Článek
Tichý společník
Za cestu lesem vděčná.
Kukačka se na věk zeptá.
Tak ráda za klid v hlavě!
Jen kukačka otázky klade.
Jinak nikdo nedotírá.
Společnost lesa tichá.
Ptáčkům vděčná…
Ochuzen, kdo les nezná.
Větve se o přízeň přou.
S větrem se líbají.
Koruny se o sebe třou.
Tichu hold vzdávají.
Usadil se v mé hlavě.
Myšlenka volně plave.
Prostoupil mě, klid.
Tančí les s větrem ladně.
Pokoj se rozhostil.
Výška stromů nedozírná.
Utichl šum, co neprospívá.
Lesní pěšinou ráda.
Všech tužeb se vzdávám.
Nechám odejít nápady.
Nepovím kam, až se zeptají.
Mohou lesní cestou pochodovat.
Nebudu jim odporovat.
„Ať si jdou!“
S tichem neladí…
Sama zelenou tmou….
„Pojď si mě vyslechnout.“
Vypráví, šumí.
Přijímá, jak on to umí.
„Udělej do ticha krok.“
Laskavý doprovod.
Odpovím, až se kukačka zeptá.
Otevírá se cesta…
Tichem kráčím.
O lásce vám porozprávím.
Naše cesty se sešly.
Známe se celé věky.
Kde se vzal, tu se vzal…
Prosit se nenechal.
Přišel znenadání.
Pozvala jsem ho.
Okamžik vzácný.
Klidný, jak občas umí být.
Vítaný, tichý společník.
