Článek
Žiju nedaleko, autem jsem byl na místě za pár minut. Na sochu, o které v posledních dnech psaly Novinky.cz, jsem se chtěl podívat na vlastní oči. Na místě, kde stojí mezi kostelem a základní školou, bylo prázdno – na rozdíl od regionálních facebookových skupin, kde za pár hodin přibyly stovky příspěvků, až na výjimky kritických a odsuzujících. Vznikla dokonce i petice, žádající odstranění sochy nebo její přemístění jinam. Místo mezi školou a kostelem, které navíc bývalo kdysi hřbitovem, přišlo kritikům jako nedůstojné. Kapka vody podle nich totiž mnohem víc připomíná pánské přirození.
Pro úplnost dodejme, že socha Zdeňka Tománka vznikla na kamenosochařském sympoziu, které se v Plané nad Lužnicí koná každý rok. Tématem letošního setkání byla voda. Autora bych jistě nepodezíral z toho, že chce být kontroverzní. Vášně, které dílo u části veřejnosti probudilo, podle mě vyvolaly stejné myšlenkové pochody jako už mnohokrát – „umění má vypadat jinak, tohle není umění!“ Veřejnost se přela o umělecká díla před deseti lety, před sto lety i před několika staletími. A dost možná i před desítkami tisíc let v Altamiře.
My u Zrození vody
Podobných případů, kdy umělecké dílo nechtěně pobuřuje, jsem viděl v poslední době několik i při svých cestách po Česku. Zářným příkladem budiž osm metrů vysoká socha markraběte Jošta v Brně. Akademický sochař Jaroslav Róna na ní pracoval dva a půl roku a vyjadřuje Odvahu, jednu z platónských ctností. To ovšem ví jen málokterý návštěvník moravské metropole. Socha Jošta je totiž artefaktem, kde když se správně postavíte, vidíte opět pánské přirození.
Na Jošta jsem si v Plané vzpomněl hned. Tady kritici navíc nebrojí jen proti „neumění“, staví se i proti tomu, že kolem sochy chodí děti do školy a místní do kostela. Uvidíme, jestli kritické hlasy nakonec povedou k odstranění či přestěhování díla. Debaty o tom, co je a co není umění, tu ale budou dál.
Někde jinde, někdy jindy.
