Článek
Našla ho při třídění sobotní dodávky. Dlouhý šedý kabát, dvě hluboké kapsy, límec měkký na dotek.
Vlasta ho zvedla proti světlu.
Žádná díra. Ani skvrna.
Jen u rukávu visela nit.
Ustřihla ji a kabát pověsila na konec stojanu. Přehodila přes něj šálu. Kdyby se někdo ptal, řekne, že ho ještě nezkontrolovala.
„Ten ještě kontroluješ?“ zeptala se Marta.
Vlasta přikývla.
Přitom už nebylo co kontrolovat.
Do výdejny přišla před měsícem. Na dveřích knihovny zahlédla lístek, že hledají dobrovolníky, a napsala si číslo.
Po rozvodu měla soboty nepříjemně dlouhé.
Tady na ni někdo čekal.
Marta jí ukázala, kam patří dětské věci, kde jsou hrnky a jak zlobí zámek u skladu. Hned první den jí svěřila klíč od šatní skříňky.
Vlasta si na něj doma pořídila modrou stužku.
O svém bytě moc nemluvila. Ani o tom, že po nájmu a zálohách odkládá některé nákupy po stovkách. Starý zimní kabát se jí roztrhl pod paží ještě loni. Na nový zatím nezbylo.
Tenká bunda stačila na cestu z práce k autobusu.
Aspoň dokud nezačalo pršet.
V deset se otevřelo. Do místnosti přišla žena s dcerou a mokrým seznamem velikostí.
Vlasta jim našla kalhoty.
Pak svetr.
Když žena přejela rukou po šedém kabátu, Vlasta sama sundala šálu.
„Ten je moc pěkný. Zkuste si ho.“
Žena ho oblékla, ale nemohla dopnout.
Vrátila ho na ramínko.
Vlasta ho odnesla ke stolu. Přeložila rukávy dovnitř a uhladila záda. Stačilo říct Martě, že by si ho ráda vzala.
Místo toho ho pověsila zpátky a začala párovat ponožky.
Marta se jí při obědě zeptala, jestli něco nehledá také pro sebe.
„Já mám všeho dost.“
Řekla to s houskou v ruce. Drobečky jí padaly na sukni a ona je pečlivě sbírala, aby se nemusela podívat kolegyni do očí.
Odpoledne si kabátu všimla starší paní. Potřebovala něco delšího, co jí při čekání na autobus zakryje kolena.
Vlasta ho sundala.
„A má pořádnou podšívku,“ dodala.
Paní zavrtěla hlavou. Rukávy jí sahaly přes prsty.
Kabát se vrátil na stojan.
Vlasta šla do skladu pro další ramínka a chvíli tam zůstala mezi krabicemi.
Před zavřením přišla žena v ošoupané koženkové bundě. Rozepínala ji už mezi dveřmi a ptala se na něco teplejšího.
Vlasta ukázala na šedý kabát.
Žena si ho oblékla.
Seděl jí.
V zrcadle se otočila bokem a strčila ruce do kapes. Vlasta jí narovnala límec a ukázala náhradní knoflík.
„A opravdu si ho můžu vzít?“
„Od toho tu je.“
Ještě jí našla pevnější tašku na bundu.
Když se dveře zavřely, zůstalo po kabátu prázdné ramínko. Vlasta je zařadila mezi ostatní.
Marta zametala u vchodu.
„Nechceš hodit domů? Leje.“
Vlasta řekla, že si potřebuje nakoupit. Bála se, že si Marta v autě všimne její obnošené bundy a začne se vyptávat. Na další výmluvy už neměla sílu.
Šla rovnou na zastávku.
Pod přístřeškem stáli tři lidé. Na ni zbyl kraj, kde voda stékala ze střechy. Rukáv jí nasákl a studil na zápěstí.
V kapse nahmátla klíč s modrou stužkou.
Vzpomněla si, jak jí Marta ráno nabízela kávu. Nemusela si ji ničím zasloužit. Prostě tam byl i její hrnek.
Na tabuli svítilo šest minut do příjezdu.
Vlasta vyšla zpátky do deště.
Marta ještě zamykala sklad. Když ji uviděla, sáhla po svazku klíčů.
„Něco sis tu nechala?“
„Potřebovala bych kabát. Pro sebe.“
Marta se podívala na její mokré rukávy. Potom spolu prošly stojan. Zbývaly krátké bundy a dva kabáty, do kterých se Vlasta nevešla.
Domů odjela stejně promrzlá.
Další sobotu ale přišla před otevřením a požádala, jestli může nejdřív zkusit nově přinesené věci. Vybrala si tmavomodrý kabát s páskem.
Při pohledu do zrcadla jí zvlhly oči. Marta vedle ní třídila šály a nechala ji chvíli stát.
Vlasta pak pověsila kabát do své skříňky. Z kuchyňky přinesla dva hrnky a zeptala se, kterou krabicí dnes začnou.
