Článek
Nánosy
Nadělený, za odměnu.
„Kam se dřív otočit?“
Jeden neví…
Děkuji dni slunečnému.
Blažené ráno.
O radost postaráno.
Chvíli lesem, polem.
Velkolepé objetí.
Rostou tu snad sto let!
„Odkdy tudy teče voda?“
„Kolik slz se do ní schová?“
„Kolik radosti přinese?“
Tichý společník…
Potěší pocestné.
„Kolik kroků napočítala lávka?“
Než potopa přišla…
Velká voda ji spláchla.
Sotva ji paměť postačí.
Vylévá se, skotačí.
Žhavost kopřiv.
Dotěrnost bodláčí.
Nehlásí příchod pozdní…
„Co je jim po pláči?“
Odškrtávají, den po dni.
Staré odumírají.
Šťavnatou travou se mnou projdi.
Nepostačí vůně lesa.
Nenapoví těm, co chtějí spěchat.
Tím méně znám…
O co více se snažím.
Tak to vzdám…
K rybníku jdu radši.
Den za dnem, plyne voda…
Rozhodnutí padne!
Něco ve mě volá.
Zve domů, konejší.
Nerozlučně spolu.
„Kde zůstal den včerejší?“
Přitulená k velikánům.
„Nedělej si s ničím hlavu.“
„Nech to plavat.“ , zurčí voda.
Nečekej nápad, ono se to poddá.
„Podívej, jde to, bez námahy…“
„S nářky si vím rady.“
Potěší vůně vody, ticho lesa.
Zběsilost, služba medvědí.
Těžko prozře, kdo si přítomnosti necení.
K cíli spěchá.
Zaneřáděné přístupy k podstatě.
Pod nánosy jádro skryté.
Co vše člověk za své přijme?!
Do pasti přesvědčení polapen.
Nemíním poučovat…
„Mám se sama co doučovat!“
Nepřísluší mi tón drzý.
Pečlivě volím slova.
Vrstva nánosů rozpuštěna.
Ne za chvíli, ani brzy.
„Víš vše odjakživa:“
Našeptává voda…
„Podívej, sama od sebe plavu.“
Nenech si plést hlavu…
Jde to samo.
„Je o tebe postaráno.“
Nad nánosy čistá voda protéká.
Pro radost, pro zábavu.
