Článek
Žena, která mi otevřela, měla na rameni drobečky od rohlíku. Za její nohou vykukoval asi pětiletý kluk a v předsíni leželo dětské kolo. Omlouvala se za nepořádek. Mně se právě ten líbil. Byt na pardubickém sídlišti vypadal jako místo, kde někdo doopravdy žije.
„Stěhujeme se k příteli,“ řekla. Představila se jako Martina. Synovi podala rohlík a mně ukázala kuchyň. Pod oknem byl úzký stolek, na sporáku schnul umytý hrnec. Závěsy byly rozhrnuté, dovnitř svítilo slunce.
Prošla jsem oba pokoje. Po rozchodu jsem měla zůstat ještě deset dní u bývalého partnera a každé ráno jsem skládala peřinu tak pečlivě, jako bych byla na návštěvě. Tady bych ji mohla nechat rozhrnutou.
Martina nabídla, že stolek nechá v bytě. Na linku položila připravený papír: osmnáct tisíc jako kauce předem, první nájem při převzetí klíčů ve středu. Podepsaly jsme ho a já si svůj výtisk schovala do kabelky.
Když mi večer potvrdila přijetí peněz, poslala jsem sestře fotografii kuchyně. Odpověděla třemi srdíčky. Dlouho jsem na ně koukala. Konečně jsem jí napsala něco jiného než stížnost na poslední týdny.
První odklad přišel v úterý. Příteli se protáhla oprava koupelny, Martina potřebovala do pátku čas. Souhlasila jsem. Bývalý partner mě nechal zůstat do další středy. Dál už jsme to oba prodlužovat nechtěli.
V pátek prý onemocněl syn. Klíče mi přiveze v neděli večer. Zeptala jsem se, jestli si alespoň můžu dovézt krabice. Odpověděla až ráno: raději ne, mají všude věci.
V neděli jsem čekala oblečená do osmi. V půl deváté jsem jí zavolala. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nezvedl. U kuchyňského stolu bývalý partner krájel chleba. Zeptal se, jestli chci taky, a já se rozbrečela tak prudce, až nůž položil.
Druhý den po práci jsem jela k domu. Nechtěla jsem se hádat. Cestou jsem si připravovala větu, že chápu nemocné dítě, ale potřebuji znát pevný termín.
V kuchyni se svítilo. Žluté závěsy byly zatažené, jen uprostřed zůstal proužek světla. Při prohlídce jsem si jejich barvy ani nevšimla. Pod oknem jsem chvíli čekala, jestli se za nimi někdo pohne.
U zvonků bylo jiné příjmení než na mém papíře. Zmáčkla jsem tlačítko a požádala o Martinu. Ženský hlas se zeptal, kterou. Popsala jsem ji a dodala, že si jdu pro klíče od bytu.
Chvíli bylo ticho. Potom bzučák otevřel dveře.
Nahoře mě čekala žena v domácích kalhotách. Za ní stál známý stolek, ale dětské kolo zmizelo. Kolem nohou se jí protáhla mourovatá kočka.
„Já se nikam nestěhuju,“ řekla. „Bydlím tady dvanáct let.“
Ukázala jsem jí papír i zprávy. Při pohledu na profilovou fotografii si přitáhla brýle. Ženu poznala. Hlídala jí několik dní kočku, když byla se sestrou pryč. Doporučila jí ji známá. Dítě měla při předávání klíčů s sebou.
Seděla jsem u stolku, který mi Martina slíbila nechat, a nedokázala pustit kabelku. Paní přede mě postavila vodu. Styděla jsem se i napít. Ještě před chvílí jsem si myslela, že mi překáží v mém novém domově.
Doma jsem znovu otevřela inzerát. Pořád tam byl. Stejné slunce na podlaze, stejný hrnec. Pod příspěvek jsem napsala, že hledám další lidi, kteří už na tento byt poslali peníze. Každou chvíli jsem stránku obnovovala.
Ozvala se Radka. Zaplatila stejnou částku a klíče měla dostat ve středu. Sešly jsme se v úterý po práci. Vytáhla z desek téměř stejný papír. Přinesla si i metr, chtěla při převzetí přeměřit místo na pračku. Položila ho mezi nás a obě jsme se na něj dívaly.
Uložily jsme inzerát, zprávy i potvrzení plateb a šly podvod oznámit. Skutečná obyvatelka bytu souhlasila, že popíše, jak ženě svěřila klíče. Martina už telefon nezvedala. Nikdo mi toho dne neřekl, kdy peníze uvidím.
Do středy nepřišlo nic. Na další kauci mi z výplaty nezbývalo. Zavolala jsem sestře a přijala pokoj, který mi nabídla už při rozchodu.
Večer jsme do něj nesly tašky. Sestra odklidila ze židle vyprané prádlo a otevřela skříň, v níž mi uvolnila dvě police. Zeptala jsem se, kam můžu dát spodní prádlo. Ukázala na zásuvku a odešla hledat druhý klíč od bytu. Poprvé jsem jednu tašku vybalila celou.
