Článek
Větroplach
Prý všude chleba o dvou kůrkách.
Může být…
Však nejdu na věc zhurta.
Rozvážný větroplach, co se ptá:
„O kolika kůrkách že je chleba?“
Život celá věda.
Odpověď na dosah.
Kudy jít, dobře zvažuji.
„Vůni chleba miluji!“
Na kus řeči, se zastavit.
Nechat se překvapit.
Tulák, větroplach.
Svět má takové rád.
„Ubrousku prostři se!“
Paprsky tančí na římse.
Kouzla, zázraky.
Úsměv mě prozradí.
Chléb jsem dostala darem.
V slzách vděčnosti plave.
Dojatá štědrostí.
Voňavou půlkou obdarovaná.
K mé velké radosti.
Na bochníku vypečená kůrka.
Nepustím se do ní zhurta.
Pomalu, zlehýnka.
Na vůni chleba vzpomínka.
Kulatý, jak kolo od vozu.
Vesnická pekárna osiřela.
Už dávno není v provozu…
Dělám, co je třeba.
Připravená, když dojde na lámání chleba.
Pořádný krajíc mám ráda.
Kůrčičku odloupávám.
Poděkovat se sluší.
Střídku uždibuji, s chutí.
Ochutnávám s radostí.
„Mňam, ještě je teplý!“
Na cestách mě pohostil.
Celý den jsem z něj žila.
S půlkou se spokojila.
Ulamovala, ulamovala.
Patkou začínala.
Ubýval, kousek po kousku.
Drobečky neplýtvala.
Sotva pár zůstalo v ubrousku.
„S celým pecnem, věděla bych si rady!“
S mistrem pekařským dobré vztahy.
Od božího rána, do pece chleby sází.
Přesně takový mají všichni rádi.
Vypečený, krásně zvoní.
Celým krajem voní!
Chutná báječně.
Potěší pocestné.
Střídka měkoučká.
Myslím na kouzla.
Kuličky dělám.
Boží dar chutná i rybám.
Jak k dílu, tak k jídlu.
Přiživuji vnitřní sílu.
Dobrým ji sytím.
Výsledky vidím.
Křupe kůrka, bubliny ve střídě.
Z pecnu sotva půlka.
Pustím se do ní nestřídmě.
Okorat šanci nemá.
„Miluji čerstvý chleba!“
Za skrojkem skrojek.
Ruce po něm budou krásně vonět!
Nesmí na stole chybět boží dar.
Do posledního drobečku ho vychutnám!
„Pochopte, nebuďte natvrdlí…“
Chlebem se nemrhá!
I já vám to potvrdím.
„To ví každý větroplach!“
Nasytil mě na cestách.
„Co takový kousek chleba svede!“
Nic tak potěšit nedovede.
Slastně přivoním, dar ocením.
