Článek
Bylo mi šestačtyřicet a v novém bytě jsem měl stůl, dvě židle a lampu, která osvětlovala hlavně prázdné místo po druhém talíři. Rozvedli jsme se na konci léta. Sedmnáctiletý Matěj bydlel s mámou a chodil ke mně podle školy, kamarádů a spojů. Pokaždé jsem nakoupil tolik jídla, jako by měl zůstat týden. U večeře jsem se vyptával, on odpovídal a oba jsme slyšeli, jak moc se snažíme. Jednou mi při odchodu ukázal na počítač. „Nechceš si s náma někdy zahrát?“ Zeptal jsem se, jestli jim nebudu překážet. Řekl, že určitě, ale že jsou zvyklí.
První večer mě představoval přes sluchátka. Ve společné konverzaci byli další tři hráči: dva jeho spolužáci a dvacetiletá studentka Lenka, kterou znali z dřívějšího týmu. Poslouchal jsem jejich hlasy a potily se mi dlaně. Nedokázal jsem současně běžet, rozhlížet se a mluvit. Když se mě někdo zeptal, co vidím, odpověděl jsem „zeď“ tak vážně, že se Matěj rozesmál. Ten jeho smích mi chyběl. Ne zdvořilý úsměv přes stůl, ale skutečný smích, při kterém se nemusel hlídat kvůli mně.
Začal jsem se těšit na úterní večery. Uvařil jsem si čaj, zatáhl závěs, aby se lampa neodrážela v monitoru, a nasadil sluchátka ještě před domluvenou hodinou. Postupně jsem se naučil poslouchat pokyny a neztrácet se. Hra po mně chtěla něco, co jsem znal z práce při plánování zakázek: všimnout si, kdo kde je a co bude potřebovat za chvíli. Jen mi za chybu nikdo neposílal rozhořčený e-mail. Lenka mě jednou pochválila za načasování a já si tu větu nesl do dalšího rána. Matěj zatím během hry svačil, odbíhal a občas se zapomněl připojit.
Když jsme se rozhodli zkusit menší online turnaj, nabídl jsem se, že sepíšu, kdy kdo může trénovat. Ostatním to vyhovovalo. Posílal jsem časy, připomínal začátek a po večerech jsme s Lenkou rozebírali, co nám nešlo. Matějovi jsem začal psát i soukromě. Jestli přijde včas. Jestli už ví, kdy skončí ve škole. Jednou jsem mu při společném obědě připomněl, že by si měl vyzkoušet novou roli. Odložil hranolek a řekl, že si přišel dát jídlo. Zasmál jsem se a změnil téma, ale večer jsem mu stejně poslal odkaz.
Před dvěma týdny začal vynechávat. Nejdřív úkoly, potom únava, potom zpráva dvě minuty před začátkem. Sehnali jsme náhradníka a já mu po hře volal. Nezvedl to. Napsal jen, že zítra. Připadalo mi, že se opakuje všechno, před čím jsem ke sluchátkům utekl: čekání na jeho čas, strach zavolat podruhé, kontrolování telefonu. V pondělí večer pak ve skupině oznámil, že turnaj hrát nebude a na pravidelné tréninky už nechce chodit. Přidal přání, ať se nám daří, a odešel. Seděl jsem s rukou na myši. Pak jsem napsal ostatním, že tedy asi nemá smysl pokračovat.
Lenka se zeptala proč. Odpověděl jsem, že to byl přece Matějův tým. Potom se ozval David, kterému jsem na začátku pořád pletl jméno. „Ale ty hraješ dál, ne?“ Měli jsme náhradníka, domluvené časy i chuť to zkusit. Jen čekali na odpověď. Nevěděl jsem, jestli mám právo zůstat někde, kam mě přivedl syn. Připadalo mi to skoro jako jít bez něj na návštěvu k jeho spolužákům. Napsal jsem, že jim dám vědět druhý den. V úterý jsem účast potvrdil a večer se připojil. Když mě David pozdravil, nezmínil se o Matějovi. Zeptal se, jestli mám čas do deseti.
S Matějem jsme se potkali ve středu po škole. Přišel ke mně a ani si nesundal batoh, než se zeptal, jestli se zlobím. Řekl jsem, že mě mrzí, jak odešel. On stál v předsíni, mačkal popruh a vysvětloval, že ho hra pořád baví, ale jen občas. Nechce mít další rozvrh po škole. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny. „Vždycky jsi měl takovou radost, když jsem přišel.“ Chtěl jsem namítnout, že přece nemusí hrát kvůli mně. Místo toho jsem si vzpomněl na všechny zprávy, které jsem mu posílal, když nepřišel. Batoh si konečně sundal, ale zůstali jsme oba v předsíni.
Pověděl jsem mu, že s ostatními pokračuju. „No jasně. S tebou se jim hraje dobře.“ Řekl to bez váhání. Přiznal jsem, že jsem nevěděl, jestli mu to nebude vadit. „Mně vadí ty připomínky,“ odpověděl. „Ne že máš kámoše.“ Potom dodal, že ho ke hře napadlo přizvat mě hlavně proto, abych nebyl pořád sám. Ta věta bolela víc, než čekal. Viděl to na mně a začal vysvětlovat, že to nemyslel špatně. Zastavil jsem ho. Poděkoval jsem mu za pozvání a řekl, že dál už si účast domluvím s ostatními. V kuchyni jsem mu pak umyl sklenici. Zeptal se, jestli mám ještě ten džus, který jsme minule otevřeli.
Turnaj jsme hráli minulou sobotu a prohráli hned první zápas. Hrálo se vyřazovacím způsobem, takže pro nás skončil. Udělal jsem dvě chyby, na které mě Lenka předem upozorňovala. Čekal jsem, že večer rychle ukončíme, ale David navrhl ještě jednu obyčejnou hru. Ve sluchátkách někdo rozbaloval sušenky a Lenka se smála vlastnímu nepovedenému pokusu. Matěj mi během přestávky napsal, jak jsme dopadli. Odpověděl jsem, že špatně a že mu to povím jindy, protože ještě hrajeme. Telefon zůstal ležet vedle hrnku. Po skončení jsme se domluvili na úterý.
V neděli jsme s Matějem zašli na burger. Vyprávěl mi o klukovi ze třídy, který si doma sám ostříhal vlasy a přišel do školy v čepici. Ukazoval mi fotografii, pak telefon zase uklidil. Na hru jsme se nedostali.
Když jsme vyšli ven, zeptal se, jestli mám v úterý večer čas vyzvednout s ním nové boty. Řekl jsem, že můžu ve čtyři, později už něco mám. Přikývl a podíval se na jízdní řád. „Tak ve čtyři. A ty svoje si vezmi taky, ať nekoupím stejně hrozný.“
