, a při té myšlence se mi do tváří vrátilo horko. Před chvílí jsem od něj čekala přesně to, co jsem sama udělat nehodlala. Petr se zamračil, když uviděl můj další tah. Líbilo se mi to víc, než bych byla ochotná přiznat Janě.
Konec se vlekl. Petr mi nic neusnadnil a já dvakrát kontrolovala i docela prostý tah. Nakonec zastavil hodiny. „Vzdávám,“ řekl a podal mi ruku. Měla jsem pod svetrem mokrá záda. „Tohle jsi zahrála dobře.“ Usmála jsem se tak široce, že jsem to už nedokázala schovat. On hned vstal. Sledovala jsem ho cestou na chodbu a radost ve mně na okamžik škobrtla. Chtěla jsem za ním zavolat, ale nevěděla co. Pomalu jsem srovnala figurky a teprve potom šla ven.
Našla jsem ho u otevřeného okna s kelímkem vody. „Můžeme večer někam na jídlo?“ zeptal se, ještě než jsem stačila promluvit. Přikývla jsem a opřela se vedle něj o parapet. Chlad mi zalezl pod rukávy. Chvíli jsme rozebírali konec partie, potom jsem mu řekla i o té remíze, kterou jsem od něj čekala. Zavrtěl hlavou. „Vždyť jsi mě mohla porazit.“ Rozesmála jsem se.
„A dáme si někdy odvetu?“ Petr pomalu upil vodu. „Určitě. Ale dneska už ne. Nech mě chvíli prohrávat.“ Přisunula jsem k němu ruku po parapetu. Vzal ji do své, stále trochu zamračený, a začali jsme vybírat, na co máme chuť.
