Článek
Omotaná
V lese na lavici.
Péro, papír, po pravici.
Ticho si mě omotalo.
Pár veršů se poskládalo.
Objetí lesa, pod nohama šišky.
Jehličím posypaná cesta.
Před očima mžitky.
Omamná vůně, ptačí zpěv.
Po cestě tam a zpět.
Potkávám hrobeček.
„Jaký zde odpočívá tvoreček?“
Živé květiny.
Na stromech zavěšení motýli.
„Kdo si dal tu práci?“
Náhrobní kámen smysl ztrácí…
Žluťásek proti mně!
Setkání dojemné.
Plný života.
Jeho krása si mě omotá…
V lesním království, kde to žije.
Ticho, klid, se rozhostí.
Carpe diem.
Krásného dne svědkem.
Všechny cesty někam vedou.
I ty slepé…
„Za čím se honíme?“
Krev potíme.
Za hřbitovní zdí skončíme.
Mladí, staří.
Díky za optání…
Dobře se mi daří.
Chudí, bohatí.
„Kdo náhrobní kámen zaplatí?“
Šťastní, Smutní.
Berte to s humorem…
Je nezbytně nutný!
Zamotaná na cestě.
Kudy, to mi povězte…
Lesní hrob jsem potkala.
Vnuknutí dostala.
„Proč se plahočit?“
„Proč se soužit?“
„Pojďme radostněji žít!“
Štěstí do vlastních rukou uchopit.
Dobrá nálada ke cti slouží.
Životem osmahlá.
Slunce mi k radosti pomáhá.
Zdravá, mrštné tělo.
Kamkoliv jsem chtěla, mě vzalo.
Nereptalo, vyhovělo.
Ve formě, v záruce.
Věčný plamen po ruce.
Po cestě, sem a tam…
Ducha lesa se ptám.
„Za čím se pachtíme?“
K šílenství se modlíme.
Více, více, více!
Zátěže plné plíce.
Nikoho nemine…
Štěstí, smutek pomine.
Náhrobků změť.
Hlavou neprorazíš zeď.
I na hřbitově může být zábava.
Mezi náhrobními kameny.
Kdoví proč, jsem se motala.
Nápis o smrti, o životě.
O radosti, o trampotě.
Takový, co za vše mluví.
„Tady odpočívá rodina Šťastných, Smutných.“
Potkala jsem takový.
„Kolik mě ještě čeká dní?“
S úctou k Smrti, Životu.
Přijít věcem na kloub, ochotu.
Štěstí, smutek, jsem okusila.
Zkouškám se podrobila.
Cáry papíru, za mnou vlají.
Slov nadmíru, do cesty se přimotaly.
