Článek
My fanoušci moderních komiksových adaptací máme za sebou právě 4. řadu oblíbeného seriálu Invincible (česky Neporazitelný), zatímco telenovela naší politické scény nepřestává udivovat stále novými kauzami a zápletkami. Skoro bych se odvážil použít zaprášený slogan, že nám vláda Andreje Babiše přináší pravidelnou dávku emocí. Jednou z oblíbených ság je zatvrzelá zákopová válka mezi ministrem zahraničí Macinkou a prezidentem republiky Petrem Pavlem. Právě jejich spor o Filipa Turka a pasování prezidenta do role vůdce opozice oživil staré rány ohledně jeho vstupu do KSČ a vojenské činnosti za minulého režimu. Co se zdálo být uzavřeno Pavlovou úspěšnou předvolební kampaní, kdy toto téma hrálo nemalou roli, se v posledních měsících stalo vděčným tématem internetových diskuzí a své polínko si s gustem přiložil právě Petr Macinka, když si během Pavlova projevu ve sněmovně poťouchle listoval v Rudém právu.
Ponechme teď stranou komunistickou minulost řady členů současné vlády, jež Petru Macinkovi očividně tolik nevadí… Právě aktuální politické diskuse a výčitky vůči prezidentovi se mi v hlavě totiž spojily s výše zmíněným populárním americkým seriálem a vedly mě k hlubšímu zamyšlení. Velkým tématem a zároveň zdrojem hlubokých dilemat této komiksové ságy je totiž odpuštění – možná ještě přiléhavější je americké slovo „redemption,“ jež bývá překládáno jako vykoupení. Hlavní hrdina Mark Grayson se vyrovnává se zločiny svého otce a společně se svojí matkou pomalu začíná věřit v upřímnost jeho napravení. Kontrastem je řada menších zločinců, kterým Mark toto právo na napravení upírá, a tak se očividně dopouští dvojího metru až pokrytectví. Odpuštění je stěžejním propojujícím motivem dosavadních řad tohoto seriálu a zároveň oblíbeným tématem v populární kultuře obecně.
Nejde totiž jen o tento seriál. Zločinci a zlosyni, kteří se hodlají napravit, jsou oblíbenou proprietou naší popkultury. Proslulé jsou tím japonské anime, kde zejména série Dragon Ball proslula svými hrdiny, jimž byla dána příležitost se napravit a oni o své „vykoupení“ museli zabojovat – Vegeta, Picollo a další. Není to však záležitost jen moderní kultury. Vždyť jedna z největších literárních postav všech dob Jean Valjean byl uprchlý galejník, jenž se napravil a stal ctihodným mužem po tom, co se k němu milosrdně zachoval dobrotivý biskup Myriel. Půjdeme-li ještě dále do historie, tak nalezneme řadu příkladů v Bibli a raných křesťanských legendách: např. apoštol Pavel z Tarsu nebo první papež svatý Petr.
Je totiž cosi uspokojivého na příběhu člověka, jenž se ocitnul na dně, ztratil ideály nebo se dopustil zločinu, aby se následně vypracoval a našel své lepší já. Však i Švejk věděl, že kázání feldkuráta Katze bude záhodno ozdobit pláčem napraveného hříšníka. Silné příběhy klasické literatury i moderních audiovizuálních děl jsou obvykle postavené na charakterovém oblouku – hlavní hrdina dojde k nějakému poznání a změně ve svém životě. A právě příběh napravení či vykoupení bývá jedním z divácky nejuspokojivějších.
O co více držíme palce hrdinům ve fiktivním světě, o to více pochybujeme o této možnosti nápravy ve skutečném životě. Než-li bychom se zabývali aktuálními činy a výroky daných osob, tak se raději noříme do hlubin internetu a hledáme špínu na dotyčné. Tato kratochvíle je snad ještě signifikantnější v anglosaském prostředí, kde se celebritám nezřídka stává osudným hloupý příspěvek na Twitteru nebo vulgární fotka, které se dopustily v mladické nerozvážnosti. Ukážeme na dotyčného a prohlásíme: „Není tím slušným člověkem, jimž se zdá být, před deseti lety napsal do diskuse rasistický vtip!“ Tzv. cancel culture se zároveň spojila s veřejnými omluvami herců za to, že si dovolili hrát před desítkami let v seriálech, jejichž humor by už dnes mohl být vnímán kontroverzně. Nedávno jsem v internetové diskusi narazil na zajímavou myšlenku, že než abychom si lidí vážili za to pozitivní, co dokázali nebo vybudovali, tak raději upřednostňujeme absenci negativních rysů. Co na tom, že Winston Churchill hrdinně vedl svůj národ proti Hitlerovi? Vždyť byl součástí koloniální kultury viktoriánské Anglie! Spíš tedy než na víru v nápravu se často soustředíme na hledání starých hříchů. Jedna věc je ovšem realistické zhodnocení osobnosti v celém jejím spektru a druhá ahistorické podrobení přísnými moderními kritériemi.
Je vhodné poznamenat, že skutečných historických příběhů o napravených hříšnících je v moderní historii jako šafránu. Vděčným příkladem bývá Alfréd Nobel, jenž zasvětil svůj produktivní život studiu a výrobě výbušnin, aby se zhrozil, když na sklonku života narazil na svůj vlastní omylem vydaný nekrolog ve francouzských novinách, jenž nesl titulek „Obchodník se smrtí je mrtev.“ Tento otřes ho vedl k založení fondu, jenž stál u zrodu Nobelových cen. Prozaičtější ale přesto silný příběh v moderní popkultuře ztělesňuje herec Robert Downey jr., jenž vyrostl v umělecké rodině a už v mládí projevil velký talent, kdy si např. v roce 1992 vysloužil nominaci na Oscara za snímek Chaplin, aby na přelomu století podlehl závislosti na drogách a alkoholu a byl dokonce zatčen policií. Podstoupil ale léčbu a posléze se začal opět objevovat ve filmech, aby nakonec svým osudem splynul s komiksovým Iron Manem, jenž také v komiksech proslul bojem s alkoholismem, a navíc postava napraveného výrobce zbraní nápadně připomíná právě Alfréda Nobela.
Jak tedy do této tématiky zapadá Petr Pavel? Nutno přiznat, že nejsou známi lidé, jimž by nějak ublížil. Spíše než o odpracování si starých hříchů, bychom spíše mohli mluvit o morálním přerodu či hodnotové transformaci. Jeho „prohřešek“ – k němuž se sám otevřeně vyjádřil a za něž se omluvil – spočíval ve vstupu do KSČ, schvalování vstupu vojsk Varšavské smlouvy a skutečnost, že se na konci srpna roku 1988 před nástupem na postgraduální kurz stal příslušníkem Zpravodajské správy Generálního štábu. Kritika řady jeho odpůrců se pak opírá o jeho studium Zpravodajského kurzu a teoretizování, čeho by se býval Petr Pavel dopustil, kdyby byla nevypukla Sametová revoluce. Právě i v minulosti Petra Pavla najdeme další spojení s Nolanem ze seriálu Invincible, protože oba vyrostli v rodinách vojáků a navázali na tradici svých otců.
Podíváme-li se na další vývoj Pavlova profesního života, tak sledujeme zcela jiný příběh. Vojáka, jenž působil jako operační důstojník praporu mírových sil OSN v Jugoslávii a za záchranu francouzských vojáků si vysloužil francouzský řád Čestné legie i Medaili Za Hrdinství z rukou Václava Havla. Později vystudoval Mezinárodní vztahy v londýnské King's College a jako první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy byl pověřen funkcí předsedy vojenského výboru NATO. Není právě tohle ten osobní příběh, jenž bychom ve fikci obdivovali? Jeho „náprava“ není o jedné o laciné omluvě, dokonce ani o čestném vyznání se z dávných chyb, ale vyvrcholením jeho životního příběhu. Nejsou právě internetové výkřiky voličů současné vládní koalice i obrazem duchu doby, kdy hledáme negativa v dávné minulosti, než abychom hodnotili člověka na základě jeho pozdějších činů?
Rozbuškou sporů prezidenta se současnou vládou se stalo nejmenování Filipa Turka ministrem kvůli jeho výrokům a chování v nedávné minulosti. Andrej Babiš se svého koaličního partnera zastal s tím, že by Filip Turek měl mít příležitost si své minulé chyby jako ministr odpracovat. Filip Turek však sám dosud sebereflexi veřejně nepodstoupil. Co nás však můj historicko-kulturní exkurz naučil? Odpuštění či vykoupení není o laciných gestech, ale spočívá v zamyšlení nad sebou, přehodnocení své minulosti a dlouhodobé práci na nápravě. Kdo tomuto profilu spíše odpovídá? Petr Pavel nebo Filip Turek? Kdo je lepším příkladem a vzorem osobního vykoupení?
Zdroje:
