Článek
Inkognito
Vzkazy po cestě.
„Kdo je zanechal?“
To mi povězte…
Všude přítomná srdíčka.
Zašifrovaná psaníčka.
Hry na schovávanou pověstné.
Někdy ukryté, rafinovaně.
Jindy snadno čitelné.
„Přímo na ráně!“
Cvrnknou do nosu.
„Všimnu si, pod tíhou nánosů?“
Náhody fanoušek.
Oslovit mě, se tolikrát pokoušel.
Jde světem, všem na očích.
„Lidé bděte!“
Vnímavost se zúročí.
S očima dokořán.
Znamení rozpoznat.
Je to přínosné.
Všeobecně výhodné.
Mým postřehem.
Nový svět se otevře…
„Náhodný spolucestující?“
Překročili jsme hranici?
Za ní zázraky…
Na tápání záplaty.
„Heleme se, náhodička!“
Slovo dá slovo, pohodička.
„Nebo pro mě vzkaz?“
Rozluštění na dosah.
„Jak se v tom vyznat?“
Kdo mi tuhle situaci přihrál?
Proč do hry vstoupil zrovna tenhle človíček?
Proč všude potkávám otisky srdíček?
Minula jsem se s ním těsně?
Co mi stojí v cestě?
Kam se poděl, inkognito cestující?
Co mi chce důležitého říci?
Ve všem, všude, vším…
Průvodcem pocestných.
Solí, co v očích štípe.
Nic není neobvyklé.
Potvrzením, zarmoucením.
Utěšitelem, pokušitelem.
Dítětem, šprýmařem.
Láskou, rozmarem.
Silou, poprat se s dalším nezdarem.
V tom si libuje…
Důmyslně odpovědi šifruje.
Druhou stranou, srdečně přeje.
„Na první pohled tak zřejmé!“
Mám ochotu v maličkostech číst.
Život do svých rukou uchopit.
Potkávat vzkazy.
Nepotřebovat rady.
Vše snadno čitelné, rozpoznatelné.
Občas těžko uvěřitelné.
Na cestě spoustu dní…
Přijímám lásky vyznání.
Přišla mi do cesty.
Náhoda…
Vnímavý pocestný.
Tichá dohoda.
Těším se na další setkání.
Naproti uháním.
Laskavě počká…
Ví, že se dočká.
Zpozdím se jen chvíli.
Ve všem ho vidím.
Luštím hodnotné šifry.
Astronomické cifry.
„Další náhoda?“
„Nebo dávná dohoda?“
Že cestuje inkognito, si jen myslí…
Sám to brzy zjistíš.
Poznáš snadno.
Vnímat vzkazy, radno.
Všudypřítomný…
Srdíčka „náhodně“ rozhodí.
