Na horském kole přes Col del Nivolet: Vynesl jsem kolo do hor a pak sjel téměř 80 kilometrů

Když jsem měl na konci léta zajištěné ubytování v italské Aostě a k dispozici také horské kolo, začal jsem přemýšlet, kam bych se mohl vydat. Inspirací se mi stala kniha Michala Třetiny Jak jsem jezdil do nebe. Na straně 58 autor popisuje svůj výjezd do průsmyku Colle del Nivolet, který leží v nadmořské výšce 2625 metrů v italských Grajských Alpách.

Právě tento průsmyk mě zaujal. Nejde totiž o obyčejné alpské sedlo, kam vede silnice z jednoho údolí do druhého. Z jižní strany od Turína se dá vyjet po asfaltové silnici až do vysokohorského prostředí národního parku Gran Paradiso. Na opačné straně hřebene je však situace úplně jiná. Asfalt zde končí a pokračuje jen horská pěšina, místy kamenitá a vhodná spíše pro pěší turistiku než pro jízdu na kole.

Silniční spojení mezi oběma údolími zde jednoduše neexistuje. Zůstává jen horský terén, který musí překonat každý, kdo se chce dostat z jedné strany hřebene na druhou.

Michal Třetina popisuje výjezd po asfaltové silnici a následné pokračování horským údolím směrem k Aostě, včetně úseků, kde musel kolo s bagáží tlačit nebo nést. Já se rozhodl pro opačný směr. Chtěl jsem začít v údolí Aosty, překonat hřeben po horské pěšině a poté sjet po silnici do piemontského údolí.

Měl jsem tak před sebou trasu, která spojovala vysokohorskou turistiku, náročný pohyb s kolem v terénu a dlouhý alpský sjezd. Nebyl to výlet, při kterém by se člověk mohl spolehnout pouze na šlapání. Bylo jasné, že část cesty budu muset absolvovat pěšky.

Ráno mě rodina odvezla z Aosty přibližně 45 kilometrů po silnici SR23 až na konec údolí, do lokality Le Breuil. Leží v nadmořské výšce 1960 metrů a nachází se zde parkoviště i kemp. Právě odsud jsem chtěl zahájit výstup směrem k průsmyku.

Na podobnou trasu je potřeba myslet i při výběru obuvi. Do batohu jsem si proto přibalil cyklistické tretry, ale na nohy jsem obul trekové boty. Na asfaltu bych dal přednost cyklistické obuvi, jenže na kamenité horské pěšině, kde člověk musí kolo přenášet přes překážky a místy se pohybuje v prudkém svahu, jsou pevné turistické boty mnohem praktičtější.

Hned od parkoviště mě čekal první náročný úsek. Přede mnou bylo 1,7 kilometru dlouhé stoupání prudkým kamenitým terénem. Kolo jsem si hodil na rameno a pomalu postupoval vzhůru. Naštěstí vedla velká část trasy ve stínu stromů, což se v létě hodilo.

Přesto šlo o fyzicky náročný začátek. Člověk si rychle uvědomí, že horské kolo není v takovém terénu žádnou výhodou. Naopak představuje další zátěž, kterou musí při stoupání zvládnout.

Po zhruba hodině jsem dorazil ke kříži, odkud se otevřel nádherný výhled na okolní horské velikány. Nad krajinou vévodil masiv Gran Paradiso s nejvyšším vrcholem dosahujícím 4061 metrů nad mořem.

Právě tady jsem si mohl na chvíli odpočinout, rozhlédnout se po horách a uvědomit si, jak vysoko nad údolím se nacházím. Výhled na třítisícové vrcholy byl příslibem toho, co mě čeká dál.

Kousek nad křížem jsem vyměnil trekové boty za cyklistické tretry a pokračoval vzhůru. Od této chvíle se střídala jízda v sedle s tlačením kola. Některé úseky už dovolovaly jet, jinde byla pěšina natolik kamenitá a prudká, že nemělo smysl pokoušet se o jízdu.

Trasa vedla horským údolím sevřeným mohutnými masivy. Podél cesty tekl potok Dora del Nivolet a okolní krajina působila neobyčejně klidně.

Turistů tu bylo minimum. Člověk se mohl soustředit na cestu, poslouchat zurčení vody a občas se zastavit, aby si vyfotografoval některé z míst, která ho zaujala.

Při jednom takovém zastavení jsem na skalním výběžku zahlédl kozoroha. Stál tam a pozoroval okolí, jako by mu lidská přítomnost vůbec nevadila. Podobná setkání patří k zážitkům, kvůli kterým se vyplatí opustit rušnější turistické trasy.

Jak jsem se kochal okolní přírodou a pořizoval fotografie, postupně mě dohnala moje rodina. Také oni se vydali pěšky směrem k průsmyku. Jejich plán byl jednodušší: dojít na sedlo a poté se stejnou cestou vrátit zpět k autu.

Turistická trasa, kterou jsme sledovali, je označena číslem 3. Pro pěší turisty jde o cestu do vysokohorského prostředí, pro cyklistu s horským kolem však představuje kombinaci stoupání, tlačení a místy i nošení kola.

Právě v tom spočívala odlišnost mého výletu. Nešlo o klasický cyklistický výjezd na vrchol, při kterém člověk postupně zdolává výškové metry šlapáním. Tady bylo potřeba přizpůsobit se terénu a přijmout, že některé části cesty se na kole projet nedají.

S přibývajícími výškovými metry se charakter trasy postupně měnil. Kamenitá pěšina se místy proměnila v úzkou cestu, po které už se dalo lépe pohybovat s kolem. Přesto zůstávaly úseky, kde bylo potřeba sesednout a pokračovat pěšky.

Čím blíž jsem byl průsmyku, tím více se měnila i okolní krajina. Stromy postupně ustupovaly a stále výrazněji dominovaly skály, horské svahy a otevřená údolí. Pohled zpět odhaloval cestu, kterou jsem už překonal, zatímco přede mnou se otevíraly další výhledy.

Kousek před sedlem se objevily dokonce zbytky asfaltu. Bylo to zvláštní připomenutí, že na druhé straně hor existuje normální silnice, po které se dá pohodlně přijet automobilem až do vysokohorského prostředí.

A skutečně, v okolí jednoho z modrých jezer už byli vidět návštěvníci, kteří přijeli od jihu. Zatímco já měl za sebou dlouhý výstup kamenitou pěšinou, pro ně byla cesta na toto místo otázkou jízdy po asfaltové silnici.

Rozdíl mezi oběma stranami průsmyku nemohl být větší.

Po třech hodinách od startu jsem konečně dorazil nahoru i já.

Pohled na druhou stranu hřebene byl úchvatný. Pode mnou se rozprostírala horská krajina s nádhernými jezírky a mohutnými vrcholy. Vysoko nad okolními svahy se začala přelévat bílá oblaka a postupně pronikala také do údolí.

Když člověk dorazí na takové místo po dlouhém výstupu s kolem na rameni, vnímá krajinu trochu jinak než návštěvník, který vystoupí z auta na parkovišti. Za každým výhledem je kus cesty, úsilí a překonávání terénu.

Právě proto jsem nikam nespěchal. Prohlížel jsem si okolní hory, fotografoval jezera a snažil se zapamatovat si co nejvíce z celé scenérie. Vysokohorská krajina zde nabízí kombinaci skalnatých svahů, vodních ploch a otevřených panoramat, která se neustále mění podle světla a pohybu oblačnosti.

Nakonec dorazila i moje rodina, takže jsme se mohli o zážitky podělit společně. Zatímco oni se poté vydali stejnou cestou zpět k autu, mě čekala druhá část výpravy.

A ta měla být úplně jiná.

Po překonání průsmyku jsem zamířil dolů po asfaltové silnici směrem k přehradě Lago Serrù, která leží v nadmořské výšce přibližně 2275 metrů.

Zpočátku jsem si mohl užívat výhledy na vysokohorskou krajinu a postupně klesat po serpentinách. Jenže počasí se začalo měnit.

V okolí přehrady mě pohltila oblačnost tak hustá, že připomínala naši podzimní mlhu. Během krátké chvíle se prudce ochladilo a začalo drobně mrholit.

Ve sjezdu to nebylo nic příjemného. Viditelnost se zhoršila a bylo nutné věnovat mnohem větší pozornost cestě. V horských serpentinách není prostor pro zbytečné riskování, zvlášť když je asfalt mokrý a zatáčky mohou být nepřehledné.

Rychlost šla stranou a hlavní bylo bezpečně pokračovat dolů.

Jedním ze zajímavých úseků byl dlouhý asfaltový tunel. Uvnitř bylo sucho, takže se podmínky oproti mrholení venku výrazně zlepšily. Po vstupu do tunelu jsem mohl opět zrychlit a v některých místech se dostat na rychlost přes 60 km/h.

Po dlouhém stoupání a náročném pohybu po horské pěšině to byla úplně jiná cyklistika. Kolo, které jsem před několika hodinami nesl na rameni, teď mohlo naplno využít výhody dlouhého asfaltového sjezdu.

Zároveň bylo potřeba počítat s tím, že cesta z vysokých hor do údolí znamená výraznou změnu teploty i počasí. Zatímco nahoře jsem byl obklopen mlhou a chladem, s každým dalším kilometrem směrem dolů se měnila nadmořská výška i charakter krajiny.

Sjezd pokračoval dalšími serpentinami a postupně mě přivedl do nižších poloh. Hory zůstávaly za mnou a okolí silnice se stále více měnilo z vysokohorského prostředí v běžnou italskou krajinu.

Sjezd jsem ukončil ve vesničce Loranzè v nadmořské výšce pouhých 193 metrů. Od průsmyku Col del Nivolet jsem tak překonal téměř dva a půl kilometru výškového rozdílu směrem dolů. Samotný sjezd měřil téměř 80 kilometrů.

To je na jednu jízdu pořádná porce kilometrů. Navíc nejde jen o čísla v navigaci. Po náročném výstupu v horském terénu se člověk musí soustředit na dlouhé klesání, zatáčky, provoz a proměnlivé počasí.

V Loranzè jsem měl za sebou hlavní horskou část výpravy, ale do cíle ještě zbývala cesta zpět k ubytování.

Pokračoval jsem proto proti proudu řeky Dora Baltea směrem k Aostě. Po dlouhém sjezdu se charakter jízdy opět změnil. Už nešlo o překonávání horských stezek ani o technické pasáže, ale o postupné pokračování údolím směrem k městu, kde jsem měl základnu.

Za mnou zůstávaly vysoké hory, průsmyk, horská jezera i náročný výstup s kolem na rameni.

Celá výprava nakonec měřila 146 kilometrů. Během dne jsem nastoupal 2495 výškových metrů a celkové klesání dosáhlo 3918 metrů.

Rozdíl mezi nastoupanými a naklesanými metry souvisí s tím, že trasa začínala ve vysokohorském prostředí a pokračovala až do nízko položeného piemontského údolí, odkud jsem se následně vracel směrem k Aostě.

Nešlo tedy o klasický okruh, který začíná a končí ve stejné nadmořské výšce. Právě možnost překonat horský hřeben a sjet na opačnou stranu byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem si tuto trasu vybral.

Výlet mi ukázal dvě naprosto odlišné podoby alpské cyklistiky. Na jedné straně náročný pěší výstup s kolem, kamenité horské cesty a téměř liduprázdné údolí. Na druhé straně desítky kilometrů asfaltového sjezdu, serpentin a rychlého klesání z vysokých hor až do nížiny.

Největší zážitek pro mě představovalo samotné překonání průsmyku z netradiční strany. Člověk si uvědomí, jak málo někdy stačí k tomu, aby se běžný cyklistický výlet změnil v opravdovou horskou výpravu. Stačí opustit asfalt a pokračovat dál pěšinou, po které už se na kole jet nedá.

Colle del Nivolet je známý především svou silnicí, vysokohorskými jezery a výhledy. Pro mě však zůstane především místem, kde jsem musel kolo nejprve vynést do hor, abych si potom mohl vychutnat dlouhý sjezd na druhou stranu hřebene.

A právě v tom spočívalo kouzlo celé trasy: 146 kilometrů, téměř 2500 nastoupaných metrů a bezmála 4000 metrů klesání, které spojily dvě italská údolí přes jedno z nejkrásnějších vysokohorských sedel.

Trasa:

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Nivolet_Pass

https://climbfinder.com/en/climbs/colle-del-nivolet

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/jak-jsem-jezdil-do-nebe-450518