Profesor Skupa v pekle hořících Drážďan: Jak tvůrce Spejbla a Hurvínka přežil poslední válečnou zimu

Nacisté mu zavřeli divadlo, zabavili Spejbla s Hurvínkem a poslali ho do vězení. Josef Skupa přežil bombardování Drážďan a vrátil se domů. Po válce ho však čekal další spor – tentokrát o jeho vlastní dům v Chrástu.

Josef Skupa měl své hlavní zázemí v Plzni, ale stále častěji pobýval také v nedalekém Chrástu. V roce 1939 si zde s manželkou Jiřinou koupil vilu na okraji obce, v místech nad tehdejší továrnou Atmos směrem k zábělskému lesu. Dům, který dnes nese označení Skupovna, původně sloužil manželům jako letní byt.

Chrást se postupně stal důležitým místem Skupova osobního i pracovního života. Právě zde měl prostor pro přípravu divadelních představení, práci s loutkami a zázemí pro svůj soubor. Do Chrástu zajížděli také jeho spolupracovníci, s nimiž připravoval nové hry a výpravy. Podle vzpomínek členů souboru se zde pracovalo často dlouho do noci.

Během druhé světové války se Skupa s manželkou do vily přestěhovali natrvalo. Přestěhovaly se sem i loutky Spejbla a Hurvínka a v garáži stával divadelní autobus, který sloužil při zájezdových představeních. Chrástecký dům tak nebyl jen rodinným útočištěm, ale také důležitou základnou Skupova divadla.

Právě sem přijelo 18. ledna 1944 gestapo, aby Josefa Skupu zatklo. Dům, který si pořídil pro odpočinek a práci, se stal místem, odkud byl odveden do nacistického vězení. Po zatčení zůstala vila bez svého majitele a během jeho nepřítomnosti se kolem jejího užívání později rozvinul poválečný spor.

Josef Skupa, známý český loutkoherec, autor a principál Divadla Spejbla a Hurvínka, patřil za německé okupace k osobnostem, jejichž tvorba přitahovala pozornost nacistických bezpečnostních složek. Jeho představení nebyla jen zábavou pro děti. Prostřednictvím Spejbla a Hurvínka se obracel také k dospělým divákům a do jejich dialogů vkládal narážky, které publikum dokázalo číst v souvislosti s aktuální politickou situací.

Německé bezpečnostní složky sledovaly Skupovu činnost už před jeho zatčením. Zajímal se o ni také Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba SS. Na podzim 1943 vznikl rozbor českého loutkového divadla, v němž němečtí zpravodajci upozorňovali na vliv Skupových představení na české publikum a na jejich protiněmecké vyznění.

Dne 18. ledna 1944 byl Josef Skupa zatčen v Chrástu u Plzně.

Následovalo vyšetřování na plzeňském gestapu. Současně byla omezena činnost jeho divadla a loutky Spejbla a Hurvínka skončily v rukou nacistických úřadů.

Skupa byl nakonec odsouzen za poslech zahraničního rozhlasu k pěti letům vězení. Rozsudek vynesl 11. listopadu 1944 vrchní zemský soud v Drážďanech. Právě tam byl Skupa vězněn v káznici na Mathildenstrasse, známé mezi vězni jako Matylda.

Jeho manželka Jiřina se rovněž dostala do rukou gestapa. Po několika dnech byla propuštěna. Skupa zůstal ve vězení a čekal na další vývoj svého případu.

Drážďanská věznice byla místem, kam nacistické soudy posílaly politické vězně z různých částí okupované Evropy. Skupa zde trávil dny v podmínkách, které se výrazně lišily od jeho dosavadního života spojeného s divadlem a cestováním.

Ani ve vězení však nepřišel o svou schopnost pracovat s hlasem a slovem. Své spoluvězně dokázal rozesmát napodobováním postav a připomínáním dialogů Spejbla a Hurvínka. Jeho vystoupení jim alespoň na chvíli umožňovala odpoutat se od vězeňského prostředí.

Na začátku roku 1945 se válečná situace rychle měnila. Spojenecká vojska postupovala Německem a německá města čelila stále intenzivnějším leteckým útokům. Drážďany, významné průmyslové a dopravní centrum, se v únoru staly cílem rozsáhlého bombardování.

V noci z 13. na 14. února 1945 zasáhly spojenecké nálety také věznici na Mathildenstrasse. Pro vězně začala noc, která rozhodovala o životě a smrti.

Josef Skupa později podrobně popsal, co během bombardování prožil. Jeho svědectví zachycuje nejen rozsah zkázy, ale také jednotlivé okamžiky, kdy se vězni pokoušeli dostat z hořící budovy.

Věznice se ocitla v ohni a její vnitřní prostory se zaplnily kouřem. Skupa se dostal do situace, kdy se sám podílel na hašení požáru. S nádobou s vodou procházel chodbami a podával ji vězňům, kteří se pohybovali směrem k východům.

Poškozenou střechou začaly padat ohořelé části dřevěných konstrukcí. Pohyb po chodbách byl stále obtížnější. Skupa popisoval, jak se vězni snažili projít kolem hořících míst a dostat se z budovy ven. Sám měl potíže se zrakem a v kouři se orientoval jen velmi obtížně.

V jednu chvíli se snažil chránit před žárem a kouřem pomocí přikrývek. Dýchání bylo stále namáhavější a kolem něj se hroutily části budovy. Nakonec se mu podařilo najít průchod ven. Pokoušel se přesvědčit i další vězně, aby ho následovali.

Po překonání hořících prostor se dostal na volné prostranství. Byl vyčerpaný a dezorientovaný. Noc strávil u zdi, kde se pokoušel odpočívat a přečkat další nebezpečí.

Ráno 14. února k němu přišel vězeňský úředník. Skupa byl spolu s téměř nevidomým spoluvězněm informován, že jsou volní a mají odejít. Nebyl to tedy pouze příběh o útěku z vězení v nastalém zmatku. Po přežití požáru a opuštění zničené budovy dostal Skupa také pokyn, že může odejít.

V okolí věznice a v samotných Drážďanech panoval chaos. Město bylo těžce poškozené, ulice byly zasypané troskami a požáry pokračovaly. Skupa se musel postarat nejen o sebe, ale také o dalšího člověka, který měl vážně poškozený zrak.

Ve svém pozdějším vyprávění popsal zkázu města slovy: „Vrátil jsem se z učiněného pekla hrůz ze zničených Drážďan.“ Vzpomínal na rozsah požárů a na město, jehož známé části přestaly být rozpoznatelné.

Po odchodu z věznice se Skupa snažil dostat do bezpečí a najít cestu zpět do vlasti. Na cestě mu pomohli lidé, které potkal, a také pracovníci Červeného kříže. Pomoc mu poskytla rovněž jedna německá žena.

Cesta vedla přes labskou oblast a pokračovala dopravními prostředky, které byly v poválečných podmínkách a po bombardování dostupné. Skupa se dostal na sanitní parník a následně pokračoval vlakem. Jeho návrat komplikoval zničený dopravní systém i nejistota, jak se zachovají německé úřady.

Přes Prahu se nakonec dostal do Plzně. Přestože unikl z věznice zasažené bombardováním, jeho situace ještě nebyla zcela bezpečná. Stále se nacházel na území kontrolovaném nacistickými úřady a jeho případ nebyl formálně uzavřen.

Po návratu se přihlásil na gestapu v Plzni a byl odkázán na příslušný soudní úřad. V té době se moc německých institucí postupně rozpadala a jejich schopnost udržovat běžný chod úřadů se zmenšovala.

Skupa se následně zdržoval také v Rokycanech, kde našel dočasné zázemí. V dokumentech z května 1945 se objevují žádosti spojené s jeho návratem do Plzně a s možností znovu se dostat ke svým věcem.

Dne 17. února 1945 sepsal Skupa své svědectví o bombardování a návratu. Zapsal v něm také větu: „Nedovedu si jinak vysvětliti, než že zásahem prozřetelnosti jsem již od pátku večer doma u svých drahých v Plzni.“

Po návratu se Skupa vrátil také k událostem, které provázely jeho zatčení v lednu 1944. Zvláštní místo v jeho vzpomínkách měl četnický strážmistr František Zikmund z Chrástu.

Dne 1. července 1945 mu Skupa napsal děkovný dopis. Připomínal v něm, jak se strážmistr zachoval při jeho zatčení a jak mu svým jednáním poskytl čas rozloučit se s blízkými a zařídit některé věci.

V dopise mimo jiné napsal:

„Děkuji, že jste mi dopřál času se všemi svými se rozloučiti, jak taktně jste se nedíval, co ještě zařizuji a schovávám, a jak taktně jste neposlouchal, co jsem doma a po cestě svému zaměstnanci sděloval.“

Skupa ocenil, že se Zikmund při zatýkání nechoval způsobem, který by mu ještě více ztížil situaci. Ve stejném dopise jej označil za dobrého a nebojácného Čecha.

Dopis ukazuje, že Skupa po válce nezapomněl na jednání lidí, s nimiž se setkal v okamžiku svého zatčení. Jeho návrat k těmto událostem byl spojen také s potřebou vypořádat se s tím, co se během okupace stalo jemu, jeho rodině a jeho divadlu.

Po osvobození se Josef Skupa potřeboval vrátit nejen k divadelní práci, ale také k vlastnímu majetku. V Chrástu měl dům, který byl spojen s jeho soukromým životem i s činností kolem divadla.

Právě zde se po návratu setkal s dalším problémem. V jeho vlastním prohlášení z poválečného období se zachoval popis sporu s Janem Kalčíkem a jeho rodinou.

Skupa uváděl, že se do Chrástu poprvé po věznění vrátil někdy v polovině května 1945. Při setkání s Janem Kalčíkem ho podle svého popisu překvapilo chladné přijetí. Kalčík se měl následně odebrat na verandu a chovat se, jako by Skupa nebyl přítomen.

Skupa poté požádal o klíče od místností, které užíval on a jeho rodina. Přítomen měl být také František Flajšhanz z Chrástu, který podle Skupova prohlášení rozhovor slyšel.

Kalčík se ho měl zeptat:

„Jakým právem?“

Skupa odpověděl:

„Právem majitele.“

Podle Skupova svědectví následovala Kalčíkova odpověď doprovázená gestem ruky:

„To se ještě neví…!“

Skupa si toto jednání vykládal tak, že Kalčík počítal s možností, že se z německého vězení už nevrátí. Domníval se, že kdyby byl v Drážďanech popraven, mohly se změnit poměry kolem jeho majetku. Po návratu začal mít podezření, že Kalčík mohl podat oznámení proti němu na národní výbor.

Ve svém prohlášení spojoval tento spor s otázkou, kdo bude moci užívat dům a jeho jednotlivé místnosti. Zmiňoval také Františka Flajšhanze, od něhož se měl dozvědět o dřívějším rozhovoru s Janem Kalčíkem. Flajšhanz mu údajně sdělil, že Kalčík počítal s tím, že se Skupa už na svůj majetek nevrátí.

Skupa zároveň uváděl, že v domě pobýval doktor Vilém Haas. Ve svém textu ho označil za nacistu a Němce a napsal, že byl bratrem Otto Haase, který působil u gestapa. Skupa tvrdil, že Haas a jeho bratr ublížili jemu i jeho manželce a že byli spojeni s jejich vězněním.

Ve svém prohlášení se Skupa k celé věci vracel také proto, že považoval obvinění vznesená proti sobě za nepravdivá a poškozující. Uváděl, že Jan Kalčík, jeho synové Václav a František a další lidé o něm šířili tvrzení, která odmítal.

Podstatnou část svého prohlášení věnoval Skupa obraně proti tvrzením, která se týkala jeho chování za okupace.

Odmítal, že by se stýkal s gestapem, vyhledával kontakty s Němci, zval je k sobě domů nebo jim dával úplatky či dary. Popíral také tvrzení, že by shromažďoval německou a ruskou literaturu podle toho, jak se vyvíjela situace na frontě.

Vysvětloval, že mluvil o nutnosti být za války opatrný a jednat obezřetně. V této souvislosti použil přirovnání, že člověk musí být „jako úhoř“. Nešlo podle něj o projev zrady, ale o způsob, jak se v nebezpečné době chránit. Za jedinou účinnou zbraň, kterou tehdy měli, označoval chytrost.

Skupa se vyjadřoval také k anonymnímu dopisu, který měl být podle některých tvrzení spojen s Kalčíkovými. Ve svém prohlášení uváděl, že dopis byl ve skutečnosti vyděračský a byl adresován jemu, nikoli rodině Kalčíkových. Předal jej četnictvu, ale výsledek šetření mu nebyl znám.

Na závěr vyzýval bývalé zaměstnance, návštěvníky a další obyvatele Chrástu, aby dosvědčili, jak se za okupace choval. Výjimku připouštěl u nejbližší rodiny Kalčíkových, u níž se domníval, že mohla být ovlivněna postoji vůči němu.

Jeho prohlášení tak zachycuje nejen spor o dům, ale i snahu očistit vlastní jméno v době, kdy se po skončení války znovu posuzovalo chování lidí za okupace.

Po návratu do Plzně se Skupa snažil obnovit kontakt s divadelním prostředím a získat zpět předměty, které mu nacistické úřady zabavily. Loutky Spejbla a Hurvínka i další divadelní vybavení byly během okupace odvezeny a uloženy v prostorách spojených s plzeňským gestapem.

V květnu 1945 se Skupa zajímal o možnost prohlédnout si místnosti, kde se jeho věci nacházely, a pokusit se je získat zpět. Část vybavení byla poškozena nebo zničena. Také autobus, který sloužil divadlu a který zabavily německé úřady, se po válce našel zničený.

Návrat k divadlu proto znamenal víc než jen obnovení představení. Skupa musel znovu sestavit soubor, získat potřebné vybavení a vyrovnat se s tím, že některé věci z jeho předválečného života už neexistovaly.

Poválečné týdny přinesly také vyšetřování osob, které působily v nacistických bezpečnostních složkách. Dne 29. května 1945 se Skupa podle dochovaných údajů účastnil výslechu internovaných příslušníků gestapa.

Josef Skupa přežil zatčení, věznění i bombardování Drážďan. Vrátil se do Plzně a znovu se setkal se svou rodinou. Současně se snažil získat zpět svůj majetek, vypořádat se s obviněními, která proti němu zazněla, a obnovit práci svého divadla.

Jeho poválečné prohlášení o sporu v Chrástu ukazuje, že konec okupace neznamenal okamžité vyřešení všech problémů. Vedle návratu k běžnému životu se musel zabývat i vztahy v místě, kde žil, otázkou užívání svého domu a obhajobou svého jednání za války.

V únoru 1945 napsal o svém návratu z Drážďan jako o cestě z pekla. V dalších měsících se jeho život postupně vracel k divadlu, které bylo jeho hlavním povoláním a které mu nacistická moc na čas vzala.

Spejbl a Hurvínek přečkali okupaci stejně jako jejich tvůrce. Skupa se mohl znovu věnovat postavám, které znal český divadelní svět, a pokračovat v práci, jež se během války stala jedním z jeho nejvýraznějších osobních i profesních zápasů.

Zdroje a literatura

Fotografie: Wikimedia Commons – jednotlivé soubory a jejich licenční údaje uvedené u fotografií.