Článek
Indiánský nádech
Celý den venku!
Krásně zhnědnu…
Kůže zlatavý nádech.
„To miluji!“
Zdá se mi o indiánech.
Slunce mě doprovází.
Jen co oči zamhouřím, zpátky se vrátí.
Noční klid dlouho netrvá.
Do prosluněného dne stržena.
Slunce vnímám, před sebou.
Cítím ho v zádech.
Solária zázraky nesvedou.
Svěží vzduch vítám.
Kůže indiánský nádech.
Zlehka se mě paprsek dotýká.
Pozdní hodina.
Svůdně šimrá, na ramínku.
Bloumám venku.
Dnem osmahlá, v tílku.
Nic víc není třeba…
Ozdobou kůže snědá.
Pár lehkých hadříků postačí.
Slunce se mě dotkne.
Stíny skotačí.
Řekl mi při letmém setkání…
Jen na okamžik jsme se potkali.
„Ty jsi indiánka!“
Byla to jen epizoda krátká.
O bosých dívkách pohádky.
Co jen venku žijí.
Zaplétají si copánky.
„Proč se trápit v těžkých botách?“
Teplo po celý den.
I noc beru v potaz.
Požehnané léto!
Omráčilo, k radosti svedlo.
„Že mám vrásky?“
Za to smích a slunce může.
„Miluji léto!“
S tím těžko něco zmůžeš…
Na opálených nártech, titěrné sandálky.
Pár proužků kůže.
Přezka, provázky.
Jde mi k pleti, teracota.
Plejáda teplých odstínů.
V nich otisk Země poznám.
Lehkost mokasínů.
