Článek
Už mám vlastní ručníky.
Visí vedle sprchy, do které se konečně dá vstoupit bez překračování kýblu. Kvůli té koupelně jsem poslední měsíc telefonovala, vybírala, reklamovala špatně dodanou skříňku a třikrát přepočítávala úspory. Přesto jsem v pátek, když mi obkladač napsal, že v pondělí můžu zase bydlet, položila telefon displejem dolů.
Máma zrovna krájela cibuli a zeptala se, jestli jsou nějaké potíže. Řekla jsem, že ještě nevím, jestli všechno stihnou. Věděla jsem to. Měla jsem to napsané na obrazovce, kterou jsem zakryla dlaní.
Ve čtyřiačtyřiceti jsem se u matky snažila prodloužit pobyt. Ještě začátkem října bych se tomu zasmála. Mám ji ráda, ale po třech dnech obvykle začnu otevírat okna, která ona právě zavřela, a odpovídat příliš ostře na otázku, jestli si nevezmu něco na cestu. Tentokrát jsem si přála, aby řemeslník potřeboval další týden.
Kvůli Romanovi.
Nechci předstírat, že mě to napadlo až při balení. Vím docela přesně, kdy jsem začala vstávat dřív, než jsem potřebovala. Jen jsem si k tomu pokaždé našla nějaký slušnější důvod.
Roman chodí s mámou osm měsíců. Je mu jedenašedesát, mámě sedmašedesát. Než jsem se k ní nastěhovala, viděla jsem ho snad šestkrát, vždycky u oběda nebo při krátké návštěvě. Byl pro mě muž, který přinese zákusek, pomůže sklidit talíře a zeptá se, jestli jsem v práci pořád tak vytížená. Sympatický. Tím to končilo.
Po rozvodu bydlím sama. Už tři roky, takže nemůžu všechno vysvětlovat nějakou čerstvou ranou. Někdy mi samota vyhovuje tak, že nechci večer zvednout ani telefon. Jindy stojím v supermarketu nad dvěma porcemi lososa a připadá mi nepříjemně důležité, že tu druhou nemám komu udělat. Ani jedno z toho o mně Roman nevěděl.
Máma mi předem řekla, že u ní někdy přespává. Nabídla jsem, že půjdu na těch čtrnáct dní do levného penzionu. Odmítla to tak rozhodně, až jsem měla pocit, že bych ji urazila další zmínkou o ceně. Pokoj po mně má pořád postel, pracovní stůl i skříň, do které ukládá čisté povlečení.
První večer jsme jedli polévku. Roman potom odjel domů a máma mi ukazovala, kam můžu dát věci v lednici. Nechala jsem si na horní polici jogurty a řekla jí, že mě hlavně nemusí obskakovat. Ráno jsem vstávala do práce dřív než ona a myslela jsem, že si kuchyň vezmu na chvíli pro sebe.
Roman tam seděl v ponožkách.
Přijel pozdě večer znovu, protože ráno potřeboval vyzvednout auto v servisu o dvě ulice dál. To mi vysvětlil hned, jako by se bál, že mě poleká cizí muž u stolu. Měl před sebou hrnek a rozložený návod k nějakému držáku na televizi. Když mě uviděl, vstal a zeptal se, jak silnou chci kávu.
Stála jsem ve dveřích v dlouhém tričku, se stopou po polštáři na tváři. Nebyl to okamžik, ve kterém bych očekávala cokoli příjemného. Řekla jsem, že si ji udělám sama. On jen ukázal na konvici, ve které už byla horká voda. „Tak aspoň hrnek. Tady jsou nějaké schované, ne?“
Našla jsem mu je. Pak jsme si asi dvacet minut povídali o opravě mé koupelny, o jeho autě a o tom, proč máma schovává nabíjecí kabely každý jinam. Nic důvěrného. Jen mě nepřerušoval, když jsem vyprávěla, jak jsem vlastní hloupostí objednala skříňku, přes kterou by nešly otevřít dveře.
Zasmál se tomu, až když jsem se začala smát já.
Teď mi připadá směšné, jak málo stačilo. Ne samotná káva. Spíš ten klid, se kterým seděl naproti mně a nikam mě neposouval. Když přišla máma, automaticky jsem vstala, abych jí udělala místo vedle něj. U lednice jsem se ještě ohlédla. Položil jí dlaň na záda a ona se k němu na chvíli přitiskla.
Další dva dny tam nebyl. Přesto jsem ráno vyšla z pokoje učesaná a v halence, kterou jsem si mohla obléct až těsně před odchodem. Máma si všimla, že mi to sluší. Řekla jsem, že máme poradu. Měli jsme ji, jen přes obrazovku a až v jedenáct.
Když jsem se ve čtvrtek vrátila pozdě odpoledne z práce, Roman už seděl u mámy. Přivezl jí žárovky a mně podal housku se sýrem. Až večer jsem se dozvěděla, že ho máma o tu housku požádala. Do té doby jsem si nechávala příjemný pocit, že si sám zapamatoval, co mám ráda.
Přitom mámě vyndal z tašky makový závin a zeptal se jí, jestli uvaří čaj. S houskou mě poslal sednout ke stolu, abych nejedla vestoje. Poslechla jsem ho tak rychle, až jsem si připadala hloupě. Máma si toho nevšimla. Hledala nůž, kterým by se závin při krájení tolik nedrobil.
Večer jsme koukali na film. Máma usnula asi po půlhodině a Roman se mě šeptem zeptal, jestli ho chci dokoukat. Zůstali jsme každý na jednom konci pohovky. Mohla jsem jít spát, druhý den jsem vstávala brzy. Místo toho jsem se ptala na herce, kterého jsem znala, a doufala, že odpověď bude delší.
Když se máma probrala, Roman jí podal brýle. Měla je vedle sebe na dece a on je zvedl dřív, než na ně dosedla. Pak se k němu přisunula, ještě rozespalá, a opřela mu čelo o rameno. Film mezitím pokračoval. Já najednou nevěděla, co dělat s rukama, tak jsem sbírala hrnky.
Mámě jsem její vztah přála. To platí pořád, i když mi teď někdy připadá, že to používám jako omluvenku za všechno ostatní. Po tátově smrti byla dlouho sama. Znala jsem její večery s televizí, telefonáty kvůli maličkostem i způsob, jakým tvrdila, že na výlety už ji neužije. S Romanem začala chodit ven a já měla radost.
Z dálky se ta radost dělala snadno.
Zblízka jsem viděla, jak nechá po večeři nádobí stát, protože ji zavolá k oknu, aby jí něco ukázal. Jak se při oblékání ptá, jestli si má vzít náušnice, a pak si vezme jiné, než jí doporučil. Jak se kvůli němu nesnaží mluvit chytřeji ani se menšit v křesle. Občas ho opraví, občas ho neposlouchá a on přijde znovu.
Já jsem před každou odpovědí měla malou poradu sama se sebou. Abych nebyla nudná, moc ochotná, příliš hlučná. U vlastní matky v kuchyni. Jednou jsem se přistihla, že si před zrcadlem zkouším, jestli nevypadám lépe s vlasy zastrčenými za uši. Za dveřmi máma hledala náplast na puchýř.
Druhý týden jsem začala nosit domů pečivo z pekárny u kanceláře. Vzala jsem ho pro všechny, samozřejmě. Jen jsem si předem zjišťovala, kdy tam Roman bude. Když jsem jednou přišla s teplým chlebem a máma mi oznámila, že dnes přijde až pozdě, zklamání mi projelo tak prudce, až jsem na ni vyjela, proč mi to neřekla.
„Vždyť chleba sníme i bez něj,“ odpověděla.
Zasmála jsem se, jako by mě přesně tohle napadlo taky. Ve skutečnosti jsem stála s papírovým sáčkem v ruce a poprvé se sama sebe trochu bála. Ne že bych měla připravený nějaký plán. Právě naopak. Všechno jsem si dovolovala po drobných, protože přece o nic nešlo.
Jednou mě Roman vezl od mámy k mému bytu, kde jsem potřebovala převzít baterii ke sprše. Nabídl to sám, jel kolem. Cestou jsem mu vyprávěla o bývalém manželovi víc, než bylo nutné k vysvětlení, proč koupelnu platím sama. Poslouchal a pak řekl, že je nepříjemné řešit všechny dodávky při práci.
Čekala jsem jinou odpověď. Něco o tom, že nechápe, jak mě mohl manžel opustit. Nebo že bych si zasloužila pomoc. Roman se jen zeptal, jestli mám někoho na montáž zrcadla. Když jsem řekla, že ano, přikývl. Před domem mi podal tašku ze zadního sedadla a zavolal mámě, co má koupit cestou zpátky.
V bytě jsem se dívala na vyrovnané krabice obkladů a styděla se za všechno, co jsem mu cestou pověděla. Přesto jsem si večer vybavila hlavně to, jak se při couvání otočil a opřel ruku o moje sedadlo. Ten rozhovor jsem si už znovu přehrávat nechtěla, jeho ruku ano.
Neměla jsem komu to říct. Kamarádce jsem začala psát zprávu, že se mi u mámy bydlí až podezřele dobře. Pak jsem ji smazala. Už jsem slyšela vlastní vysvětlování, že se přece nic nestalo. Nechtěla jsem, aby se mě příště u kávy ptala na Romana. Nechtěla jsem ani slyšet, že je to odporné. Obojí by tomu dalo místo mimo moji hlavu.
V pátek tedy přišla zpráva s potvrzením, že od pondělí můžu zase bydlet doma, a já ji zakryla. Máma si pak během vaření vzpomněla, že jde v sobotu s Romanem na koncert. Chtěla jsem se zeptat kam, ale ona už vyprávěla, že lístky kupoval dávno a pořád jí odmítá prozradit, kde budou předtím jíst. Mluvila s plnou pusou syrové mrkve a vypadala šťastně.
„Pomůžeš mi vybrat něco na sebe? Ty modré šaty, nebo kalhoty?“
Šly jsme do ložnice. Máma vytáhla z pouzdra modré šaty, které jsem s ní sama vybírala na jaře. Měly jednoduchý výstřih a rukávy po lokty. Když si je oblékla, sáhla si po stranách do pasu a otočila se ke mně. „Nejsou už moc těsné?“
Nebyly. Slušely jí víc, než jsem si pamatovala. A já řekla, že bych vzala kalhoty.
Kdybych skončila tam, mohla bych si ještě namluvit, že máme odlišný vkus. Jenže jsem přidala, že ten výstřih pod stropním světlem nevypadá dobře a že v černém volném svetru bude mít větší pohodlí. Dívala jsem se přitom na její ramena, která v těch šatech působila úzce a docela mladě.
Máma si přitáhla látku ke krku. Udělala to rychle, skoro neznatelně, a pak přešla blíž k zrcadlu. To mi stačilo. Najednou jsem přesně věděla, co jsem chtěla: aby si vedle něj nebyla tak jistá. Aby se alespoň chvíli hlídala stejně jako já.
Bylo mi ze sebe zle.
„Mami, počkej. To jsem řekla blbě.“ Stála ke mně zády a hledala zip. Pomohla jsem jí ho rozepnout, ale šaty jsem jí z ramen nestáhla. „Vezmi si je. Sluší ti. Fakt.“
„Teď už mi to říkat nemusíš.“
Měla pravdu. Slyšela jsem se, jak rychle mluvím a kolik důkazů najednou nabízím. Přinesla jsem jí náušnice, ukazovala, že s jinými botami to bude hezké, až mě požádala, abych jí dala chvíli pokoj. Odešla jsem do svého pokoje a sedla si mezi batoh a složené prádlo. Za stěnou otevřela skříň.
Nešla jsem se přiznat. Napadlo mě to, a na okamžik jsem v tom dokonce cítila úlevu: všechno jí říct, rozbrečet se a nechat ji, aby mě ujistila, že jsem její dcera a nějak to zvládneme. Jenže pak by se vedle nás dvou musela hlídat ona. Roman by přišel na kávu a máma by už nemohla nevědět.
Místo toho jsem vzala telefon a potvrdila obkladači pondělní předání. Zeptala jsem se, v kolik mám přijet. Odpověděl skoro hned a já si poprvé za celý den nepřála, aby napsal nějakou komplikaci. Potom jsem objednala na pondělní odpoledne odvoz dvou těžších tašek, abych nemusela čekat, kdo mi nabídne auto.
U večeře jsem mámě řekla, že se v pondělí můžu vrátit domů. Neptala se, odkdy to vím. Byla jsem jí za to vděčná a současně mě mrzelo, jak ochotně jsem tu výhodu přijala. O šatech jsme už nemluvily. Nabídla jsem, že umyju nádobí, a ona mě nechala.
V sobotu si je nakonec vzala. Viděla jsem ji stát v předsíni, když Roman zazvonil. Ještě se podívala dolů na výstřih a přejela si po něm dlaní. Měla jsem chuť znovu něco napravovat, ale jen jsem jí podala kabát. Roman jí řekl, že jí to sluší. Tentokrát jsem se snažila neposlouchat, jakým hlasem to říká.
Když odešli, nepustila jsem si film. Šla jsem do svého bytu zkontrolovat, co můžu uklidit. Koupelna ještě voněla spárovací hmotou, na chodbě ležel ochranný karton a v kuchyni jsem měla prach i na zavřených skříňkách. Vydržela jsem tam tři hodiny. Nebyla to nijak působivá sobotní zábava, ale večer jsem už věděla, kam si dám ráno čistý ručník.
Odstěhovala jsem se v pondělí, jak bylo domluveno. Máma mi zabalila zbytek bábovky a zeptala se, jestli něco nepotřebuju. Roman u toho nebyl. Když navrhla, že by mi pak oba mohli pomoct pověsit poličku, řekla jsem, že to mám zařízené. Neměla jsem, ale ještě ten den jsem zavolala člověku, který mi montoval skříňku.
Máma mi chybí. To jsem nečekala, alespoň ne tak brzy. Včera jsem jí zavolala a pozvala ji v neděli na oběd. Zeptala se, jestli mám počítat i s Romanem. Řekla jsem, že bych tentokrát chtěla jen ji. Trochu zaváhala, pak začala vyjmenovávat, co mi přinese. Poprosila jsem ji jen o chuť k jídlu, což ji očividně nepřesvědčilo.
Nevím, jak dlouho budu potřebovat, než s nimi zase normálně posedím. Pořád si umím vybavit Romanovu ruku na opěradle vedle sebe a pořád mě to potěší dřív, než mě to zahanbí. Na neděli už mám nakoupeno pro dvě. Máma má ráda pečenou dýni a já si dnes ráno uvědomila, že se jí chci zeptat, jaký byl ten koncert.
