Článek
V pátek po práci šla Andrea k mladší sestře na domluvenou večeři. Terezin muž měl odpolední směnu, na stole stály dvě sklenice a jídlo už bylo v troubě. Andrea cestou koupila hrozny. Počítala s hodinou povídání a s návratem domů posledním přímým autobusem.
Sestry se vídaly pravidelně. Andrea žila sama, děti neměla a o sestřině snaze otěhotnět věděla dost na to, aby se neptala při každém setkání. Tereza někdy začala sama, jindy celý večer mluvila o práci. Ten pátek nejprve vyprávěla o kolegyni, která po výpovědi nechala ve skříňce šest párů bot.
Teprve když Andrea postavila prázdné talíře vedle dřezu, sestra ji požádala, aby si ještě sedla. Zeptala se, zda by pro ni uvažovala o darování vajíček. Mluvila tiše a několikrát zopakovala, že odpověď nechce hned. Andrea se přesto cítila, jako by měla odpovědět dřív, než vstane od stolu.
Nevěděly ani, zda by sestřina představa mohla být uskutečnitelná. Tereza nic neověřovala s odborníkem a žádná schůzka nebyla domluvená. Chtěla nejprve vědět, jestli je Andrea vůbec ochotná o takové možnosti přemýšlet. Andrea přikývla a řekla, že se na to musí podívat. Tereza jí sevřela ruku přes stůl.
Při odchodu dostala Andrea zbytek jídla v sestřině malé zapékací míse. Hrozny zůstaly neumyté na lince. Autobus jí ujel. Během čekání napsala sestře, že dorazí v pořádku, a pak několikrát otevřela jejich konverzaci. Chtěla dodat, že její přikývnutí nic neslibuje. Zprávu však neodeslala. Připadalo jí kruté vracet se k tomu ještě tentýž večer.
Následující týden: Čas na rozmyšlenou dostal jiný význam
V pondělí přišel od Terezy odkaz. Andrea ho otevřela v tramvaji, přečetla úvod a telefon schovala. Večer se k němu vrátila, ale brzy přestala číst. Nedokázala se soustředit na informace, protože se pokaždé vrátila k vlastní představě, že by měla podstoupit něco, co sama nechce.
Na sestřino opatrné připomenutí odpověděla, že má náročný týden. Byla to pravda. V kanceláři uzavírali měsíc a dvakrát zůstala déle. Zároveň jí práce posloužila jako důvod, proč ještě nemusí vyslovit odmítnutí. Tereza napsala, ať se nestresuje. Andrea pocítila úlevu a poděkovala jí za pochopení.
Ve středu spolu telefonovaly cestou z práce. Tereza se zeptala, zda by Andrea případně šla aspoň na úvodní konzultaci, kde by se mohly zeptat. Andrea odpověděla, že zatím neví, kdy by se mohla uvolnit. Neřekla, že se jí nechce ani tam. Sestra začala hledat vhodnější období v jejím pracovním kalendáři.
Navrhla úterý po uzávěrce. Sama by si vzala volno a pro Andreu by přijela autem. Andrea požádala, aby zatím nic nezařizovala. Tereza souhlasila a zeptala se, kdy se k tomu mohou vrátit. Andrea místo termínu řekla, že se ozve. Pak se rychle zeptala na sestřinu práci.
Tereza mezitím dostávala samé odpovědi o práci a termínech. Andrea jí nekladla otázky, ale ani nic neuzavřela. Když jí sestra v neděli napsala, že děkuje za ochotu se tím zabývat, Andrea poslala srdíčko. Chtěla vyjádřit blízkost. V jejich konverzaci zůstalo stát poděkování, které nijak neopravila.
Třetí týden: Rozhovor mezi regály
Na sobotní nákup se domluvily jako jindy. Tereza potřebovala velké balení pracího prášku, Andrea několik těžších věcí, a tak jely sestřiným autem. Cestou mluvily o zdraženém parkování. Andrea si po prvních deseti minutách dovolila doufat, že dnešní odpoledne zůstane obyčejné.
V obchodě se rozdělily a znovu se potkaly u pečiva. Tereza měla v košíku plech na muffiny a ukázala ho sestře. Řekla, že takový měly doma jako malé, jen jejich matka používala papírové košíčky dvakrát. Andrea připomněla, jak se od těsta nedaly odtrhnout, a obě se zasmály.
Potom Tereza dodala, že by bylo hezké jednou péct s dítětem a mít Andreu u toho. Než sestra odpověděla, začala mluvit o tom, jak by mohly společně zajít zjistit další informace. Používala množné číslo. Jejich dosud neurčitý rozhovor už v jejích větách pokračoval k něčemu, s čím počítala.
Andrea držela sáček s rohlíky a přestala vnímat lidi, kteří kolem nich projížděli s vozíky. Řekla, že se přece ještě na ničem nedohodly. Tereza ztichla. Pak odpověděla, že to ví, ale myslela si, že Andrea alespoň chce zjistit, co by bylo možné. Andrea sklopila oči k rohlíkům. Právě to jí totiž dosud nechávala věřit.
U pokladny zaplatily každá svůj nákup. Venku začalo pršet a Tereza odemkla auto už z dálky. Andrea navrhla, aby se cestou stavily u ní. Nechtěla rozhovor dokončit na parkovišti ani poslat další zprávu, kterou by mohla před odesláním smazat. Sestra souhlasila a nákupy nechala v kufru.
Sobotní odpoledne: Odpověď už nešla odložit
V Andreině kuchyni si Tereza nesundala bundu, dokud ji sestra nepožádala, aby se posadila. Andrea naplnila konvici, ale ještě před jejím zapnutím se otočila. Řekla, že vajíčka darovat nechce. Nejdřív to vyslovila tak potichu, že musela větu zopakovat.
Tereza se zeptala, jestli ji něco vyděsilo při čtení, a nabídla, že se na všechno zeptají spolu. Andrea zavrtěla hlavou. Neměla seznam otázek, po jejichž zodpovězení by souhlasila. Nechtěla jít ani na první schůzku jen proto, aby sestře poskytla další důvod čekat.
„Tak proč jsi mi to neřekla rovnou?“ zeptala se Tereza. Andrea odpověděla, že doufala, že to dokáže zvážit jinak. Když se jí sestra zeptala, odkdy už ví, že nechce, chvíli mlčela. Pak přiznala, že téměř od večeře. Tereza si rozepnutou bundu znovu přitáhla k tělu.
Andrea se omluvila za týdny vyhýbání. Nepřidala nabídku, že si to ještě rozmyslí. Tereza jí řekla, že by snesla odmítnutí líp než čekání, během kterého začala doufat. Andrea nevěděla, jestli by to skutečně bylo snazší, ale neopravovala ji. Zůstala sedět naproti ní s rukama položenýma na stole.
Čaj se neuvařil. Tereza vstala a požádala, aby jí Andrea nějakou dobu nevolala ani nepsala. Potřebovala se přestat vracet k jejich rozhovoru a nechtěla sestře při každém hovoru dokazovat, že se na ni nezlobí. Andrea přikývla. Tentokrát obě věděly, s čím souhlasí.
Po odmítnutí: Bez obvyklého telefonátu
Tereza se neozvala ani následující neděli. Andrea odpoledne několikrát zvedla telefon a zase ho položila. Býval to jejich čas na krátký hovor během domácích prací. Teď měla chuť poslat aspoň fotografii nepovedeného koláče. Nakonec ji smazala, protože věděla, že by pak čekala na odpověď.
Matce řekla jen to, že se s Terezou nepohodly a sestra chce chvíli klid. Podrobnosti nevysvětlovala. Když matka nabídla, že Tereze domluví, Andrea ji zastavila. Nechtěla, aby se k sestře místo její zprávy dostal telefonát někoho dalšího. Poprvé jí připadalo důležitější přesně dodržet prosbu než něco rychle napravovat.
Po dvou týdnech Tereza napsala, zda by jí mohla nechat u dveří zapékací mísu. Andrea ji umyla už dávno. Zabalila ji do čisté utěrky a v domluvený čas položila na rohožku. Mohla přidat koláč nebo vzkaz, ale neudělala to. Když později otevřela dveře, mísa už tam nebyla. V telefonu měla krátké poděkování, na které odpověděla: Není zač.
