Článek
Vetešník
Do vlastní kůže, jsem se nevměstnala.
Chodím jinak, oděná…
Do nové verze, sebe sama.
Vyrostla z kabátu, těsného, poněkud.
Jiný, darem, dostanu.
„Nadále starý nosit??“
„Poléval by mě stud!“
Jedna kapitola, se uzavírá…
Nová, starou střídá.
Užívám si nový kabát.
„Starému, na frak!“
Tenhle mi, akorát, padne.
Jdu dál, důvody pádné.
Obnošený, zaprášený, bůhvíčím.
Dosloužil, nechce ho, ani vetešník.
Dlouho jsem ho nosila.
Nyní ho, s díky, složila.
Do úhledného, balíčku.
Neuronila, za něj, slzičku.
Tenhle, se ke mně, lépe hodí.
„Novotou voní!“
Přičinila jsem se, vlastní prací.
Na míru šitý, inspirací.
„Perfektně mi sedne!“
K mání pouze, ve verzi, jedné…
Mnohem lépe, volněji, se cítím.
„Svou vlnu, chytím!“
Stálo za to, si počkat.
Precizně ušitá, klopa.
Kam vítr, tam plášť, nemám ve zvyku.
Převlečená, bez zbytečného povyku…
Nemohla jsem se, do starého, vměstnat..
Jinudy vede, moje cesta.
V novém kabátě, ve zlatě.
Na odiv světu, vzdálena, spěchu.
Komfort, pohodlí.
„Život krásně barevný.“
