Článek
Když jí spadla guma a sehnula se pro ni, zahlédla pod stolem rozsvícený telefon. Iva na něm posouvala stránku a zastavila prst u jednoho výrazu. Zdena se narovnala. Kamarádka se na ni usmála stejně jako každé úterý, když společně přišly na něco, co jim dlouho unikalo. Tentokrát však Zdena nesáhla po tužce.
Úterky u kuchyňského stolu
Začaly spolu luštit před čtyřmi lety, po zrušení prodejny, kde obě pracovaly. Zdena přešla do skladu, Iva do jiného obchodu. Přestaly sdílet přestávky, zákazníky i cestu domů. Úterní večery původně vznikly kvůli staré křížovce, kterou Iva přinesla ukázat. Nakonec si na ně obě přestaly domlouvat cokoli dalšího.
Jednou byly u Zdeny, podruhé u Ivy. Vyndaly hrnky, odsunuly cukřenku a teprve po zprávách o dětech otevřely časopis. Iva si pamatovala herce a názvy rostlin, Zdena uměla trpělivě rozplétat slova, u kterých se její kamarádka rychle vzdávala. Doma používaly slovník i telefon. Když něco nevěděly, prostě si to našly.
Soutěž objevila Zdena na nástěnce knihovny. Přihláška stála dvě stě korun za dvojici a první cenou byl koš místních dobrot. Zdena si přečetla seznam: káva, med, čokoláda, dvě sklenice paštiky. Nic, co by si nemohla koupit. Jenže tohle by dostala za něco, co uměla.
„Půjdeme se podívat, jak nám to jde,“ řekla Ivě. Doma pak několikrát zkusila luštit na čas. Kamarádce to nepřiznala. Nechtěla vypadat jako člověk, který kvůli sklenici medu začne měřit večer kuchyňskou minutkou.
Koš na konci sálu
V sobotu ráno je přivítala knihovnice v pronajatém sále kulturního domu. Na každém stole čekaly tužky a list s pravidly. Telefony měly zůstat ztišené v taškách, slovníky nebyly povolené. Za použití elektronické pomoci se vyřazovala celá dvojice. Zdena si poslední větu přečetla ještě jednou, než pod ni obě napsaly jména.
Iva si přinesla sáček bonbonů a nabídla jí. Zdena odmítla, aby neměla lepkavé prsty. Když se kamarádka zasmála, zasmála se také. Přitom si rovnala tužku podél okraje papíru a přes Ivino rameno sledovala dárkový koš na stolku u pódia.
V prvním kole jim práce ubíhala lehce. Iva šeptala odpovědi, Zdena zapisovala a občas jí vrátila list s žádostí, aby zkontrolovala křížení. Skončily druhé. Do finále postupovaly čtyři dvojice a Iva při vyhlašování stiskla Zdeně loket tak pevně, až ji to zabolelo.
O přestávce zavolala Zdena manželovi. „Jsme mezi posledními čtyřmi,“ oznámila. Zeptal se, jestli mají kde zaparkovat, protože se odpoledne čekala nějaká akce na náměstí. Odpověděla a hovor ukončila. Chtěla mu říct, že nechaly za sebou i muže, který před začátkem vykládal o svých soutěžních úspěších. Na to už nepřišla řeč.
Iva ji při návratu ke stolu vzala kolem ramen. „Dneska něco přivezeme, uvidíš.“ Zdena si sedla a znovu si srovnala tužku. Kamarádka před ni posunula vodu. „Napij se. Vždyť se na tebe podívej, jak jsi napnutá.“ Zdena se napila, ale láhev hned zavřela, aby jim nepřekážela vedle listu.
Sedm minut
Finálová křížovka byla těžší. Zpočátku se doplňovaly stejně jako doma, potom se jejich postup zastavil. Jedno chybějící slovo jim bránilo dokončit další dvě. „Kdybychom měly tohle, zbytek dáme,“ zašeptala Zdena. Iva přikývla a chvíli si prohlížela prázdná políčka. Zdena se pustila do jiného rohu listu a shodila ze stolu gumu.
Teď už ji svírala v dlani a dívala se na kamarádku.
„Schovej ho,“ řekla tak tiše, že ji Iva nejdřív neslyšela. Iva se naklonila blíž a pošeptala jí hledané slovo. Počet písmen souhlasil. Zdena si ho bezděčně dosadila do prázdných políček a hned uviděla i odpověď do kříže. To už jí z hlavy nikdo nevymaže.
Iva telefon zasunula do kabelky. „Jen jsem to ověřila. Myslela jsem si to.“ Zdena položila tužku. U vedlejšího stolu někdo gumoval tak prudce, až se papír krabatil. Knihovnice prošla uličkou a oznámila posledních pět minut. Stačilo slovo napsat. Nikdo by se nezeptal, odkud je mají.
„Já to tam nedám,“ řekla Zdena.
„Tak to nech prázdné.“ Iva si přitáhla list a začala prohlížet jiný roh křížovky. Zdena se dívala na její prsty. Mohly nechat to jedno místo nevyplněné, jenže odpověď už znaly a navazující slova také. Nedokázala rozlišit, co by teď ještě vyluštily samy.
List otočený rubem
Zdena vstala s papírem v ruce. Iva ji chytila za rukáv. „Ještě není konec.“ Zdena se zastavila, ale neposadila se. „Musím jí to říct.“ Iva povolila prsty. Chvíli hleděla na prázdné místo před sebou, kde dosud ležel jejich soutěžní list.
U stolku pořadatelů Zdena položila papír rubem vzhůru. Vysvětlila, že její spoluhráčka vyhledala odpověď v telefonu a řekla jí ji. Knihovnice se podívala směrem k Ivě a požádala ji, aby přišla také. Nezvýšila hlas. Ostatní dál luštili. Zdenu překvapilo, že se nic nezastavilo, když se jim právě rozpadlo celé odpoledne.
Iva použití telefonu potvrdila. Dodala, že Zdena s ním neměla nic společného. Knihovnice položila jejich list stranou a připomněla pravidlo o vyřazení dvojice. Mohly zůstat na vyhlášení, do výsledků už ale započítané nebudou. Zdena přikývla. Když se ohlédla po Ivě, kamarádka už šla pro kabát.
Venku ji dohnala u stojanů na kola. „Nemohla jsem předstírat, že to nevím,“ řekla. Iva se pokoušela zasunout ruku do přetočeného rukávu. „A já jsem nechtěla, abys byla zklamaná. Celé ráno jsi koukala na ten koš.“ Zdena jí chtěla pomoct s kabátem, ale Iva už rukáv narovnala sama.
To byla pravda. Zdena chtěla vyhrát mnohem víc, než přiznávala. Neznamenalo to však, že chtěla i vyhledanou odpověď. Řekla to Ivě, jenže ta zavrtěla hlavou. „Mohly jsme odstoupit spolu. Nemusela jsi tam jít rovnou říct, co jsem udělala.“ Zdena nevěděla, jestli by jí taková domluva stačila. V sále ji ani nenapadla.
Na náměstí se rozešly. Zdena šla k autu, Iva zamířila na autobus. Na společný oběd, který si plánovaly, nešla ani jedna. Zdena cestou domů zastavila u obchodu a koupila chleba. U regálu s medem se nezdržela. Doma stejně nedokázala manželovi vysvětlit, proč jí na tom koši tolik záleželo.
Volný večer
V pondělí jí Zdena napsala, jestli zítřek platí. Odpověď přišla večer. Iva teď společně luštit nechce. Bez vykřičníku, bez vysvětlování. Zdena zprávu četla několikrát a měla chuť připomenout, že telefon přece nevytáhla ona. Nakonec odpověděla jen, že tomu rozumí. Nerozuměla však tomu, jak dlouhé to „teď“ bude.
První úterý nechala časopis zavřený. Manžel navrhl televizi a ona si k němu sedla. Při reklamě mu začala vysvětlovat soutěž znovu, tentokrát od pravidel. Vyslechl ji a řekl, že by asi udělal totéž. Zdeně se na chvíli ulevilo. Potom se podívala na hodiny. Tou dobou už s Ivou obvykle probíraly druhou stránku.
Za tři týdny koupila nové číslo. Otevřela ho u kuchyňského stolu a vyplnila několik slov. U jedné rostliny si byla jistá, že by ji Iva znala hned. Chvíli zkoušela různá písmena. Potom vstala pro slovník. V soutěži by ho použít nesměla, doma mohla.
Našla odpověď a zapsala ji. Další heslo bylo snadné, přesto už nepokračovala. Zavřela časopis a tužku nechala uvnitř, aby příště našla stránku. Nechtěla se luštění vzdát. Ten večer si ale nechtěla vyplněním celého listu dokazovat, že ho zvládne i sama.
