Článek
Vytáhla jsem z trouby zapečené těstoviny a zavolala na Matyáše, ať prostře. Po týdnu u otce se vrátil před hodinou. Tašku nechal otevřenou u botníku a místo talířů přinesl do kuchyně telefon.
„Nemáš někde můj pracovní sešit z angličtiny?“
Prošla jsem zásuvku pod jeho stolem. On mezitím zavolal tátovi.
Sešit zůstal u něj.
„Tak tam po jídle zajedeme,“ řekla jsem.
Matyáš stál mezi dveřmi. „Mami, já bych chtěl přes týden zůstávat u táty. A o víkendech být tady.“
Položila jsem chňapku vedle pekáče.
„Kvůli jednomu sešitu?“
„Ne. Kvůli tomu, že je to pořád.“
Bylo mu patnáct a poslední dobou měl na všechno rychlou odpověď. Tentokrát ale mluvil pomalu. Já zato hned věděla, na co se zeptat.
„Tohle jste vymysleli s tátou?“
Zamračil se. „Řekl jsem mu to. Poslal mě, ať to nejdřív proberu s tebou.“
Tři roky jsme se střídali po týdnu. Bydleli jsme ve stejném městě, z obou bytů chodil do stejné školy. U mě měl vlastní pokoj, u táty taky. Svátky jsme dokázali domluvit obyčejnou zprávou.
Považovala jsem to za něco, co se nám po rozvodu povedlo.
„Vždyť to takhle funguje,“ namítla jsem.
Matyáš se podíval směrem k otevřené tašce.
„Tobě jo.“
Některé věci si dvakrát nekoupí
U večeře jsme skoro nemluvili. Těstoviny si přidal a mě to zvláštně uklidnilo. Aspoň mu chutná. Jako by právě o tom rozhodoval.
Potom mě vzal do pokoje a otevřel spodní zásuvku.
„Tady mám kabel. U táty druhej. Boty do tělocviku mám taky dvoje. Jenže výkres si podruhý nekoupím.“
Vytáhl desky. Minulý čtvrtek pro ně po škole jel od otce až k nám, protože je potřeboval na páteční výtvarku. Do telefonu jsem mu tehdy řekla, že si má příště líp zkontrolovat rozvrh.
Podobných cest bylo víc. Jednou kalkulačka. Podruhé mikina na školní focení. Považovala jsem je za běžné zapomínání. Sama přece také občas něco hledám.
„Tak si uděláme seznam,“ navrhla jsem.
Ukázal na papír přilepený uvnitř skříně. Seznam jsem s ním psala na jaře.
„Já nechci každou neděli kontrolovat celej týden dopředu.“
Sedla jsem si na kraj postele. Na židli měl připravené oblečení na ráno, vedle ležela školní taška. Vypadalo to tu zabydleně. Nechápala jsem, proč mu nestačí přijít a prostě tady být.
Pak začal vyndávat věci z té cestovní tašky. Sešit s rozepsaným projektem. Krabičku s modelářskými nožíky. Rozečtenou knihu. To všechno si přivezl na jediný týden.
„A proč teda ne přes týden u mě?“ zeptala jsem se.
Tu otázku jsem si odpustit neuměla.
„Od táty dojdu do školy za deset minut.“
Od nás jezdil autobusem. Nebylo to daleko, jen musel ráno vyjít dřív a odpoledne hlídat spoj. Dřív nám to připadalo jako malý rozdíl.
„Takže já budu na víkendy.“
„Ty nejsi na víkendy, mami.“
Řekl to otráveně a já se urazila. Přitom jsem ho právě nutila hledat odpověď, po které by mi nebylo smutno. Tu neměl.
Večer jsem zavolala bývalému muži. Zeptala jsem se, jestli Matyášovi něco slíbil.
„Nic jsem mu nenabízel,“ odpověděl. „Ale taky si všímám, že v neděli začíná balit už po obědě.“
Chtěla jsem slyšet, že je to přechodný nápad. Místo toho jsme mluvili o tom, kde zůstanou učebnice.
První středu nepřišel
V pondělí večer jsme se všichni tři domluvili na zkušebním měsíci. Školní dny u táty, víkendy u mě podle předchozí domluvy. A středeční večeře, aby mezi nimi nebylo tak dlouhé ticho.
Matyáš chtěl vědět, jestli se po měsíci bude moct vyjádřit znovu.
„Kvůli tomu to zkoušíme,“ řekla jsem.
Ještě tu noc spal u mě. V úterý po škole si odnesl učebnice k otci a nový režim začal. Zavřela jsem dveře do jeho pokoje. Přišlo mi hloupé dívat se tam pokaždé, když procházím chodbou.
Ve středu ve tři napsal, že s kluky dokončují prezentaci. Jestli může přijít až další den.
Měla jsem nakoupeno. Dokonce jsem si v práci přesunula jeden hovor, abych byla doma včas.
Napsala jsem: Ve čtvrtek nemůžu. Počítala jsem s dneškem.
Hned zavolal.
„Já vím. Jen jsme to nestihli a zítra to odevzdáváme.“
Měla jsem chuť mu připomenout, že právě kvůli škole jsme všechno změnili. Místo toho jsem se zeptala, kdy o společné práci věděl. Přiznal, že už ráno.
„Tak mi příště napiš ráno. Ne až když mám večeři skoro hotovou.“
Na tom jsem trvala. Nechtěla jsem ale, aby přijel jen proto, že bych jinak jedla sama.
Část jídla jsem dala do mrazáku. Zbytek jsem si ohřála a byla jsem na něj chvíli naštvaná, přestože jsem rozuměla tomu projektu i autobusům.
Teď máme za sebou dva týdny. První středu jsme vynechali, další už přišel. O víkendu u mě spal a ráno jsme se pohádali kvůli mokrému ručníku na posteli. Skoro mě potěšilo, jak obyčejná hádka to byla.
Zkušební měsíc ještě neskončil. Matyáš říká, že mu nový režim vyhovuje. Já si na něj zvykám hůř.
Pořád se přistihnu, že počítám noci, které tu nespal. Před ním už ten počet nevytahuju. Ale zatím ho znám přesně.
