Tábor Mirošov po válce: internace Němců, násilí na ženách a vyšetřování bezpečnostních složek

Poválečné dějiny internačního tábora v Mirošově na Rokycansku představují jednu z kapitol československých dějin, v níž se poválečné vypořádání s německým obyvatelstvem prolínalo s otázkami svévolného zacházení se zadrženými, zneužívání pravomocí a odpovědnosti příslušníků bezpečnostních složek. Dochované dokumenty Sboru národní bezpečnosti z roku 1946 zachycují vyšetřování poměrů v táboře, svědectví internovaných žen i podezření z násilí a dalších přestupků ze strany mužů pověřených jejich střežením.

Dokumenty umožňují rekonstruovat nejen některé události v táboře, ale také způsob, jakým se o nich po válce jednalo na úrovni bezpečnostních orgánů, prokuratury a státního zastupitelství. Současně je nutné rozlišovat mezi svědeckými výpověďmi, úředními zjištěními a skutečnostmi, které se v dochovaných spisech nepodařilo prokázat.

Tábor v Mirošově měl za sebou historii sahající do období německé okupace. Podle historického přehledu města zde byl v roce 1943 zřízen kárný tábor, který se v roce 1945 změnil v tábor určený k soustředění německých vězňů. Mirošov osvobodila americká armáda v květnu 1945, ale následně jí vystřídala Rudá armáda. Po skončení války se objekt stal součástí systému poválečné internace německého obyvatelstva.

Internace měla v poválečném Československu několik podob. Někteří lidé byli zadržováni kvůli podezření z nacistických zločinů nebo kolaborace, další byli soustřeďováni před odsunem či nasazováni na práci. Dochované archivní inventáře potvrzují, že pro mirošovský tábor existovala evidence zajištěných osob, pracovní evidence i služební dokumentace.

Významným dokumentem je hlášení Oblastního velitelství Sboru národní bezpečnosti v Plzni z 19. prosince 1946, adresované Ministerstvu vnitra, Hlavnímu velitelství SNB v Praze. Je vedeno pod číslem jednacím 9661/46 a představuje souhrn výsledků vyšetřování stížnosti zveřejněné v plzeňském časopise Nový den.

Článek z 11. října 1946 nesl název „Červenejme se hanbou, že takto jednali čeští lidé“ a pojednával o údajném znásilnění čtrnáctileté dívky. Oblastní kriminální úřadovna v Plzni následně případ vyšetřovala a výsledky předala vojenskému prokurátorovi v Plzni i státnímu zastupitelství.

Podle úředního hlášení se případ týkal Daniely Benešové, narozené 8. února 1930 v Kladně. Její otec Vojtěch Beneš byl před válkou úředníkem, v roce 1937 zatčen pro protistátní činnost a po odsouzení vězněn. Po okupaci byl propuštěn a získal německou státní příslušnost. V roce 1943 vstoupil do německé armády a odešel na frontu do Francie, odkud se již nevrátil. O jakou protistátní činnost se jednalo nevíme, jeho spis byl skartován.

Daniela byla na konci května 1945 společně s matkou Františkou Benešovou zadržena a předána do sběrného tábora na Karlově v Plzni. Odtud byly obě ženy převezeny do Mirošova. Podle výpovědí a úředních záznamů zde byly německé ženy nasazovány na polní práce v okolních obcích, například ve Štítově, Kolvíně a Padrti.

Ženy přidělené na práci měly být střeženy členy četnictva a příslušníky Rudé armády. Právě při těchto pracovních výjezdech mělo podle vyšetřovaných svědectví docházet k násilí a sexuálnímu zneužívání.

Hlášení z prosince 1946 uvádí, že Daniela Benešová byla při jedné z těchto situací znásilněna. Její matka Františka měla podle protokolů potvrdit, že obě ženy byly vydány dobrovolně, zatímco matka se dceři snažila zabránit v odchodu s vojáky. V dokumentu se uvádí, že do případu zasahoval vrchní strážmistr Josef Mašek, který měl ženy k odchodu přimět. Následně mělo dojít k násilí ze strany příslušníků Rudé armády.

Je důležité zachovat přesné vyznění pramene: hlášení obsahuje svědecké výpovědi a výsledky dobového vyšetřování, nikoli pravomocný soudní rozsudek, který by všechny popsané okolnosti definitivně potvrdil.

Případ Daniely Benešové nebyl jedinou stížností na zacházení s internovanými ženami. Dokumenty zmiňují také další svědkyně, které vypovídaly o poměrech při pracovních výjezdech a o jednání příslušníků strážních jednotek.

Ve výpovědích se opakují jména Josefa Maška a Václava Heřmana. Heřman byl kapitánem a velitelem strážního oddílu, Mašek působil jako vrchní strážmistr. Oba byli spojováni s dohledem nad internovanými ženami a s rozhodováním o jejich nasazení.

Zpráva z 19. prosince 1946 popisuje také zásahy policejního komisaře Františka Průchy a dalších představitelů bezpečnostních složek. Podle hlášení mělo být na základě stížností nařizováno, aby příslušníci Rudé armády ženy z tábora neodváděli a aby byly podobné případy zakázány. Zároveň se však objevují svědectví, že k nežádoucímu jednání docházelo opakovaně.

Dokument tak zachycuje nejen podezření vůči jednotlivcům, ale také otázku, zda vedení tábora a nadřízené orgány dokázaly zajistit ochranu internovaných osob.

Další z předložených listin představuje protokol o výslechu Františky Benešové, pořízený v Plzni 14. října 1946. Benešová, narozená 4. března 1907 v Leodingu v Rakousku, v něm popsala okolnosti zadržení své rodiny, přesuny mezi tábory a zacházení s internovanými ženami.

Podle její výpovědi byla s dcerou Danielou na konci května 1945 zadržena a odvezena do tábora v Plzni na Karlově. Později byly přemístěny do Mirošova, kde jim byl přidělen barák číslo 7. V něm byly podle jejího svědectví ubytovány ženy německé národnosti, zatímco české ženy byly v táboře rovněž přítomny.

Benešová popsala, že internované ženy byly posílány na polní práce a že se tam s nimi setkávali vojáci a další muži, kteří si některé z nich vybírali. Ženy pak měly být odváděny do lesa nebo na jiná místa mimo dohled ostatních. Výpověď zmiňuje také případy, kdy se ženy snažily násilí zabránit, ale byly k odchodu nuceny.

Svědkyně uvedla, že při jednom z incidentů se snažila svou dceru ochránit. Popsala, že se obrátila na Maška a žádala jej, aby Danielu nevydával. Podle jejího svědectví jí bylo odpovězeno, že dívka je dostatečně silná a široká, aby situaci zvládla. Benešová dále uvedla, že dceru později odvedli vojáci a že se následně dozvěděla o násilí, které na ní bylo spácháno.

Ve výpovědi se objevují i další jména žen, které měly být svědkyněmi událostí nebo samy zažít podobné zacházení. Benešová uvedla, že některé z nich mohou její výpověď potvrdit. Pro historické zpracování je podstatné, že se nejedná pouze o pozdější vzpomínku, ale o písemný protokol pořízený při úředním výslechu v roce 1946.

Předložené listiny jsou cenným pramenem k poznání poválečných poměrů v internačních zařízeních na Plzeňsku. Ukazují, že vedle samotného zadržování německého obyvatelstva se řešily také pracovní povinnosti internovaných, jejich přesuny mezi tábory, dohled nad nimi a odpovědnost příslušníků bezpečnostních složek.

Zvláštní význam mají svědectví Františky Benešové a dalších žen. Zachycují zkušenost osob, které byly po skončení války internovány a které v úředních protokolech popsaly násilí, nátlak a ponižující zacházení. Zároveň dokládají, že se některé z těchto stížností dostaly až k vyšetřujícím orgánům a státnímu zastupitelství.

Dokumenty však neposkytují úplný obraz každodenního života v Mirošově ani definitivní odpověď na všechny otázky týkající se trestní odpovědnosti konkrétních osob. Pro úplnou rekonstrukci událostí by bylo třeba porovnat je s dalšími spisy, zejména s výslechovými protokoly, případnými soudními rozhodnutími, evidencí internovaných a dokumentací táborové správy.

Mirošovský tábor tak v těchto pramenech vystupuje nejen jako místo poválečné internace, ale také jako součást širšího příběhu o tom, jak se bezprostředně po válce střetávaly požadavky na potrestání nacistických zločinů s povinností dodržovat zákon a chránit osoby zbavené svobody.

Místo tábora Mirošov:

Zdroj: četnická hlášení a následné vyšetřování (SOA Plzeň)

https://www.mirosov.cz/mesto/o-mirosovu/historie-mesta/