Článek
Vždycky jsem si zakládala na tom, že ve sboru nikoho neupřednostňuji. Vedla jsem ho šestým rokem a věděla, jak snadno se mezi lidmi rozšíří pocit, že někdo dostává víc prostoru kvůli známostem. Jenže když se letos v září přihlásila o sólo Irena, začala jsem její účast brát jinak než ostatní.
Byla to kamarádka, která mě před patnácti lety přivedla na první zkoušku. Sedla si tehdy vedle mě, ukazovala mi v notách a cestou domů mě přesvědčovala, že nemusím umět všechno hned. Později jsem převzala vedení a ona dál zpívala mezi ostatními. Nikdy mi nepřipomínala, komu za svůj začátek vděčím. Připomínala jsem si to sama.
Chtěla jsem výběr udělat společně
Na říjnový koncert jsme připravovali vedle sborových skladeb i jednu samostatnou píseň s klavírem. Irena o ni stála, ale rovnou řekla, že nechce dostat přednost jen proto, že se známe. Slíbila jsem jí společný poslech. Přizvala jsem našeho klavíristu a Janu, která pomáhala s organizací. Každá zájemkyně měla zazpívat stejnou píseň a rozhodnout jsme měli ve třech.
Přihlásila se ještě Radka. Do sboru přišla na jaře, byla spolehlivá, ale mimo zkoušky jsme se skoro neznaly. Při poslechu zpívala klidně a bez zaváhání dokončila i místo, kde Irena opakovaně zrychlovala. Klavírista i Jana vybrali Radku. Souhlasila jsem s nimi. Nebylo potřeba dlouze rozebírat, která z nich byla ten večer připravenější.
Když ostatní odešli, Irena zůstala skládat židle. Zeptala se, kdy oznámíme výsledek. Řekla jsem, že druhý den. Přikývla a podala mi kabát. Nemluvila o svých zásluhách ani o tom, jak dlouho ve sboru je. Přesto jsem cestou k autobusu přemýšlela hlavně o její tváři ve chvíli, kdy jí řeknu, že sólo nedostala.
Výsledek jsem změnila až doma
Druhý den jsem nejprve napsala Radce, že jsme se nakonec rozhodli svěřit píseň Ireně. Použila jsem množné číslo, přestože jsem se nikoho znovu nezeptala. Poděkovala jsem jí za přípravu a přidala, že bude ještě mnoho příležitostí. Zprávu jsem několikrát přečetla. Připadala mi slušná. To, že není pravdivá, jsem odsunula za způsob, jakým byla napsaná.
Ireně jsem zavolala, že sólo dostala. Měla radost a hned se ptala na další zkoušení s klavírem. V tu chvíli se mi ulevilo. Říkala jsem si, že je také dobrá zpěvačka a že rozdíl nemusí publikum vůbec poznat. Z večera, kdy jsme se shodli na Radce, se v mé hlavě postupně stávala jen jedna z možností, kterou ještě šlo změnit.
Klavíristovi a Janě jsem napsala, že Radka od sóla ustoupila a oslovila jsem Irenu. Stejně jsem změnu vysvětlila ve sborové skupině. Radka aplikaci, ve které skupina fungovala, nepoužívala. Od jejího příchodu jsme měly domluveno, že jí organizační zprávy přepošlu e-mailem. Tentokrát jsem jí nic nepřeposlala. Klavírista i Jana odpověděli, že je to škoda. Nikdo se nezeptal proč.
Radka si našla jiné vystoupení
Radka mi o víkendu odepsala, že ji výsledek mrzí. Současně se zeptala, jestli ji mohu z říjnového koncertu uvolnit. Známí jí nabízeli samostatné vystoupení na menší akci ve stejný večer a potřebovali rychlou odpověď. Pokud sólo nedostala, chtěla využít tuhle možnost. Souhlasila jsem. Její sborový part jsme dokázali obsadit i bez ní a já byla ráda, že se nezlobí.
Ve čtvrtek přišla na pravidelnou zkoušku jako obvykle. Náš koncert byl jen jedním z vystoupení a ve sboru chtěla pokračovat. Klavírista se jí při přestávce zeptal, co se stalo, že si sólo rozmyslela. Stála jsem u stolu s notami a slyšela, jak odpovídá, že si nic nerozmyslela. Dostala přece zprávu, že jsme vybrali Irenu.
Irena právě přicházela domluvit svůj nástup. Zůstala vedle nich a zeptala se mě, která tedy zpívá. Radka se otočila také. Mohla jsem ještě mluvit o nedorozumění. Jenže klavírista si pamatoval náš společný výběr, Radka měla můj e-mail a Irena ode mě slyšela jiný výsledek po telefonu. Řekla jsem, že jsme vybrali Radku, ale já rozhodnutí sama změnila a ostatním neřekla pravdu.
„Já jsem tě o to nežádala,“ řekla Irena.
Nabídku už nebylo kam vrátit
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem jí nechtěla ublížit a připravit ji o něco, na co se těšila. Irena se zeptala, jestli mi připadala tak slabá, že nesnese výsledek poslechu. Neuměla jsem odpovědět, aniž bych znovu začala mluvit o tom, co všechno pro mě kdysi udělala. Ona ale žádnou odměnu nepožadovala. Teď stála před ostatními jako člověk, kvůli kterému jsem porušila vlastní slib.
Radce jsem nabídla, že původní výsledek obnovíme. Zavrtěla hlavou. Druhé vystoupení už závazně přijala, poslali jí program a počítali s ní. Věděla jsem to, sama jsem ji uvolnila. Přesto jsem v tu chvíli doufala, že bude ochotná zařídit všechno znovu, abych mohla napravit alespoň obsazení. Odmítla rozhodně, ale bez hádky.
Irena píseň zpívat nechtěla. Nechtěla ani moje další přesvědčování, že by ji zvládla dobře. O to se přece nikdo nepřel. Zůstala na svém místě mezi ostatními a otevřela si noty ke společné skladbě. Po přestávce jsme pokračovali, ale klavírista už mi nedával obvyklé drobné znamení, když jsem něco přehlédla. Na všechno se ptal nahlas.
Na koncertě zůstala jedna píseň vynechaná
Před další zkouškou jsem celému sboru vysvětlila, co jsem udělala. Řekla jsem výslovně, že Irena změnu nežádala a o původním výsledku nevěděla. Samostatnou píseň jsme z programu odstranili. Koncert se odehrál, ostatní skladby jsme zazpívali a publikum zatleskalo. Kdo neznal původní plán, neměl důvod něco postrádat.
Po vystoupení jsem u šatny čekala na Irenu. Dřív jsme společně odcházely na autobus a probíraly, co se povedlo. Tentokrát mi řekla, že jede s Janou. Nebyla to prudká věta ani oznámení konce přátelství. Jen si oblékla kabát a odešla s někým jiným. Radka dál chodí na zkoušky, ale o příštím samostatném vystoupení se mnou zatím nemluvila.
Myslela jsem, že Ireně ušetřím zklamání a ostatním jen oznámím malé rozhodnutí o jedné písni. Nakonec jsem ji připravila o možnost přijmout výsledek po svém a Radku o důvod věřit mému slovu. Když jsme se nedávno domlouvali na dalším společném výběru, Jana navrhla, abychom výsledek oznámili všichni tři přímo na zkoušce. Ostatní souhlasili. Já také. Samotnou mě ho už říct nenechají.
