Článek
Duhový most
Skrz naskrz prolitá.
„I to se k životu počítá!“
Suchou nit najdeš sotva.
S deštěm potlach.
Někdo by řekl: „Na houby!“
Chmury se o něj pokouší…
Zmáčená durch.
Slunce drží půst.
Neberu nohy na ramena.
Tráva se zazelená.
„Houby budou růst!“
Promáčená na kost.
Pro letní deštík slabost.
Po těle tečou čůrky.
Prázdnotou zejí, prádelní šňůry.
Vody provazy.
Pookřejí, melancholické povahy.
Leje..
„No a?“
Déšť hlemýžďům přeje.
Spoustu jich potkám.
O rozmarech počasí ví houby.
Svou cestou se plouží.
Sebou domácnosti celé.
Nezrychlí, ať se děje, co se děje.
V botách čvachtá.
Impregnace málo platná.
„Houby si z toho dělám.“
Sušit je nechám.
Zplihlé vlasy.
„Za jak dlouho, vyroste houba, asi?“
Doma v suchu.
Vyhlížím duhu.
Počasí, že bys psa nevyhnal.
Dobře v peřinách.
Vypráví se dětičkám.
„To jsi ještě chodil po houbách…“
Vše prozkoumat, dychtivé.
S povídačkou si na ně nepřijdeš!
Nakročeno na svět, k nám.
Na ochutnávku se těší…
„Jaké to asi je, chodit v dešti?“
Na život zvědaví.
Na radost, co člověka zaplaví.
Na plno barev, slunce, deště.
Přání, ať prší ještě.
Neznám nikoho, kdo by si to pamatoval.
Kde se před tím potuloval.
Jaké to tam bylo…
Jestli se hub urodilo.
Zda se před deštěm schoval.
Naštěstí sprchlo zase.
Užít si života, snadné.
Se šneky jsem se loudala.
K večeru se dočkala…
Doufala v barevný život.
K radosti přiblížil duhový most.
