Článek
Moták
Ve výparech ztracená…
„Takhle trávit čas jsem nechtěla.“
Motám se jak bez duše.
Táhne mě to ven.
Přeskakovat kaluže.
Pryč od sporáku.
Obdivovat shluky mraků.
Nechat osudu oběd nedělní…
Úprk z kuchyně vězení.
Toulavým botám se stýskalo.
Žádné menu za to nestálo.
Odpustím si oběd.
Spoutá na rozkvetlé louky pohled.
Poslední závan z kuchyně se vypaří.
Záplavy pampelišek mě vítají.
Srdce vedení přebírá.
Odvahu k útěku posbírám.
Dnes oběd nechystám…
Úniková cesta nejistá.
S hlavou s oblacích se motám.
Věřím botám.
Přeskočím potok.
Obšťastnil mě moták pochop.
Raději nohama v močálu.
Než se sporákem rozpravu.
Pampeliškám se obdivovat.
Krásně žlutým.
Svobodně se pohybovat.
Loukám jaro sluší…
Šťastnější venku, v lese.
„Pryč z káznice!“
Od rozpálené pece.
Odvahy si dodám.
Vyhovím toulavým botám.
Stačí pár kroků, sotva.
Z krásy rybníků se hlava motá.
Krásně voní ranní vzduch.
„Polední menu je mi fuk!“
Může mi být ukradené…
„Přece nenechám boty uvězněné!“
Věřím, že se z močálu vymotám.
Nechám se vést.
Následuji motáka pochopa.
„Je toho tolik k vidění!“
Tak ráda podléhám luk vábení.
Nepíšu reportáž.
Nevisím na oprátce.
Vězeňskému režimu se nepoddávám.
Sepsala jsem to jasně, v zkratce.
Nespoutaně jít…
Tohle očekávám od života.
Mříže, brány, obejít.
Propašuji k tobě moták.
V něm o úniku psáno.
Jak tě svoboda promění.
Kolik slz to stálo.
Stoupá, stoupá.
Po něm tečka pouhá.
„Ano, tady jsem správně…“
Čvachtá v promáčených keckách.
Rozpustila se tečka.
Volnost, souznění.
Nekonečnost nebeské báně.
