Článek
Odletěly…
Vykročím, jedno jakou nohou.
Mé kroky se zúročí.
Zázraky mě potkat mohou.
Potěší, do děje vtáhnou.
Jít, nic neřešit.
Uvítat oblohu jasnou.
Zářivě bílá, na modrém podkladu.
„Tolik krásy skýtá!“
Při krocích rozvahu…
Po duši pohladí.
K radosti navnadí.
Oslňuje, bílá.
Koberec rozprostírá.
Celý svět, v detailu.
Dva stejné nenajdu.
„Zázrak!“ , nad slunce jasné…
Domů návrat, pocity slastné.
„Přistupte, pocestní:“
Než se do celého světa rozletí.
Modrá se v bílé odráží.
Slibuje, povznáší.
V popředí kráska, na tanec zašla.
Voňavým sadem, s větrem si hraje.
V tom se našla.
Běhouny natažené, až bůhví kam.
V bílé, slavnostní barvě.
„Co když už je zítra nepotkám?“
Právě teď procházím.
K pozastavení pozvání.
Upoutaly mě teď…
„Co když naposled?“
Zvony odletěly do Říma…
Už včera.
Vítr květy rozhání.
Nic nenadělám.
Nadobro zmizí, oslňující bílá.
V rozletu nebráním.
V klidu se usebírám.
