Článek
Znam ten pocit, když krači hornik překopem na posledni šichtu, da si naposled s chlapy svaču, černe kafe,založi bago /žvykaci tabak/,či šnupak.pokeca o ničem,makne si a zitra když vše dobře dopadne ,tak je civil.
Den v životě hornika jako jindy a přece jiny, zitra vyleze z "Diry"do světa krery je mu cizi a bude.
Na dole je hornik zvykly jeden za druheho dychat,o jidlo,či vodu se podělit,život zachranovat, obětavost a čest na prvnim mistě,kdo nezažil nepochopi.
Když jsem dnes četl članek o zavirani posledniho dolu na Karvinsku, tak jsem si vzpoměl jak mi bylo, před 26 lety , když byla posledni směna, na druhy den při přebirani papiru v kancelaři ,jsem měl slzy na krajičku.
Praci kterou jsem miloval ,jsem najednou neměl,co z odstupneho když přijdeš o to co maš rad a pak jdeš potupně na pracovni uřad žebrat co praci. ne o penize /ty jsi dostal na odchod ze šachty/ ale jsi zvykly makat a ted nic.
Uřednik Ti řekne přijdi za pul roku, třeba něco bude.
Začal jsem hledat,ale nic, nikdo hornika nechce. Tak jsem zašel na živnostensky uřad a začal dělat sam na sebe .To bylo asi v te době nejlepši řešeni až do doby starobniho duchodu
Chapu tedy obavy některych horniku ve staršim věku co budou dělat, ale věřim , že si sve misto ještě najdou, jen si člověk musi věřit . Na pracaku se to nenajde.
