Článek
Podle Lennona
Potkávám větroplachy.
Patřím k nim taky.
Mám k nim blízko.
Živé oči skrz sklíčko.
Rovnou dvě.
Společně na cestě.
Kulatá, za nimi pohoda.
Free, podle Johna Lennona.
Rozpoznávám tichošlápky.
Jeden pohled stačí…
Něco mi připomněl…
„Celý svět nám patří!“
Jen jsme se kolem sebe mihli.
Pohled očí jsme stihli.
Kulaté brýle pověstné.
„Co na nich všichni mají?“
„To mi povězte…“
Řítí se proti mně, z kopce.
Nesleduje chodce.
V předklonu, rychlost nabírá.
Pozdravit mě nestíhá.
Sklíčka brýlí zalepená mouchami.
Strniště na tváři.
Kraj voněl jarem.
Hrál barvami.
Něco vzácného dostala jsem darem.
Jeho pohled bezbranný.
Za skly svůj svět.
Jen kolem proletěl…
Prosvištěl, překážky nezná.
Slunce odraz v jeho sklech.
„Patří nám cesta!“
Bradka mu ve větru vlála.
Silniční provoz neuznává.
Kulatá sklíčka.
Podle Johna Lennona.
Na koloběžce frčel.
Větroplachovi se podobal…
Dlouhý vous na bradě.
Volnost miluje…
„To je nasnadě!“
Takhle nějak si pohodu představuji.
„Divokou jízdu zbožňuji!“
Okouzlující chlápek v lennonkách.
Na kolobrndě, na cestách.
Zmizel, vítr mu dál vousy načechrává.
Míjejících se úděl.
Potkávám jiného pána.
Abych prý k němu na dvorek zašla.
Znamení mi dává.
Ptám se: „Co tam?“
Co bych tam asi za štěstí našla…
Na mě pomrkává.
Od srdce jsem se zasmála.
O dům dál spěchala.
Mám ráda čerstvé povětří.
„Co na dvorku?“
„Co v závětří?“
Tam mě to nebaví.
S mou povahou neladí.
Bez bradky, bez sklíček.
„Ujíždím z osidel!“
Síla ve mně se hodila.
S větrem jsem se honila.
Větrorplach bůhví kde…
Chvíli se zpozdit, prázdný chodník.
„Požadovat více ?“
Nemístné…
Ráda, za to letmé setkání.
Za připomínku Johna Lennona.
Za jeho pohled bezbranný.
Za sklíčka, tak krásně kulatá.
Za vůni života, za cestu bez bláta.
Takhle si představuji svobodu.
Nebojácně vyrazit, zvednout se od stolu.
Sbalit saky paky.
Brýle, dobrou náladu taky.
„Více Větroplachů, více Lennonů!“
