Článek
Pro pana Říhu jsem pracovala skoro sedm let. Měl dvě prodejny kuchyní a já mu připravovala letáky, cedulky do výloh a podklady pro místní inzerci. Nebyl to můj jediný zákazník, ale patřil k těm, jejichž objednávky jsem si při plánování příštího měsíce troufala předem započítat.
Platil včas a připomínky posílal většinou pohromadě. Občas změnil zadání na poslední chvíli, ale na to jsem byla zvyklá i od jiných. Když se mě známí ptali, jak se mi daří na volné noze, často jsem ho uváděla jako příklad slušné spolupráce.
Měla jsem pracovní mobil, který po šesté zůstával na stole v pracovně. Soukromý jsem nosila u sebe. Rodina, kamarádky, fotografie vnoučete. To rozdělení fungovalo docela dobře.
Dokud jsem mu nedala obě čísla.
Poprvé šlo opravdu o výjimku
V pátek odpoledne mi zavolal kvůli svatebnímu oznámení své dcery. Připravovala jsem ho jako samostatnou zakázku a z tiskárny jí právě poslali poslední náhled. V podkladech mi uvedla chybnou adresu restaurace a všimla si toho až teď.
Poslala mi správnou adresu a já soubor opravila. Protože už jsem odcházela z pracovny, dala jsem panu Říhovi soukromé číslo pro případ, že by se večer ještě něco objevilo. Řekla jsem, že kvůli oznámení se na něm dovolá.
Dcera mi napsala krátce po osmé, že je všechno v pořádku. Poděkovala a popřála hezký víkend. Pan Říha v pondělí přinesl bonboniéru.
Připadalo mi to jako obyčejná vstřícnost, která nemusí být problémem pokaždé, když není výslovně uvedená v cenové nabídce.
Potom už psal rovnou večer
O dva týdny později mi v půl deváté přišla od pana Říhy fotografie nové kuchyně. Ptal se, jestli by se dala použít do letáku. Odpověděla jsem, že ano, ale potřebovala bych původní snímek e-mailem.
Druhý večer se ptal na barvu nadpisu. Další týden chtěl vědět, jestli by šel připravený inzerát ještě změnit. Zpočátku to byly otázky, na které stačily dvě věty.
Jenže dvě věty často znamenaly vstát, otevřít počítač a podívat se do rozpracovaného souboru. Nechtěla jsem mu napsat něco nepřesného. Když už jsem u něj seděla, rovnou jsem drobnost opravila.
Ráno mě těšilo, že mám hotovo. Večer jsem si ale čím dál častěji říkala, že jsem k počítači vůbec nemusela chodit.
Jednou jsem mu napsala, ať další podklady posílá na pracovní e-mail. Odpověděl, že samozřejmě. E-mail pak skutečně přišel. Za minutu zazvonil soukromý telefon s otázkou, jestli jsem ho už viděla.
U večeře jsem odešla jen na chvíli
V pátek přijela dcera s rodinou. Manžel uvařil a já měla přinést z kuchyně salát. Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy jsme si sedali. Na displeji byl pan Říha.
Vzala jsem to s tím, že mám návštěvu. Řekl, že mě zdrží minutku. Potřeboval přidat do víkendové nabídky ještě jeden model kuchyně, protože ho vedoucí prodejny chtěl ukazovat zákazníkům už v sobotu.
Upozornila jsem ho, že leták už má hotový. Věděl to. Právě proto mi prý volá, abychom se nezdržovali psaním.
Odešla jsem do pracovny.
Přidala jsem fotografii, upravila rozložení a zkontrolovala cenu, kterou mi mezitím poslal. Pak jsem mu nový soubor odeslala. Ještě jsem počkala, než potvrdí, že ho otevřel.
Když jsem se vrátila, dcera krmila malou a manžel odnášel talíře. Můj nechal na stole. Nebyl studený, jen už se z něj nekouřilo. Všichni se dál bavili a nikdo mi nic nevyčetl.
To mi snad vadilo ještě víc. Nebyl důvod dělat scénu, vždyť jsem se sama rozhodla odejít. Pan Říha mi druhý den napsal, že jsem ho zachránila. Já si říkala, že příště to nevezmu.
V neděli jsem telefon opravdu nechala ležet
Asi za měsíc jsme jeli s manželem na celý den ven. Soukromý mobil jsem měla v batohu a podívala se na něj až odpoledne. Čekaly tam tři zprávy a dva zmeškané hovory.
Pan Říha poslal nové ceny do inzerátu, který jsem měla odevzdávat v úterý. Chtěl je vidět zapracované ještě ten den, aby se k nim večer mohl vyjádřit jeho vedoucí.
Odpověděla jsem, že jsem mimo domov a úpravy udělám v pondělí. Do domluveného termínu zbýval dostatek času.
Napsal, že v pondělí už bude pozdě na jejich interní schůzku. O té jsem do té chvíle neslyšela. Připomněla jsem úterní odevzdání a telefon zase uklidila.
Cestou zpátky jsem několikrát kontrolovala displej. Přestože jsem nic neporušila, nedokázala jsem si ten zbytek dne úplně užít. Představovala jsem si, co řekne v pondělí.
Řekl to ještě v neděli večer.
Podle jeho zprávy potřebuje spolupracovat s někým spolehlivým, kdo chápe, že obchod nekončí v pátek odpoledne. Četla jsem ji v kuchyni a přemýšlela, jestli nemám počítač přece jen otevřít.
V pondělí jsme si každý představovali něco jiného
Zavolala jsem mu hned ráno. Řekla jsem, že slíbené termíny dodržuji, ale dostupnost o víkendech jsme si nedomluvili. Soukromé číslo dostal kvůli svatebnímu oznámení.
Namítl, že takhle přece fungujeme už několik měsíců. Kdyby to byl problém, měla jsem mu to říct. V tom měl částečně pravdu. Posílala jsem opravené soubory i ve chvílích, kdy jsem si doma stěžovala, že je posílat nechci.
Neznamenalo to ale, že v tom chci pokračovat.
Nabídla jsem mu, že pracovní hovory budu vyřizovat ve všední dny do šesti. Naléhavou práci mimo tu dobu můžeme domluvit předem podle mého času a s příplatkem. Aktuální inzerát dokončím za původních podmínek.
Chvíli mlčel. Potom řekl, že si po sedmi letech představoval osobnější přístup. Nehádala jsem se s ním o tom, jestli osobní přístup znamená také nedělní změny cen.
Poslala jsem mu shrnutí e-mailem a pustila se do inzerátu. Tentokrát jsem měla hotovo v pracovní době. Večer už nepřišla žádná zpráva.
O další leták už požádal někoho jiného
Za týden mi napsal, že další grafiku převezme jiný dodavatel. Požádal o přípravu podkladů k předání a uhradil poslední fakturu. Všechno proběhlo slušně.
Přesto jsem u počítače chvíli jen seděla.
Říkala jsem si, že jsem přece nechtěla ukončit spolupráci. Chtěla jsem ji vrátit do podoby, ve které několik let fungovala. Jenže on už o takovou podobu nestál a já mu nemohla nabídnout podmínky s jistotou, že je přijme.
Jeho zakázky tvořily přibližně čtvrtinu mých obvyklých měsíčních příjmů. První měsíc jsem rozdíl pokryla z rezervy. Další už jsem odložila nákup nového monitoru a omezila výdaje, které předtím nebylo třeba moc počítat.
Ozvala jsem se několika bývalým zákazníkům. Někdo neměl práci, jiný už spolupracoval s někým dalším. Dvě menší objednávky přišly. Za každou jsem byla ráda, ale zabraly víc domlouvání než jeden pravidelný Říhův leták.
Nebyla jsem večer u telefonu. Byla jsem déle přes den u počítače.
Jeho reklamu pořád poznám na první pohled
Po několika měsících jsem získala novou pravidelnou zakázku a příjmy se zase srovnaly. Nesmazalo to peníze, které jsem mezitím vydala z rezervy, ani nervozitu při každém placení většího účtu.
Pracovní číslo dávám zákazníkům dál. Soukromé si nechávám pro lidi, se kterými nechci počítat minuty u telefonu. Když někdo potřebuje něco večer, domluvíme se předem. Někdy to jde, jindy musí počkat nebo hledat někoho jiného.
Nedávno jsem šla kolem Říhovy prodejny a ve výloze viděla nový plakát. Nezkoumala jsem, jestli je lepší než můj. Nejdřív mě napadlo, kolik bych za něj asi dostala zaplaceno.
Potom jsem se přistihla při představě, že se mu ozvu. Jen tak, zeptat se, jestli je spokojený. Po sedmi letech jsem pořád znala jeho nabídku a dokázala odhadnout, co bude chtít příští měsíc propagovat.
Telefon jsem nevytáhla. Nevěděla jsem, jestli by vůbec měl zájem se vrátit. Mnohem méně jistá jsem si ale byla tím, co bych mu slíbila já, kdyby řekl, že ano.
