Článek
Lenka vede malý hotel v krajském městě a známe se osmnáct let. Pamatuju si ji ještě jako studentku, která chodila vypomáhat ke snídaním. Teď má na starosti provoz, lidi i hosty, kteří si myslí, že pokoj s výhledem znamená pokoj s výhledem podle jejich představ. Já už tam skoro rok nepracuju.
Když mi zavolala, nejdřív se zeptala, jak se mám. Odpověděla jsem, že výborně, a čekala na pokračování. Takhle jsme spolu mluvily vždycky, když něco potřebovala. Jedna recepční onemocněla, druhá měla doma malé dítě a Lenka už za sebou měla dvě noční. Šlo o čtvrtek, od sedmi večer do sedmi ráno.
Souhlasila jsem ještě před otázkou na odměnu. Tu jsme samozřejmě domluvily taky, zadarmo se mi v noci sedět nechtělo. Ale když Lenka řekla, že ji nenapadl nikdo spolehlivější, seděla jsem u telefonu trochu rovněji. V tomhle věku už člověk podobné věty neslyší každý den.
Z hotelu jsem odcházela dobrovolně. Těšila jsem se, že přestanu usínat v autobuse a v neděli nebudu počítat, kolik hodin zbývá do směny. Jenže poslední týdny mi kolegové všechno ochotně přebírali. Až moc ochotně. Jednou jsem slyšela, jak si domlouvají rozpis na další měsíc, a šla jsem si raději přerovnat zásuvku.
Doma se mi ulevilo. Začala jsem chodit s kamarádkou Alenou na výstavy, spala jsem bez budíku a po obědě nemusela přemáhat únavu. Při první návštěvě hotelu jsem si ale všimla, že z mé zásuvky zmizel starý sešívač. Zeptala jsem se na něj. Lenka ho našla ve skladu, úplně zbytečně jsem ji tím zdržovala.
Na středu před záskokem mě pozvala na dvě hodiny, abych si prošla změny. Za pultem stála Petra, nová kolegyně. Mohlo jí být přes třicet, mluvila tiše a během vysvětlování dokázala zároveň odpovědět hostovi, kde zastavuje autobus. To jsem kdysi dělala taky. Hned jsem si toho všimla.
Změnil se rezervační program a pár věcí kolem předávání směny. Petra mi ukazovala obrazovku a já přikyvovala dřív, než dokončila větu. Některé postupy mi připadaly zbytečně složité. Neříkala jsem to nahlas, ale nejspíš to poznala. Na papír mi napsala svoje číslo a nabídla, že jí můžu v noci zavolat.
Ujistila jsem ji, že ji snad nebudu potřebovat. Usmála se a řekla, že je to v pořádku. Teď už vím, že jsem měla raději slíbit, že se ozvu včas. Jenže já tam přišla jako zkušená výpomoc, ne jako někdo, kdo bude po půlnoci hledat telefon na ženskou, kterou sotva zná.
Na čtvrtek jsem si vyžehlila bílou halenku a připravila boty, ve kterých jsem dřív vydržela celou směnu. Aleně jsem napsala, že naše páteční poledne platí. Měly jsme jít na výstavu a potom na oběd. Naplánovala jsem si, že po návratu dvě hodinky prospím a bude to akorát. Kdysi jsem takhle zvládala i nákup a vaření.
Ve čtvrtek před sedmou voněla hala stejně jako dřív. Káva z baru, vypraná rohož a trochu leštěnky. Lenka mi podala svazek provozních klíčů a prošla se mnou příjezdy. Jedna skupina měla dorazit kolem deváté, zbytek večera vypadal klidně. Telefon na Petru ležel vedle klávesnice.
První hodinu jsem si užívala. Vydala jsem náhradní kartu muži, který nechal původní na pokoji, vysvětlila cestu na náměstí a našla zásuvku, do které se přesunuly propisky. Nikdo se neptal, jestli na to vidím nebo jestli si nechci sednout. Byla jsem prostě recepční a hosté něco potřebovali.
Před osmou přišel pan Hruška. Jezdil k nám léta na služební cesty, měl rád pokoj do dvora a nikdy nechtěl budit telefonem. Poznal mě hned. Řekl, že je rád, že mě zase vidí, a zeptal se, jestli jsem se vrátila natrvalo. Odpověděla jsem, že zatím jen pomáhám. To slovo zatím mi vyklouzlo úplně samo.
Kolem deváté volal vedoucí skupiny, že mají zpoždění. Dorazí nejdřív o půlnoci. Zapsala jsem si to a šla obejít přízemí. U schodiště jsem narovnala židli, kterou nikdo nepotřeboval narovnat. Měla jsem chuť Lence napsat, že je všechno v pořádku. Nakonec jsem si to nechala na ráno, až budu mít co předávat.
Klid skončil po jedenácté. V jednom pokoji nefungovala televize, u dveří čekal muž na kolegu a do toho se ozval telefon. Každá jednotlivá věc byla drobnost. Dohromady už jsem přeskakovala od jedné ke druhé a zapomněla, kam jsem odložila brýle. Měla jsem je zavěšené na halence.
Skupina přijela před půl jednou. Lidé si postavili kufry do haly a chtěli hlavně nahoru. Jejich vedoucí mi podal vytištěné potvrzení, ale na obrazovce jsem nenašla rozpis pokojů, který mi Lenka ukazovala. Viděla jsem rezervaci, počet pokojů souhlasil, jen jsem se nedokázala dostat k tomu, co jsem potřebovala.
Nejdřív jsem tvrdila, že to bude okamžik. Potom jsem hledala papíry v přihrádce, kde bývaly dřív. Nebyly tam, samozřejmě. Vedoucí skupiny se ke mně naklonil a nabídl, že mi znovu ukáže potvrzení. Slyšela jsem v tom pochybnost o sobě, ačkoli možná jen chtěl pomoct. Za ním si jedna paní sedla na kufr.
Mohla jsem říct, že je v rezervaci chyba. Ta věta už byla skoro venku. Kdybych ji vyslovila, měla bych aspoň chvíli na co svést vlastní bezradnost. Místo toho jsem vzala telefon a zavolala Petře. Přiznala jsem, že rezervaci vidím, ale neumím v ní najít rozdělení pokojů.
Petra nezvedla hned. Těch několik zazvonění bylo nepříjemně dlouhých. Když se ozvala, mluvila ospale. Požádala mě, ať jí popíšu, co mám na obrazovce. Tentokrát jsem ji nechala domluvit a dělala přesně to, co říkala. Za chvíli jsem měla před sebou rozpis, který jsem při hledání zavřela.
Položila jsem telefon stranou a řekla čekajícím, že se omlouvám za zdržení. Nikdo mě nezkoušel z praxe ani z věku. Jen potřebovali vědět, kde budou spát. Když poslední dvojice odjela výtahem, opřela jsem se oběma rukama o pult. Petra ještě čekala na telefonu, jestli už je to dobré.
Poděkovala jsem jí a ona mi připomněla, kam mi při zaučení položila poznámky. Byly pod rozpisem snídaní, přímo vedle mě. Zasmála jsem se, ale až když jsme zavěsily. Před lidmi jsem si celou dobu hlídala klidný hlas. Teď se mi trochu třásly ruce a chvíli jsem jen seděla.
Do rána už se nic velkého nestalo. Vydala jsem sklenici, půjčila nabíječku a jednomu hostovi objednala taxi. Kolem čtvrté jsem snědla chleba, který jsem si přinesla z domova. Byl pomačkaný, protože jsem na něj v tašce položila boty na přezutí. Stejné chyby jako před penzí, jen s novou pauzou mezi nimi.
V pět začal hotel znovu ožívat. Z kuchyně se ozvalo nádobí a já slyšela, jak někdo odemyká sklad. Tenhle přechod mezi nocí a ránem jsem měla vždycky ráda. Po hodinách, kdy člověk poslouchal každý zvuk sám, najednou přicházeli další lidé. Dala jsem si kávu a únava na chvíli ustoupila.
Lenka dorazila před sedmou. Předala jsem jí noční události včetně telefonátu Petře. Řekla, že s novým programem zpočátku bojoval každý, a poděkovala mi. Potom se zeptala, jestli bych nevzala dvě noční měsíčně. Nemusela bych prý hned odpovídat, stačilo by do pondělí.
Sáhla jsem po svazku klíčů, který jsem měla celou noc vedle sebe. Věděla jsem, který patří ke skladu a který k zadnímu vchodu, aniž bych se podívala. Položila jsem je před Lenku a pak je ještě posunula tak, aby nepřekážely u klávesnice. Odcházelo se mi hůř než skoro před rokem s tou kyticí.
Na zastávce jsem si otevřela kalendář. Dvě noci měsíčně přece nebyly žádný návrat do starého režimu. Peníze by se hodily a navíc by se mnou zase počítali. Projela jsem si další týdny a hledala volná místa. Autobus přijel dřív, než jsem Lence stačila napsat, že by to asi šlo.
Doma jsem nastavila budík na deset a lehla si přes peřinu. Probudila jsem se ve čtvrt na tři. Telefon ležel na polštáři, budík jsem musela vypnout. Měla jsem dva zmeškané hovory od Aleny a zprávu, že na výstavu jde sama. Na zápěstí mě tlačil řemínek hodinek, které jsem si před spaním nesundala.
Zavolala jsem jí. Nebyla rozzlobená, to by se mi možná snášelo lépe. Řekla, že čekala dvacet minut a potom si koupila vstupenku. Na oběd už nešla, samotné se jí nechtělo. Omluvila jsem se a začala vysvětlovat tu skupinu po půlnoci. Zarazila mě otázkou, jestli jsem vůbec čekala, že po noční budu odpočatá.
Čekala. Nebo jsem spíš chtěla, aby to pořád platilo. Alena dodala, že příští pátek nemůže, a rozloučily jsme se. Ohřála jsem si jídlo a seděla nad ním v halence od včerejška. Lenčina nabídka mezitím přišla i zprávou, tentokrát s konkrétními termíny.
Rozpis jsem si znovu otevřela až po jídle. Oba dny po navržených směnách byly v kalendáři prázdné. Mohla bych se vyspat, nic by mi neuteklo. Jenže podobně snadno jsem si ve středu obhájila i tuhle noc. Dlouho jsem na termíny koukala a telefon nakonec odložila bez odpovědi.
Napsala jsem až v sobotu. Noční pravidelně brát nebudu. Pokud by potřebovali občas pár hodin přes den, ráda se domluvím, ale vždycky podle termínu. Lenka odepsala, že teď potřebuje hlavně pokrýt noci. Kdyby se objevilo něco denního, ozve se. Žádný další rozpis jsem nedostala.
Petře jsem ještě poděkovala za telefonickou pomoc. Napsala, že není zač, a přidala usměvavý obličej. O záskoku jsem pak doma vyprávěla hlavně to, jak jsem odbavila skupinu. Že jsem k tomu potřebovala její pomoc, jsem pokaždé dodala o něco později.
V neděli jsem šla kolem hotelu. Za sklem někdo čekal s kufrem a recepční zrovna telefonovala. Zpomalila jsem, abych viděla, jestli potřebuje pomoct, a pak jsem se sama sobě musela smát. Nabídnout výpomoc na pár hodin zní rozumně. Jen nevím, jestli se dokážu tvářit rozumně i příště, až mi Lenka řekne, že ji nenapadl nikdo spolehlivější.
