Článek
„Já teď ještě krmím malou,“ řekla Iveta do telefonu. Bylo šest minut po šesté a já se jí právě zeptala, jestli už je někde poblíž hotelu.
Pod pultem jsem měla kabelku, na sobě čistou halenku a v kapse jízdenku. V sedm mě čekali v kanceláři skladu na druhém konci města. Měla jsem se podívat na jejich objednávkový program a projít s vedoucí ranní provoz. Potom jsme se měly domluvit, zda nastoupím.
Z hotelu jsem odcházela po pěti letech. Ne kvůli jedné hádce. Přestala jsem zvládat střídání denních a nočních a chtěla jsem práci, po které budu večer doma. Poslední měsíc jsem počítala zbývající směny podle rozpisu. Noc z pondělí na úterý jsem původně měla volnou.
Majitel mi zavolal v pondělí dopoledne. Onemocněla recepční a neměl nikoho jiného. Připomněla jsem mu ranní schůzku a autobus ve dvanáct minut po šesté. Slíbil, že mě Iveta vystřídá v šest. Ještě jsem mu napsala zprávu, že opravdu nemohu zůstat déle. Odpověděl: Počítám s tím.
Během noci se nic zvláštního nestalo. Ubytovala jsem dva pozdní hosty, vytiskla podklady k ranním odjezdům a před šestou uklidila svůj hrnek. Měla jsem radost, že předání bude krátké. Když se dveře neotevřely ani v celou, oblékla jsem si kabát. Nechtěla jsem pak ztrácet čas v šatně.
Každý měl potvrzenou jinou hodinu
Iveta mi poslala snímek svého rozpisu. U úterý měla osmou. O šesté hodině nevěděla nic. Majitel jí v pondělí napsal jen, že ráno nastupuje místo nemocné kolegyně, a ona mu potvrdila směnu podle rozpisu. Teď mohla přijet dřív, ale nejprve musela odvést dceru do školky.
Volala jsem majiteli. Poprvé telefon nezvedl, podruhé se ozval rozespale. Řekl, že se přece s Ivetou domlouval. Když jsem mu přečetla její zprávu, chvíli bylo ticho. Pak mě požádal, abych vydržela, než přijede.
„Za jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Odhadl to na půl hodiny. Podívala jsem se přes sklo na zastávku. Můj autobus už stál u nástupiště a pouštěl lidi dovnitř. Další jel za hodinu. Autem trvala cesta do skladu asi půl hodiny. Ještě jsem mohla schůzku stihnout, jenže ani objednaný odvoz by nevyřešil, že za pultem nikdo není.
Řekla jsem mu, že potřebuji odejít nejpozději v půl sedmé. Neodpověděl na ten čas, jen zopakoval, že už vstává. Známe se dlouho a věděla jsem, že z domova jezdí nejméně čtyřicet minut. Přesto jsem místo dalšího naléhání otevřela telefon a hledala číslo na vedoucí skladu.
Zvedla ho až před půl sedmou. Vysvětlila jsem, že mě v současné práci nevystřídali a přijdu pozdě. Nabídla jsem, že dorazím rovnou za nimi do provozu. Vedoucí řekla, že po ranní ukázce odjíždí s kolegou za dodavatelem a nemůže ji posouvat. Ozve se mi s jiným termínem.
Po hovoru jsem si kabát svlékla. Připadala jsem si hloupě, že jsem v něm skoro půl hodiny obsluhovala recepci, jako by mi mohl pomoct odejít. Host z druhého patra chtěl účet a ptal se, jestli bude otevřená snídaně. Odpověděla jsem mu úplně normálně.
Recepці jsem předala až před sedmou
Majitel přišel v šest padesát. Položil na pult telefon a začal vysvětlovat, že Iveta jeho zprávu špatně pochopila. Ukázala jsem mu vlastní potvrzení. Nechtěla jsem řešit, kdo měl komu ještě zavolat. Potřebovala jsem, aby uznal, že jsem na jeho slib spoléhala.
Omluvil se. Pak řekl, že by kvůli necelé hodině snad nemusela padnout nová práce. V tu chvíli mě napadlo, že pro něj ta hodina začala až ranním telefonátem. Pro mě znamenala večerní přípravu, cestu načas a možnost dostat místo, kde nebudu potřebovat nikoho budit.
Předala jsem mu pokladnu a řekla, kteří hosté ještě nezaplatili. Všechno jsem měla připravené na šestou. Když se zeptal, zda bych příští týden nemohla přijít na dvě hodiny ukázat nové kolegyni uzávěrku, odmítla jsem. Postup jsem už nechala napsaný v recepční složce. Další výpomoc jsem neslíbila.
Vedoucí skladu zavolala odpoledne. Nabídla příští středu, ale upozornila mě, že ještě předtím přijde jiná zájemkyně. Pokud se s ní domluví, místo už volné nebude. Poděkovala jsem a termín si zapsala. Nemohla mi držet práci jen proto, že někdo jiný nedodržel dohodu.
Majitel mi nabídl zaplatit odvoz na další schůzku. Zatím jsem neodpověděla, protože ani nevím, jestli se uskuteční. Na Ivetu se nezlobím. Po telefonu mi nabídla, že vedoucí skladu vysvětlí, jak to ráno bylo. Poděkovala jsem jí, ale další vysvětlení už nepotřebovali.
Před příští středou má vedoucí ještě zavolat. Budík si nastavím sama. Jestli budu mít kam jet, už na mně nezáleží.
