Rakousko-uherští vojáci vyhodili do povětří celou horu. Dnes je Monte Cimone cílem turistů

Když jsem přečetl knihu Františka Dobiáše Když umírá císař s podtitulem Cesta italskou a rumunskou frontou za 1. světové války v letech 1916–1918, věděl jsem, že se jednou chci podívat na místa, která autor ve svých vzpomínkách popisuje.

Jedním z nich byl horský masiv Pasubio, kde se za první světové války odehrávaly těžké boje mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. O návštěvě tohoto místa jsem již psal v článku Tudy pochodovali vojáci na smrt. Dnes láká italská cesta 52 tunelů tisíce turistů.

Druhým cílem se stala hora Monte Cimone di Tonezza, vysoká 1 226 metrů, která leží v severoitalské provincii Vicenza, nedaleko městečka Tonezza del Cimone.

Právě zde se 23. září 1916 odehrála jedna z nejznámějších minových operací první světové války. Rakousko-uherští ženisté tehdy odpálili pod italskými obrannými postaveními více než čtrnáct tun trhavin a zničili část horského vrcholu.

V září 2024 jsem se na Monte Cimone konečně vypravil společně s rodinou.

Auto parkujeme na konci malé horské vesničky Campana, odkud se vydáváme po červeně značené turistické trase číslo 547 směrem k vrcholu Monte Cimone.

Naším prvním zastavením je bývalý rakousko-uherský vojenský hřbitov, označovaný jako Austro-Hungarian Military Cemetery of Tonezza del Cimone.

Vojenský hřbitov připomíná příslušníky rakousko-uherské armády, kteří zahynuli během bojů v okolních horách. Původně zde bylo pohřbeno 1 036 vojáků. Jejich ostatky byly v roce 1965 přeneseny do vojenské kostnice v Cittadelle.

Na místě se dnes nachází obnovený pietní prostor a seznam padlých.

Při prohlížení jmen mě zaujmou také příjmení známá z českého prostředí. Mezi uvedenými vojáky nacházím jména Beran, Hlavaty, Matula nebo Cekal.

Rakousko-uherská armáda byla mnohonárodnostní a na italské frontě sloužili také vojáci pocházející z českých zemí. Samotná příjmení sice neumožňují určit národnost jednotlivých mužů, připomínají však složení někdejší císařské armády.

Od hřbitova pokračujeme po turistické cestě vzhůru.

Postupně se dostáváme až k výraznému terénnímu zlomu, kde se za první světové války nacházela rakousko-uherská obranná postavení.

Odtud se otevírá výhled do údolí směrem k Arsieru, které se v době bojů nacházelo na italské straně fronty.

Další část trasy prochází přímo prostorem někdejšího bojiště.

Míjíme pozůstatky zákopů, vojenských bunkrů, skalních úkrytů a pozorovatelen vytesaných do horského masivu. Na některých místech jsou dodnes dobře patrné obranné linie a spojovací chodby.

Po přibližně čtyřech kilometrech přicházíme na vrchol Monte Cimone.

Monte Cimone tvoří poměrně krátký horský hřeben, který je přerušen rozsáhlým kráterem po výbuchu z 23. září 1916.

Na někdejší italské straně bojiště stojí mohutný kamenný památník, vojenská kostnice Sacrario Militare del Monte Cimone.

Památník byl slavnostně otevřen 28. září 1929 za účasti italského korunního prince Umberta Savojského.

Stavbu navrhl vicenzský inženýr Thom Cevese. Monument stojí přímo u kráteru, který vznikl při rakousko-uherské minové operaci.

Původně zde byly uloženy neidentifikované ostatky 1 210 vojáků. Později byly do kostnice přeneseny také ostatky z dalších vojenských pohřebišť a jejich celkový počet vzrostl na 2 173.

Samotný kráter a okolní terén dodnes připomínají události, které se zde odehrály v roce 1916.

Abychom pochopili, proč rakousko-uherští vojáci část hory vyhodili do povětří, musíme se vrátit do období první světové války.

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, Itálie zůstala neutrální. Přestože byla společně s Německem a Rakouskem-Uherskem členem Trojspolku, do války po jejich boku nevstoupila.

Italská vláda následně jednala s oběma válčícími stranami. Nakonec se rozhodla připojit k dohodovým mocnostem, které jí za účast ve válce přislíbily územní zisky na úkor habsburské monarchie.

Dne 23. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousku-Uhersku válku.

Vznikla nová fronta, která se táhla od švýcarských hranic přes vysokohorské oblasti Tyrolska až k řece Soči a Jaderskému moři.

Na značné části fronty probíhaly boje v obtížném horském terénu. Vojáci museli budovat zákopy, kaverny, dělostřelecká postavení a zásobovací komunikace přímo ve skalách.

Vedle nepřátelské palby je ohrožovaly laviny, mráz, sníh, nedostatek vody a komplikované zásobování.

Jedním z míst, o která se obě armády střetly, bylo také Monte Cimone.

Na jaře roku 1916 připravilo rakousko-uherské velení rozsáhlou ofenzivu proti Itálii.

Jejím cílem bylo prolomit italskou obranu v oblasti mezi řekami Adiží a Brentou, proniknout směrem k Benátské nížině a ohrozit italské jednotky bojující na řece Soči.

Ofenziva začala 15. května 1916 a vstoupila do dějin pod označením Strafexpedition, tedy trestná výprava.

Rakousko-uherské jednotky podporované těžkým dělostřelectvem dosáhly v prvních týdnech značných územních zisků.

Italská obrana v oblasti náhorní plošiny Asiago a údolí Astico se dostala pod silný tlak. Rakousko-uherští vojáci obsadili řadu horských postavení a postupovali směrem k městům Arsiero a Asiago.

Dne 25. května 1916 obsadili také Monte Cimone.

Hora měla značný taktický význam. Z vrcholu bylo možné sledovat pohyb jednotek v údolí Astico, kontrolovat přístupové komunikace a pozorovat okolní nepřátelská postavení.

Vrchol byl navíc z několika stran chráněn prudkými skalními srázy. Přístup k němu vedl především po úzkém horském hřebeni, což poskytovalo obráncům výhodu.

Rakousko-uherská ofenziva postupně ztratila původní dynamiku. Italské velení soustředilo posily a začalo připravovat protiútoky.

Jedním z důležitých cílů se stalo právě Monte Cimone.

Útok byl svěřen především horským jednotkám alpini, které byly vycvičeny pro boj v obtížném alpském terénu.

Významnou úlohu měl prapor Val Leogra, podporovaný II. praporem 154. pěšího pluku brigády Novara.

Italské dělostřelectvo zahájilo 21. července ostřelování rakousko-uherských postavení. Palba pokračovala také následujícího dne.

Samotný útok začal za úsvitu 23. července 1916.

Italští alpini využili obtížně přístupnou jihozápadní skalní stěnu. Na některých místech postupovali pomocí lanových žebříků, které byly připraveny během předcházejících nocí.

Současně útočila pěchota brigády Novara ze západní strany po horské komunikaci známé jako Strada degli Alpini.

Rakousko-uherskou obranu tvořily především oddíly 59. pěšího pluku arcivévody Rainera, jehož příslušníci pocházeli zejména ze salcburské oblasti.

Po několika hodinách bojů se Italům podařilo obránce přemoci.

Přibližně kolem třetí hodiny odpoledne 23. července 1916 se Monte Cimone znovu ocitlo v italských rukou.

Italské jednotky se následně pokusily pokračovat v postupu po úzkém hřebeni směrem k hlavní rakousko-uherské obranné linii. Narazily však na kulometnou palbu a dělostřelecké ostřelování.

Další postup se zastavil.

Italové drželi samotný vrchol, zatímco rakousko-uherské jednotky zůstávaly v jeho bezprostřední blízkosti.

Ztráta Monte Cimone představovala pro rakousko-uherské velení problém.

Italové získali výhodné pozorovací stanoviště a současně ohrožovali obrannou linii na náhorní plošině Tonezza.

Rakousko-uherské jednotky se proto několikrát pokusily vrchol dobýt zpět.

Útoky však narážely na obtížný terén. Úzký přístupový hřeben neposkytoval dostatek prostoru pro nasazení většího počtu vojáků a útočníci byli vystaveni palbě z výše položených italských pozic.

Italové navíc po obsazení vrcholu začali okamžitě budovat obranná postavení.

Vznikaly nové zákopy, palebná stanoviště a provizorní úkryty. Skalní terén umožňoval vytvářet poměrně odolné obranné pozice.

Rakousko-uherské velení 3. pěší divize Edelweiss proto rozhodlo o zničení italských postavení podzemní minou.

Provedením operace byl pověřen poručík Albin Mlaker, příslušník 14. sapérského praporu.

Jeho úkolem bylo vyhloubit podzemní chodbu pod italskými zákopy a umístit do ní dostatečné množství výbušnin.

Ženisté museli postupovat v tvrdé horské hornině, navíc v bezprostřední blízkosti nepřítele. Jakýkoliv výraznější hluk mohl Italy upozornit na probíhající práce.

Podle dochovaných údajů tvořilo ženijní oddíl přibližně 64 mužů. Samotné práce trvaly 23 dní.

Podzemní štola dosáhla délky přibližně 28 metrů.

Na jejím konci vznikly tři minové komory umístěné pod italskou obrannou linií.

Do těchto prostor ženisté postupně dopravili více než čtrnáct tun výbušnin.

Historické prameny uvádějí přibližně 4,5 tuny dynamitu, 8,5 tuny trhaviny označované jako dynammon a další množství černého prachu a výbušné želatiny.

Celková hmotnost nálože bývá uváděna kolem 14 200 kilogramů.

Nálož byla vybavena elektrickým i zápalnicovým systémem iniciace, aby se snížilo riziko selhání.

Koncem září 1916 bylo vše připraveno k odpálení.

V noci z 22. na 23. září proběhlo na italských pozicích střídání jednotek.

Na vrchol nastoupily tři roty I. praporu 219. pěšího pluku brigády Sele. Společně s nimi se zde nacházeli příslušníci ženijních jednotek a obsluhy podpůrných zbraní.

Podle některých italských rekonstrukcí došlo ke střídání přibližně hodinu před výbuchem.

V 5 hodin a 45 minut ráno rakousko-uherští ženisté odpálili připravené nálože.

Mohutné exploze roztrhly část skalního masivu Monte Cimone a zničily italské zákopy na vrcholu.

Skály, kamení a zemina byly vymrštěny do okolí. Část horniny se zřítila na níže položená postavení a zasypala přístupové cesty.

V prostoru hlavní exploze vznikl rozsáhlý kráter. Některé historické přehledy uvádějí jeho průměr kolem 50 metrů a hloubku přibližně 22 metrů.

Výbuch změnil podobu vrcholu.

Italští vojáci nacházející se přímo nad minovými komorami byli zasaženi nejvíce. Jejich zákopy byly zničeny společně s horninou, do níž byly vyhloubeny.

Další obránce zasypaly padající balvany a množství kamenné suti.

Zničeny byly také spojovací zákopy a přístupové komunikace. Jednotlivé skupiny přeživších se ocitly odříznuté od ostatních obránců.

Dobový italský plukovní záznam popisuje zničení 1., 2. a 4. roty 219. pěšího pluku. Podle tohoto hlášení zůstali z jejich bezprostředně zasažených postavení jako bojeschopní přeživší pouze dva důstojníci a 22 mužů.

Krátce po výbuchu vyrazila rakousko-uherská pěchota do útoku.

Exploze byla připravena jako úvod k pěchotnímu útoku, jehož cílem bylo obsadit italské postavení.

Útoku se účastnili příslušníci 59. pěšího pluku arcivévody Rainera, tedy stejného pluku, jehož vojáci se v červenci podíleli na obraně vrcholu.

Pěšáci postupovali po úzkém horském hřebeni směrem k prostoru exploze.

Terén byl však výbuchem natolik poškozen, že ani rakousko-uherští vojáci neměli jednoduchý postup. Část původních cest zmizela a útočníci museli překonávat kamenné trosky.

Italští obránci, kteří přežili výbuch, se pokusili zorganizovat odpor.

Některé skupiny vojáků pokračovaly v palbě z dosud použitelných postavení. Jiné se snažily dostat z prostoru zasypaných zákopů nebo navázat spojení se sousedními jednotkami.

Možnosti obrany však byly omezené.

Výbuch zničil značnou část výzbroje, přerušil spojení a odřízl obránce od zásobování.

Podle historických rekonstrukcí pokračoval odpor izolovaných skupin přibližně hodinu.

Poté se zbývající obránci museli vzdát.

Rakousko-uherská armáda znovu ovládla vrchol Monte Cimone.

Italové se v následujících dnech ještě pokusili ztracenou pozici získat zpět, ale neuspěli.

Monte Cimone zůstalo v rakousko-uherských rukou až do závěru války.

Stanovení přesného počtu obětí výbuchu na Monte Cimone není jednoduché.

V historické literatuře se objevují různé údaje, které je nutné rozlišovat. Některé se vztahují pouze k samotné explozi, jiné zahrnují následný rakousko-uherský útok a další italské pokusy o znovudobytí vrcholu.

Podle jednoho z podrobných historických zpracování činily italské ztráty během bojů 23. září 1916 celkem 1 137 mužů, z toho 19 důstojníků a 1 118 příslušníků mužstva.

V evidenci bylo uvedeno 61 potvrzených mrtvých, 321 raněných a 755 nezvěstných.

Tato čísla ovšem neznamenají, že při výbuchu zahynulo pouze 61 vojáků. Část nezvěstných zůstala pohřbena pod skalními troskami, další se ocitli v rakousko-uherském zajetí.

Podle jedné z rekonstrukcí bylo při explozi a následném rakousko-uherském útoku vyřazeno 936 italských vojáků. Dalších 201 mužů připadalo na následné pokusy o znovudobytí vrcholu.

Přesný počet vojáků usmrcených samotnou minou proto nelze bezpečně ztotožňovat s celkovými ztrátami 1 137 mužů.

Výbuch na Monte Cimone nebyl ojedinělým případem.

Během první světové války se podzemní minová válka rozvinula na několika úsecích italské fronty.

Podobné operace probíhaly například v oblasti Lagazuoi, Col di Lana, Marmolady nebo nedalekého Pasubia.

Pokud nepřítel obsadil obtížně přístupnou skalní pozici, kterou nebylo možné dobýt běžným pěchotním útokem, pokusili se ženisté vyhloubit podzemní štolu pod jeho obrannými postaveními.

Do připravené komory následně dopravili velké množství výbušnin.

Výbuch měl zničit zákopy, zasypat obránce a vytvořit podmínky pro pěchotní útok.

Takové operace vyžadovaly značné technické znalosti, přesné měření a schopnost pracovat v obtížném prostředí.

Ženisté museli řešit větrání podzemních prostor, odstraňování vytěženého materiálu, dopravu trhavin i ochranu vlastních chodeb před nepřátelskými zásahy.

Nebezpečí představovaly také nepřátelské protiminy.

Obě strany někdy hloubily chodby proti sobě. Ženisté se snažili zachytit zvuky práce protivníka a odhadnout, kde se nacházejí jeho podzemní štoly.

V některých případech tak probíhal pod zemí samostatný boj, o němž vojáci v zákopech na povrchu věděli jen velmi málo.

Na Monte Cimone dokázali rakousko-uherští ženisté během necelého měsíce připravit operaci, která během několika sekund zničila dlouho budovanou italskou obranu.

Když v listopadu 1918 první světová válka skončila, zůstaly na Monte Cimone rozsáhlé pozůstatky bojů.

Zákopy, kaverny, zničené komunikace a především mohutný kráter připomínaly události ze září 1916.

Pod skalními troskami se stále nacházely ostatky padlých italských vojáků.

Jejich vyzvedávání představovalo obtížný úkol. Výbuch rozmetal část vrcholu a zasypal původní obranná postavení množstvím horniny.

Mnohé ostatky nebylo možné identifikovat.

Bezprostředně po válce byla na vrcholu umístěna dřevěná rakev, do níž se ukládaly lidské ostatky nalezené v okolí kráteru.

Postupně vznikla myšlenka vybudovat na místě památník, který by připomínal padlé vojáky a současně sloužil jako jejich společné pohřebiště.

V roce 1927 bylo rozhodnuto o stavbě monumentální kostnice.

Jejím projektantem se stal vicenzský inženýr Thom Cevese, který návrh vypracoval bez nároku na honorář.

Stavbu realizovali místní řemeslníci a dělníci.

Památník byl umístěn na jižním okraji kráteru, tedy přímo v prostoru, který byl zasažen výbuchem.

Dne 28. září 1929 byl slavnostně otevřen.

Stavba má podobu kamenného monumentu s mohutnými pilíři a vysokou osmibokou střechou zakončenou křížem.

Uvnitř se nachází pietní prostor s oltářem vytvořeným z kamenného bloku pocházejícího přímo z kráteru.

V roce 1947 byl v památníku pohřben také jeho projektant Thom Cevese.

Po prohlídce vrcholu a vojenského památníku se vracíme přibližně dvě stě metrů zpět, do prostoru někdejších rakousko-uherských pozic.

Právě v této oblasti podle svých vzpomínek sloužil František Dobiáš, který zde obsluhoval minomet.

Jeho knihu Když umírá císař jsem si přivezl s sebou.

Vytahuji ji z batohu a začínám rodině nahlas předčítat pasáže, v nichž Dobiáš vzpomíná na své zážitky z tohoto místa.

Stojíme přímo v prostoru někdejších rakousko-uherských obranných postavení. V okolí jsou dodnes patrné zákopy, vojenské objekty a pozorovatelny vytesané do skal.

Z míst, která autor popisuje, se před námi otevírá výhled na okolní horské masivy a údolí.

Při předčítání se postupně začíná měnit také počasí.

Od nedalekého masivu Pasubio se přibližuje bouřka. Obloha tmavne a je zřejmé, že na návrat už nemáme mnoho času.

Knihu tedy vracím do batohu a vydáváme se zpět.

Tentokrát volíme asfaltovou silničku, po které svižným krokem sestupujeme směrem k vesničce Campana.

Když dorazíme k zaparkovanému autu, stále ještě neprší.

Přibližně o pět minut později se však spouští déšť.

Monte Cimone di Tonezza je přístupné po značených turistických trasách z okolí Tonezza del Cimone.

Výchozím bodem našeho výletu byla vesnička Campana, kde jsme zaparkovali auto a vydali se po červené turistické trase číslo 547.

Cestou jsme navštívili bývalý rakousko-uherský vojenský hřbitov, prošli pozůstatky někdejších obranných postavení a pokračovali až na vrchol Monte Cimone.

Jednosměrná vzdálenost k vrcholu činila přibližně čtyři kilometry.

Na trase se nacházejí pozůstatky zákopů, bunkrů, vojenských komunikací a skalních pozorovatelen. Na samotném vrcholu stojí vojenská kostnice a v její bezprostřední blízkosti je možné spatřit kráter po výbuchu z 23. září 1916.

Pro návrat jsme využili asfaltovou horskou silničku.

Výlet lze spojit také s návštěvou dalších míst první světové války v okolí, například masivu Pasubio, kde se nachází známá Strada delle 52 Gallerie, tedy Cesta 52 tunelů.

Při plánování výletu je potřeba počítat s horským terénem a proměnlivým počasím. Některé úseky vedou v blízkosti skalních srázů a pozůstatků vojenských objektů.

František Dobiáš: Když umírá císař. Cesta italskou a rumunskou frontou za 1. světové války v letech 1916–1918. Osobní vzpomínky českého vojáka rakousko-uherské armády, které se staly podnětem k návštěvě míst někdejší italské fronty.

Andrea Saccoman: Mina austriaca sconvolge Monte Cimone. Historická studie věnovaná rakousko-uherské minové operaci z 23. září 1916.

Ministero della Cultura: Sacrario del Monte Cimone. Italský státní památkový katalog s informacemi o historii památníku a vojenské kostnice.

Ministero della Difesa: Sacrario di Tonezza-Cimone. Dokumentace italských vojenských pohřebišť a památníků první světové války.

Fotografie: vlastní archiv autora, návštěva Monte Cimone di Tonezza v roce 2024.

Trasa: