Článek
Jako malý, jsem vyrůstal ve městě Ostrov je to kousek pod Jáchymovem, i když moje rodné městečko leži asi tak 45 km západněji.
Krajina malebná ,drsná, lesy ,hory a divoká řeka Ohře -co vic si muže člověk přát.V této oblasti Krušných hor je život trochu složitějši než kde jinde.
V dobách za panovniků - Přemyslovců , hlavně Přemysla Otakara 2. Přivedli do těchto oblasti nové osadniky hlavně z časti dnešniho Německa.
Nic tu nebylo zadarmo, Kanči hory -jak se kdysi tomuto pohraniči řikalo- nabizelo jen a jen dřinu od rána do večera a připadnou urodu celkem nejistou. Přibývala tak časem řemesla jako paličkováni krajek , výroba korálku ,rukavic , porcelánu a hudebnich nástrojů.
Lide se museli snažit přežit, ale žili a pracovali .Začala vyrůstat městečka a přichodem Lázenstvi -i větši města ,třeba Karlovy Vary.
Nebudu rozepisovat do detailu ,co,kdy a jak. Datumy ,letopočty a fotografie. Piši jen to co si pamatuji a co jsem viděl a zažil.
Narodil jsem se za prezidenta Antonina Novotného, v roce kdy Gagarin dobýval vesmir a pár měsiců před mým narozenim se v červenci stala tragedie na dole Dukla u Haviřova, asi po 1roce života jsem se z malého městečka krajek a hudebnich nastrojů přestěhoval do města Ostrov.
Do svých skoro 9ti let jsem zde vyrůstal a užival života jako každé ditě z mého okoli, hlavně když jsem chodil do školy - vyšly tehdy 3 větši sešity Rychlých šipů od Foglara a tak jsme chtěli taková dobrodružstvi prožit taky, i když byla jiná doba a vše se nedalo provozovat
Když v roce 1968 přišli sověti, tak radovánky na čas skončily , vojaci tabořili před kulturnim domem ve středu města a rodiče nám zakazovali tam kolem chodit, že je to nebezpečné.
Starši kluci , co se scházeli u nás ve sklepě tam občas,ale kolem chodili očumovat ,to vim protože se o tom bavili. Já chodil asi rok do Skautu , ale pak to zakázali ,jako hodně věci.
Postupem času vojaci odtáhli , a vše se pomalu vracelo do života a do starých koleji, jenže tim pomalu končil i můj pobyt v Krušných horách a naše rodina opouštěla tuto čast Sudet ve stěhovacim voze /s podobným pocitem jako po válce měli Němci když opouštěli rodný kraj/ a tak jsem tušil, že se tu už asi nikdy na trvalo nevrátim. Otec musel odejit z práce protože nesouhlasil s okupaci našeho statu vojisky Varšavské smlouvy a tak nezbylo než se přestěhovat jinam a začit znovu.
Ve stěhovacim voze je přemistěni rychlé a tak jsem si po cestě představoval, jak by jsme putovali v letech po válce když se osidlovalo znovu pohraniči. asi by to byla umorná cesta a trvala by rozhodně několik dni, takto jsme byli přes noc dopraveni do nového bydliště.
Ted bylo 5hodin ráno a jsme na mistě, věděl jsem sice, že budeme bydlet na severu Moravy ,ale kde uplně přesně jsem nevěděl. V té dodě byly jen papirové mapy a tu jsem neměl. Internet a mobil v té době nebyl, zbývala jen představivost a důvtip.
Kletné- zaujal mne nápis na tabuli u silnice, tak jsme tady -nový domov/ časem jsem se dozvěděl ,že tu jsem taky zase v Sudetech, jen o pár stovek kilometrů jinde a v jiném kraji kde misto v Krušných horách, budu bydlet v Oderském návrši/
Uvital nás sympatický pan předseda JZD /tuším Pazdera se jmenoval / v té době byla vesnice ještě samostatná/ dal nám kliče od domu a popřál at se nám tu libi. Pokud prý budem něco potřebovat tak JZD a Národni výbor je hned ve vedlejšim domě.
Když otec s matkou otevřeli dveře domu, tak to uvnitř vypadalo přesně jak po válce když Němci odešli, kde nic tu nic jen hromada harampádi a staré postele. Prý na nich spali vojaci na žnové brigádě, zůstal po nich nepořadek a myši. A tak jsme si museli máknout at večer si máme kde lehnout.
Ve měste jsem bydlel v cihlovem domě 3podlažnim s teplou vodou, ustřednim topenim a splachovacim záchodem. Ovšem zde v tomto staveni to bylo jak v dávných dobách / dnes řikám usměvně středověk/ topit se muselo v kamnech, teplá voda ohřat , koupel v plechové vaně ,záchod „suchý“ kde se chodi i v zimě, ale také nic co by mě mohlo až tak rozhodit,vždyt v českem pohraniči to bylo v domech hodně podobné.
Trochu mě zaskočil přichod do zdejši školy/ ja byl zvyklý chodit do školy velké, s družinou, tělocvičnou a hřištěm/ . Tady - menši dům u zdejši Kaple, v něm 1 třida „takzvaná jednotřidka“ zde se učila 1-4třida , pan učitel /REK se jmenoval / ,byl zároven ředitel,školnik a kulturni referent v obci. Bylo to jak za starých času ve filmech pro pamětniky.Pan učitel byl osobnost - měl jsem ho rád, byl to rovný,férový, přimočarý, chlap-který neuhnul.
Ihned poznal ,že to se mnou nebude mit lehké ,ale nežaloval rodičum - když mne chytnul psát ukoly před vyučovanim na záchodě/ lezl jsem tam pootevřeným oknem, a několikrát domluva nepomohla, rákoska zaštipala jemně na mé dlani, ale pak přišla nabidka ,že si to mužu psát v klidu ve škole před vyučovánim mezi 7-7.45, pokud to v tom čase nestihnu mám smůlu a pětka mě nemine. Domluva platila. dali jsme si na to ruku, čestná nabidka. Někdo si muže myslet , měl jsi si to psát doma, ale co pak to šlo?
Já chtěl hned poznat své nové bydliště najit si kamarády, prostě vše co tu bylo nové a tak mi nakonec to psani ukolů před vyučovanim zůstalo až do konce školni docházky a to až do 9třidy .ale to už v jiné obci
Kletné-zajimavá obec ,uprostřed vsi rybnik kolem náves s obchodem, obytná staveni postavena spiše do kruhu v užlabině mezi kopečky, u kaple škola, naproti kaple v časti statku mistni hospoda a nad hospodou sál kde pamatuji pořadáni akci, zábav ,či promitani kina.
Ale čeho jsem si nemohl nevšimnout a to postupně chatrajicich domů, které sem tam lidi opustili, přestěhovali se o dům dál a ten původni se pak zboural nebo rozpadnul a tak jsem pochopil ,že Sudety jsou všude stejné- a lide kteři sem přišli po válce ,či později. žili celá léta až do revoluce tak nějak s tim ,že se možna Němci někdy vráti a budou chtit své domy zpět.
Ale co by Němci asi dnes ve své obci Kletné /Německy -KLOTTEN - náš dům kdysi obýval nějaký Josef Dressler / třeba hledali? hodně domů zde už neni, neni tu škola, obchod ,hospoda ,jen kaple přežila a to asi jen pro to .že na ni potomci původnich obyvatel přispivaji tak asi jako všude v okolnich obcich Oderska. Prostě vesnice „Kde dávají lišky dobrou noc“
Co nezničila válka to zničila pozdějši doba a to jak před revoluci tak i po !!
Nejvic tomu pomohlo sloučeni s větši obci Suchdol n/Odrou a prodej pozemků na chaty a to nejenom u mistni malé vodni nádrže.
A ani já už zde roky nebydlim, žiji jinde okus dál a snažim se opravit domek po Sudetských Němcich v jiné vesnici a zachovat aspon něco původniho co tam také zbyvá
Němci tu do vesnice taky občas přijedou , ale stěhovat se už tu nechtěji, zvykli si žit jinde a jinak. tak jako já se svou rodinou. V Sudetech již zůstanu a kam bych asi šel.
Jsem již pár let v důchodě a začit někde znovu tak na to už silu nemám.
Svůj rodný kraj mám ve své hlavě,srdci a mysli ,byl jsem se tam po dlouhé době zase podivat, na kraj kde člověk stravil dětstvi , ale ted už mám domov trochu jinde ,ale pořad “ v Sudetech “
Co tak na zavěr - Pamětníci let 1938-1946 -už skoro nežiji ,at jsou to němci či češi ,snad jednou si podáme ruce s tim ,že si odpustime hřichy našich předku. bude to jště trvat hodně let , ale věřim - smiřime se,
