Článek
Na perutích
Lhali mi…
Chtěli křídla přistřihnout.
„To odmítám!“
Ať prominou.
Vítám sny létací.
K sobě se navracím.
Ve snech l, říká hlas:
„Balastu a falešných pravd, se zbav!“
Neudrží mě nic, při zemi.
Přežité nechám jít.
Nedopřeji sluchu lžím, přízemním.
„Ráda to risknu!“
Křídlům důvěru vtisknu.
„Ať na popel shořím!“
Hlavně že letím..
Možná mě na prach slunce spálí.
„Kde jsou okřídlené pravdy?“
Věřím…
Křídla a peří.
Doby pohnuté.
Zašustily perutě.
Jen tak, samy od sebe.
Zachtělo se jim létat.
Nahlédnout do nebe.
Čechrám si pírka.
Rychlost získám.
Vysoko nad zemí.
Vzrušení, ticha tušení.
Do klidu se propadám.
Křídla poskládám.
Vzdušné proudy mě nesou.
Nohy se vzrušením třesou.
S odhodláním, do výšin!
Božský klid, na ráj povýšil.
Spirála, nechybí nic.
Pravdě o kousek blíž.
Jen tak šalmaje uslyším.
Ve stavu beztíže.
„Kde zůstaly, přízemní potíže?“
Stoupám…
Na obloze pouhá tečka.
Lehkost rukám, nohám.
Z odpuštění vlečka.
Všechno opouštím.
Ve víru se zatočím.
Mlhovina mléčná.
Při zemi zůstali ti, co mi lhali.
Odpouštím, letím…
„Už je to tady!“
Možná spadnu.
„A co pak?“
Aspoň jsem to zkusila.
V kondora se proměnila.
Nahlédla do oblak.
Nedržím se při zemi.
Sen na míle vzdálený.
„Naplno žít, letět!“
Potkat štěstí.
Z nadhledu, se kochat světem!
Ptáčata bláhová…
„Kdo vás povzbudí, pochová?“
Turbulence nezvládnou.
Křídla se polámou…
„Při zemi se chvíli zdrž.“
Jen okamžik, to stačí.
„Zavři oči, můžeš znovu začít.“
Letí to samo!
„Koukejte, táto, mámo!“
Všichni to umíme.
Je nám to do vínku dáno.
Létání se nezapomíná.
Vidina, ve snu, odkrytá.
Už se nebráním, vzdávám to…
Opouštím pochyby, jistoty pozlátko.
Není mi souzeno, zůstat při zemi.
Andělé mě na perutích, do oblak vytáhnou.
Stačí ruku natáhnout, poletím.
