Alois Vocásek: Od bitvy u Zborova přes spolupráci s nacisty až k zatčení v květnu 1945

Poslední československý legionář Alois Vocásek (1896–2003) prošel během svého dlouhého života několika zásadními historickými obdobími. Za první světové války bojoval v československých legiích v Rusku a zúčastnil se bitvy u Zborova. Za německé okupace se stal členem proněmeckých organizací Vlajka a Svatoplukovy gardy. Dne 7. května 1945 byl zatčen a internován v Mirošově. Následujícího roku jej Mimořádný lidový soud v Plzni odsoudil za podporu nacistického a fašistického hnutí a udavačství k doživotnímu žaláři. O soudní rehabilitaci se pokoušel ještě ve věku 105 let.

Alois Vocásek se narodil 13. dubna 1896 v Pečkách u Kolína. Jeho rodina se později přestěhovala do Chrástu u Plzně, kde se vyučil slévačem. Před první světovou válkou začal studovat průmyslovou školu, ale studium přerušil vojenský odvod.

V dubnu 1915 nastoupil do rakousko-uherské armády. Byl odeslán na východní frontu, kde v červenci 1916 padl do ruského zajetí. Již v srpnu téhož roku vstoupil do československých legií.

Jako příslušník 1. československého střeleckého pluku se 2. července 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. Sloužil také jako rozvědčík a během dalších bojů byl raněn.

S československými legiemi prošel rovněž sibiřskou anabází. Po návratu do Československa byl v listopadu 1921 demobilizován.

Usadil se v Chrástu u Plzně a nastoupil do služeb Československých státních drah. Pracoval v železničních dílnách v Plzni, nejprve jako slévač, později v administrativních a vedoucích funkcích.

Po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 se Vocásek zapojil do činnosti organizací Vlajka a Svatoplukovy gardy.

Vlajka vznikla původně v prostředí českého nacionalistického hnutí. Za protektorátu se však profilovala jako proněmecká fašistická organizace, která vystupovala proti demokratickým tradicím první republiky a šířila antisemitismus.

Její plzeňská odbočka patřila k nejpočetnějším v protektorátu. Významnou úlohu v místní organizaci zastával arciděkan Havelka, v jehož kanceláři na plzeňském arciděkanství se podle Vocáskových vzpomínek konaly schůze.

Svatoplukovy gardy představovaly polovojenskou organizaci, která se svým vystupováním a uspořádáním snažila napodobovat německé oddíly SA. Plzeňské uniformované oddíly vedl Josef Cingroš, Vocáskův známý a dlouholetý spolupracovník z železničních dílen.

Vocásek své rozhodnutí vstoupit do Vlajky v pozdějším rozhovoru vysvětloval následovně:

„A Vlajka byla vysokoškolskej klub, ale oni si tam řekli: ‚Prohlásíme se za politickou stranu!‘ No a v Plzni byl předsedou Vlajky arciděkan Havelka a schůze se dělaly u něj v kanceláři na arciděkanství.“

V další části vzpomínky popsal, co jej na organizaci zaujalo:

„Já když jsem to dostal, tak jsem tam šel a líbilo se mi to, poněvadž oni prosazovali vedle Němců ‚Já pán, Ty pán! My jsme takoví árijci, jako jsi Ty! Proti nám nemůžeš nic dělat!‘“

Z jeho vlastního vyprávění tedy vyplývá, že při vstupu do organizace považoval za podstatné její postoje k postavení Čechů vůči německým okupantům.

Později tvrdil, že členství ukončil poté, co poznal skutečné zaměření Vlajky. Archivní dokumenty, které zkoumal historik Zdeněk Beroun, však ukazují, že z organizace byl vyloučen pro porušení organizační kázně.

Během okupace Vocásek nadále pracoval v plzeňských železničních dílnách. V roce 1941 se stal vrchním provozním dozorcem.

Podle pozdějších svědeckých výpovědí využíval svého pracovního postavení k prosazování vlastní autority a k postihování podřízených zaměstnanců.

Někteří svědci jej označovali za člověka, který otevřeně podporoval německou okupační moc a vyjadřoval se nepřátelsky o představitelích předválečného Československa.

Zvláštní význam získalo obvinění, že gestapu v Plzni oznámil protiněmecké výroky dvou zaměstnanců železničních dílen, Jaroslava Langmaiera a Jaroslava Šůly.

Právě tato udání se později stala jedním z hlavních bodů obžaloby.

Vocásek však až do konce života popíral, že by oba muže udal. Připouštěl členství ve Vlajce a Svatoplukových gardách, nikoli však podporu nacismu nebo vědomou spolupráci s gestapem.

Významným dokumentem z období Vocáskovy protektorátní činnosti je jeho žádost adresovaná úřadu říšského protektora, doručená počátkem února 1942.

Německé okupační orgány v této době usilovaly o odstranění osob považovaných za politicky nespolehlivé z veřejné správy a státních podniků. Mezi sledované skupiny patřili také bývalí českoslovenští legionáři.

Vocásek se proto obrátil na německé úřady s žádostí o ochranu svého služebního postavení.

V dopise se snažil přesvědčit německé představitele o své loajalitě vůči okupačnímu režimu. Současně se distancoval od politických postojů, které by mohly být spojovány s jeho legionářskou minulostí.

V závěru žádosti napsal:

„Indem ich nun jetzt als sogenanntes Freiwild von Seiten schovinistischer und radikal deutschfeindlicher Elemente behandelt werde, bitte ich Herr Gruppenführer mich diesbezüglich in Schutz zu nehmen, damit ich weiterhin für eine gerechte Sache und an dem Aufbauwerk des Führers als ehemaliger treuloser Parteigänger ehrlich mitarbeiten kann.“

V českém překladu smysl této části dopisu zní:

„Jelikož je se mnou nyní ze strany šovinistických a radikálně protiněmeckých živlů zacházeno jako s takzvanou volnou kořistí, prosím Vás, pane Gruppenführere, abyste mě v tomto ohledu vzal pod ochranu, abych mohl i nadále jako bývalý nevěrný straník poctivě spolupracovat pro spravedlivou věc a na Vůdcově budovatelském díle.“

Dopis zakončil pozdravem „Heil Hitler!“ a vlastnoručním podpisem.

Dokument dokládá, že se Vocásek v únoru 1942 obrátil přímo na německé okupační orgány a deklaroval ochotu spolupracovat na budování režimu vedeného Adolfem Hitlerem.

Tento dopis představuje důležitý pramen pro posouzení jeho postojů v době okupace. Na rozdíl od poválečných svědeckých výpovědí jde o písemnost pocházející přímo od Vocáska.

V roce 1942 byl Vocásek vyslán s pracovní skupinou zaměstnanců plzeňských železničních dílen do německého Ingolstadtu.

Podle svého pozdějšího vyprávění se jednalo o skupinu padesáti pracovníků, které musely železniční dílny na základě příkazu ministerstva poskytnout pro práci v Německu.

Vocásek uváděl, že se při sestavování skupiny zasazoval o rovnoměrné rozdělení této povinnosti mezi zaměstnance.

„Tak vybrali padesát lidí a já s nima jel jako dělmistr do Ingolstadtu.“

V Ingolstadtu podle svého vyprávění působil mimo jiné jako prostředník mezi německými mistry a sovětskými válečnými zajatci, kteří byli využíváni k práci.

„Ale ti němečtí dělmistři, když dostali přidělený rusáky, tak jim nedovedli předat rozkazy. Tak já jsem vždycky ráno šel od německýho představenýho a uděloval jsem těm rusákům rozkazy.“

Vocásek ve vzpomínkách uváděl, že v Německu pobýval od února do listopadu 1942. Archivní zpracování jeho životopisu však klade jeho vyslání do března téhož roku.

Jeho pobyt v Německu se časově překrýval s obdobím represí, které následovaly po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942.

Vocásek se tak v době druhé heydrichiády nenacházel v Plzni. Z dostupných dokumentů ovšem nelze určit, jaké by pro něj případný pobyt v protektorátu měl důsledky.

Na počátku května 1945 se v západních Čechách rychle měnila vojenská i politická situace.

V Plzni vypuklo 5. května povstání proti německé okupační moci. Následujícího dne město osvobodily jednotky americké armády.

Revoluční orgány současně začaly zajišťovat osoby podezřelé z kolaborace, členství v nacistických a fašistických organizacích nebo spolupráce s německými bezpečnostními složkami.

Mezi zadrženými se ocitl také Alois Vocásek.

Dne 7. května 1945 byl zatčen a následně internován ve sběrném táboře v Mirošově u Rokycan.

Okolnosti jeho zatčení jsou zachyceny ve dvou odlišných svědectvích.

Jedno pochází od samotného Vocáska. Druhé poskytl Antonín Drnec, který se jako člen revolučních orgánů na jeho zatčení podílel.

Vocásek v rozhovoru po mnoha desetiletích vzpomínal, že byl zadržen při cestě do zaměstnání.

„Hned po válce, jak jsem šel do práce, tak na cestě, v bráně do plzeňskejch dílen, jsem byl inzultován. Sebrali mě a dali do lágru v Mirošově.“

Podle této verze došlo k zatčení v prostoru vstupu do železničních dílen v Plzni.

Vocásek popisoval zásah jako násilné zadržení a své následné umístění do internačního tábora spojoval s obviněními z kolaborace.

Odlišnou verzi událostí zaznamenal historik Zdeněk Beroun v rozhovoru s Antonínem Drncem.

Drnec uvedl, že pro Vocáska přišel společně s Františkem Hegnerem přímo do jeho domu v Chrástu.

Podle jeho vzpomínky Vocásek nejprve odmítal odejít.

„Pane Vocásek, tak musíte se mnou!“

Vocásek měl odpovědět:

„Snad byste se nestyděli, zavřít legionáře, kterej bojoval za vlast!“

Drnec dále popsal, že se zadržovaný nechtěl podrobit a při pokusu o prohlídku jej odstrčil.

Při prohlídce u něj údajně nalezli revolver ruské výroby, takzvaný nagan.

„Šáhl jsem a on tam měl ruskýho nagana. Krásnej revolver, jako fungl novej! Bylo vidět, že byl celou tu dobu udržovanej.“

Podle Drncova svědectví tedy k zatčení došlo v Chrástu a Vocásek byl v okamžiku zadržení ozbrojen.

Obě vzpomínky se rozcházejí nejen v popisu chování zadržovaného, ale také v samotném místě zatčení.

Vocásek uváděl bránu plzeňských železničních dílen, zatímco Drnec hovořil o Vocáskově domě v Chrástu.

Bez dalších dobových dokumentů nelze tento rozpor jednoznačně rozhodnout.

Po zatčení byl Vocásek internován ve sběrném táboře v Mirošově u Rokycan.

V tomto zařízení byly po skončení války soustřeďovány osoby zadržované v souvislosti s okupací a podezřením z kolaborace.

Vocásek ve svých pozdějších vzpomínkách popisoval násilné zacházení ze strany táborových dozorců.

„No a tam to bylo blbý, tam jsme byli dost mlácení. Tam jsme zkusili.“

Podle jeho vyprávění jej dozorci při jednom z incidentů přivázali za ruce k táborové hradbě.

„Mě přivázali na hradbu, a jak jsem visel za ruce, tak mě jeden vzal za nohy a odtáhl od tý hradby a druhý tam zajel károu. A pustil mě na tu káru.“

Následně měl být opakovaně bit a ponechán na místě.

„Tam mě utloukli, až jsem nebyl. A u tý hradby mě nechali ležet.“

Vocásek dále uváděl, že při tomto zacházení utrpěl zranění ruky způsobené drátěným lankem, které mu mělo poškodit tepnu.

Podle jeho vzpomínek jej následujícího rána nalezly německé ženy internované ve stejném táboře. Jednalo se údajně o ženy, které za války pracovaly v protiletecké ochraně.

„Já tam ležel a měl jsem tratoliště krve, drátěný lanko mi prořízlo tepnu. Tak se mě ujaly. Umyly mě, oblíkly a daly na postel.“

Ženy se o něj podle jeho vyprávění následně staraly, aniž by o tom vědělo vedení tábora.

Toto líčení pochází z Vocáskových osobních vzpomínek zaznamenaných s odstupem více než půl století. Samotná internace v Mirošově je doložena, podrobnosti popisovaného násilí však v citovaném materiálu vycházejí z jeho výpovědi.

Po internaci následovalo vyšetřování Vocáskovy činnosti během německé okupace.

Vyšetřovatelé se zabývali jeho členstvím ve Vlajce a Svatoplukových gardách, veřejnými politickými projevy, pracovním působením v železničních dílnách a podezřením z udání zaměstnanců gestapu.

Důležitou součástí dokazování byly svědecké výpovědi lidí, kteří Vocáska znali z předválečného období i z let okupace.

Svědci vypovídali o jeho veřejných výrocích, vztahu k německé okupační správě a zacházení s podřízenými.

Předmětem vyšetřování byly také jeho výroky o bývalých československých prezidentech Tomáši Garriguovi Masarykovi a Edvardu Benešovi.

Zvláštní pozornost byla věnována případu Jaroslava Langmaiera a Jaroslava Šůly, které měl Vocásek udat plzeňskému gestapu pro jejich výroky o Adolfu Hitlerovi a německém národě.

Vocásek obvinění z udavačství odmítal.

V době vyšetřování byl nadále zbaven osobní svobody. Před soud se dostal až v březnu 1946, tedy přibližně deset měsíců po zatčení.

Dne 13. března 1946 stanul Alois Vocásek před Mimořádným lidovým soudem v Plzni.

Soud rozhodoval podle poválečných retribučních předpisů, které umožňovaly stíhání osob odpovědných za nacistické zločiny, zradu a spolupráci s okupační mocí.

Obžaloba se týkala dvou základních skutků.

Prvním byla propagace a podpora fašistického a nacistického hnutí. Druhým udavačství ve prospěch nepřítele.

V rozsudku soud uvedl, že Vocásek v Plzni a Chrástu v roce 1940 a později:

„Propagoval a podporoval fašistické a nacistické hnutí tím, že jako člen Vlajky a Svatoplukovy gardy hrubě spílal presidentům republiky E. Benešovi a T. G. Masarykovi, schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky a její nezákonné činy.“

Soud mu dále kladl za vinu účast na veřejných projevech Vlajky v Měšťanské besedě v Plzni.

Ve druhém bodě rozsudku bylo uvedeno, že:

„V zájmu nepřítele a využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací Jaroslava Langmaiera a Jaroslava Šůlu pro výroky o Hitlerovi a německém národě u Gestapa v Plzni udal.“

Soud uznal Vocáska vinným ze zločinu proti státu a ze zločinu udavačství.

Rozsudkem ze dne 13. března 1946 byl odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři, ztrátě občanské cti a propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu.

O výsledku procesu informoval také plzeňský tisk.

Vocásek při hlavním líčení připustil, že byl členem Vlajky a Svatoplukových gard.

Odmítl však ostatní obvinění.

V protokolu z hlavního líčení je zachováno jeho vyjádření:

„Asi v r. 1940 jsem vstoupil do hnutí Vlajka a Svatoplukovy gardy z toho důvodu, že jsem od těchto organisací očekával spásu pro český národ.“

Dále uvedl:

„Z těchto organisací jsem vystoupil jakmile jsem zjistil co je jejich účelem a že se tam vlastně přemlouvají lidé k tomu, aby se dali k Němcům.“

K obvinění z podpory nacismu a udavačství prohlásil:

„Nikdy jsem ani nepropagoval, ani nepodporoval fašistické neb nacist. hnutí, také jsem se hrubě nevyjadřoval o pres. Dr. Benešovi a Dr. Masarykovi, také jsem neschvaloval a neobhajoval moc okupantskou, nepřátelskou vládu a nacist. zřízení. Neudal jsem ani Jaroslava Langmaiera ani Jaroslava Šůlu.“

Tato obhajoba nebyla soudem přijata.

Jednou ze součástí trestu bylo propadnutí Vocáskova majetku ve prospěch státu.

Vocásek v pozdějším rozhovoru vzpomínal také na projednávání svých nemovitostí.

Uváděl, že v Chrástu vlastnil domek s pražírnou žita, který soudu přiznal.

Během jednání však podle jeho vzpomínek zaznělo upozornění, že má ještě další rodinný dům.

Vocásek namítal, že tento dům již od roku 1921 patřil jeho manželce na základě darovací listiny.

Předseda soudu měl podle Vocáskova vyprávění poznamenat:

„V jednadvacátém roce nemohl vědět, že bude v šestačtyřicátém souzen!“

Vocásek tak podle vlastních slov uchránil rodinný dům před konfiskací.

Po odsouzení byl Vocásek vězněn v Plzni na Borech a později také v dalších vězeňských zařízeních.

Během výkonu trestu pracoval v různých profesích, mimo jiné v knihařské dílně, na stavebních pracích a jako technický kreslič.

V roce 1947 se obrátil na příslušné orgány se žádostí o zmírnění trestu.

K žádosti se vyjadřoval také Místní národní výbor v Chrástu. Ten její podporu odmítl a své stanovisko zdůvodnil Vocáskovým chováním v období okupace.

V roce 1953 byl přemístěn do věznice v Opavě.

V únoru 1954 byl propuštěn na základě prezidentské amnestie.

Od svého zatčení 7. května 1945 tak strávil ve vazbě a vězení téměř devět let.

Po listopadu 1989 začal Alois Vocásek usilovat o zrušení rozsudku z roku 1946.

Tvrdil, že byl odsouzen na základě nepravdivých svědeckých výpovědí a že soud dostatečně nepřihlédl k jeho obhajobě.

Jeho případ se znovu dostal před Krajský soud v Plzni 4. dubna 2002.

Vocáskovi tehdy bylo téměř 106 let.

Soud však návrh na obnovu řízení zamítl, protože nebyly předloženy nové skutečnosti nebo důkazy, které by splňovaly zákonné podmínky obnovy procesu.

V rámci řízení vystupovali také lidé spojení s Chrástem a Vocáskovou minulostí.

Jeho právní zástupce Lubomír Müller proti zamítnutí návrhu podal stížnost.

Rozsudek z roku 1946 však nebyl zrušen.

Alois Vocásek se v posledních letech života stal známým jako poslední žijící československý legionář z první světové války.

Poskytoval rozhovory o své účasti v bitvě u Zborova, o působení československých legií v Rusku i o sibiřské anabázi.

Jeho legionářská minulost byla doložena vojenskými dokumenty. Československá obec legionářská jej však kvůli jeho protektorátní činnosti nepřijala zpět mezi své členy.

Alois Vocásek zemřel 9. srpna 2003 ve věku 107 let.

Jeho životní příběh je dnes možné rekonstruovat z vojenských záznamů, dochovaného soudního spisu, dobových písemností, svědeckých výpovědí a rozhovorů zaznamenaných v závěru jeho života.

Prameny dokumentují jak jeho účast v československém zahraničním odboji za první světové války, tak jeho členství v proněmeckých organizacích během protektorátu a poválečné odsouzení.

Zvláště události května 1945 jsou zachyceny v rozdílných osobních svědectvích. Vocáskova verze zatčení a pobytu v Mirošově se v některých podstatných okolnostech liší od výpovědi Antonína Drnce.

Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Plzni ze 13. března 1946 zůstal v platnosti i po projednání návrhu na obnovu řízení v roce 2002.

Zdeněk Beroun: Alois Vocásek (1896–2003). Životní příběh posledního čsl. legionáře. Diplomová práce, Univerzita Karlova, 2011. Základní zdroj pro období protektorátu, okolnosti zatčení, svědecké výpovědi a soudní řízení.

Státní oblastní archiv v Plzni: Fond Mimořádný lidový soud Plzeň, spis Ls 169/46, karton 20. Citováno podle práce Zdeňka Berouna.

Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv: Osobní záznam Aloise Vocáska, evidence československých legionářů.

Paměť národa: Alois Vocásek (1896–2003), zaznamenané vzpomínky pamětníka.

Český rozhlas: Případ legionáře Aloise Vocáska, 25. dubna 2002.

Zbyněk Blaheta: historik a kronikář obce Chrást.