Článek
Obklopena krásou…
Zaštítěna, lemniskátou.
Obdařena, lehkostí bytí.
Zaskočena, když vázne, žití.
Přijdou dny k pláči…
Cestičky po slzách zbydou.
Po nich dál, s nevyčerpatelnou silou.
Životem kráčím.
Okouzlena vším!
Na tulácké stezce, prozatím.
Bez pevné kotvy, záchranného kruhu.
Ledové prsty se mě dotkly.
Fandím dobrodruhům.
Děkuji cestám.
Jejich záměr neznám.
Přestože se občas ztrácím.
Jdu si za svým.
Důvěřuji, nevyzpytatelnosti, cest.
S ochotou, nechám se vést.
Umdlévám, pláču, za roh nevidím.
Na vedení spoléhám, v zádech, lemniskátu.
O důvodech, žádné pochyby.
Potkáš mě na cestě.
Quo vadis? , zeptáš se, člověče.
Odpovím: Kráčím, za sebou, se neotáčím…
