Článek
Jmenuju se Marcela, je mi kousek přes padesát a jsem pěstounka.
Své biologická děti jsem měla hodně brzy - vdávala jsem se v 18. Dnes už jsem i babičkou a jsem na svou dceru i syna hodně pyšná. Vyrostli z nich lidé, za které se nemusím stydět. Upřímně – nasekala jsem spoustu chyb. Rodičovství je proces, učení, někdy i bolestná cesta sebepoznání.
S mým druhým (a posledním) manželem jsme jednu chvíli měli doma 4 děti a 2 psy. A pak najednou jen jednoho puberťáka a žádného psa a já manžela přemluvila, ať se staneme přechodnými pěstouny :-)
Měla to být jen krátká epizoda na pár let, dočasná pomoc dětem, které potřebují přístav, než se vrátí ke své rodině nebo najdou nový domov. Jenže tahle „dočasná“ cesta se stala mou cestou životní. Díky určitým okolnostem jsme se s manželem stali dlouhodobými pěstouny a přijali jsme do dlouhodobé pěstounské péče 3 děti.
A nelituji ani jediného dne.
Děti nepatří do ústavů. Říkám to nahlas a jsem za to často osočovaná a právem. Ano, jsem odpůrkyně ústavní péče. Děti do ústavů prostě nepatří. Ano, pro ty starší, dospívající, náctileté, může být dětský domov někdy lepší volbou než rodina. Ale tohle není černobílé téma, a proto pojďme o tom diskutovat!
Pěstounství mě naučilo jednu zásadní věc – není to jen o pomoci dětem. Je to o změně společnosti, o bourání předsudků, o budování vztahů. Proto jsem založila SPIRIT2018, organizaci, která nás všechny propojuje a otevírá důležitá témata. Pořádáme konference, besedy, workshopy, kde se bavíme nejen o dětech, ale i o nás – ženách, mámách, pěstounkách.
Mou velkou radostí je Foster Akademie – vzdělávací program, který si tvoříme samy - my, pěstounské mámy, a který nás učí jak být nejenom profesionálními pěstounkami, ale také sebevědomými ženami, které vědí, jak se postavit za dítě, jak porozumět jeho traumatu, jak s ním pracovat a jak se neztratit v systému.
Opravářky osudů – tak někdy říkáme nám, pěstounkám. Jsme ženy, které berou do rukou příběhy dětí a snaží se je poskládat tak, aby měly šanci na lepší budoucnost. A i když nejsme všemocné, víme, že to, co děláme, má smysl.
Velkou roli na mé pěstounské cestě má můj manžel. Je to můj pevný bod. Opora. Člověk, který vedle mě stojí ve chvílích radosti i náročných zkoušek. Bez něj by tahle cesta byla mnohem složitější. Díky němu vím, že se nemusím bát, že jsem na to všechno nikdy nebyla sama.
Rodina, pěstounství, propojení – to všechno jsou pro mě slova, která mají hluboký význam. A já jsem vděčná, že můžu být součástí tak silné komunity žen, které věří, že každé dítě si zaslouží mít domov.
Kromě toho všeho miluju psaní. Zajímají mě příběhy – ty, které se odehrávají kolem mě, i ty, které si tvoříme sami.
Vaření je pro mě způsob, jak se zastavit, tvořit a pečovat.
A malování? To mi pomáhá zachytit svět tak, jak ho cítím.
Baví mě život ve všech jeho barvách – a i když je občas složitý, věřím, že vždycky stojí za to.
Myslím si, že každý může přispět ke změně. A že je to naše odpovědnost. Pokud vás moje cesta inspiruje, pokud máte otázky nebo chcete pomoct změnit systém, přidejte se. Protože rodina není jen o biologii – je o vztazích, o přijetí, o tom, že nikdo by neměl být na světě sám.
