Komu ublížila ropná zbraň. USA se z energetických šoků poučily jen částečně

Článek je postaven na výpiscích z literatury, které jsem si poznamenal během studia předmětu Energetická bezpečnost USA. Článek tak může působit útržkovitě, jde mi ale o jeho hutnost a vysokou informační hodnotu pro čtenáře.

S přibližující se hrozbou konfliktu na Blízkém východě v roce 1967 se USA začaly strachovat o své dodávky ropy, které byly strategicky důležité (tvořily až 80 % spotřeby vojenských sil v Tichomoří). Američané se bránili nacionalizaci ropných společností, protože se obávali o svou pozici na Blízkém východě.

V době šestidenní války se arabské státy snažily zamezovat obchodu s ropou pro některé země a zároveň hrozily znárodněním některých společností. Nakonec opravdu padlo embargo na import do USA a UK. Společnost Aramco, v té době vlastněná ještě USA, se například také chovala přesně podle zákonů Kuvajtu (obava o vlastní těžbu). Časem se tvrdá pozice arabských států týkající se embarga na USA (a Velkou Británii či Spolkovou republiku Německo) začala postupně uvolňovat.

Nixonova administrativa

Vietnamská válka USA zatížila mimo jiné ve spotřebě paliva pro průmysl a armádu. Zároveň nešlo jen o spotřebu USA, ale i o zajištění dodávek pro jejich spojence – Západní Evropu a Japonsko. Na začátku roku 1968 mezitím vznikl OAPEC (Organizace arabských zemí vyvážejících ropu).

Od 60. let hrála Severní Amerika pro USA čím dále důležitější roli na poli energetického průmyslu – nejen kvůli ropě, ale i kvůli hydroelektrárnám nebo plynu. Domácí produkce příliš nerostla, takže se Nixon spoléhal na Kanadu a zároveň jeho administrativa měla v plánu omezit závislost na importech z východní hemisféry na 10 % spotřeby.

Zároveň si USA byly vědomy, že poroste poptávka po ropě v dalších státech Evropy a Asie.

USA se obrátily i na Latinskou Ameriku. Podstatným dodavatelem se za Nixona stala Venezuela, i když i tady byly potíže (USA jí neudělily výjimku v dovozních restrikcích).

Státy OPEC si vymínily podíly v západních společnostech, ty na to přistoupily za nesouhlasu vlády, která se obávala zvýšení ceny. Postupně se společnosti více znárodňovaly, a to i v dalších státech. K nacionalizaci přiblížila na počátku 80. let i Venezuela.

V 1974 se sešly „konzumentské“ státy na konferenci, známý diplomat Henry Kissinger představil plán americké energetické soběstačnosti. USA následně v 1975 vydaly Energy Policy and Conservation Act, který stanovil strategické rezervy a další regulace a nástroje energetické politiky.

Carterova administrativa

Carter kritizoval stav americké energetiky, v roce 1977 Amerika importovala polovinu ropy. V roce 1977 také podepsal National Energy Act – soustava legislativních opatření. V roce 1980 Energy Security Act, mezitím propukla íránsko-irácká válka a další menší šok.

Američané více spoléhali na kanadské zdroje, ale Kanaďané se snažili o více národní ropnou politiku, aby zvýšili příjmy z těžby (například Petro-Canada). Na konci 70. let byly ropné zájmy USA opět ohroženy rostoucí domácí poptávkou.

Íránské krize a Suezská krize, zformování OPECu a embargo vyústili v erozi USA a Velké Británie jako neohrožených hegemonů. Nebyl to jen vliv OPECu, ale spíš několika faktorů, ve kterých ropa sehrála svou roli. Nicméně americké společnosti zůstaly hlavní silou na poli ropného průmyslu a jejich ochrana byla prioritou americké zahraniční politiky.

Richard Nixon v projevu nastínil dvě opatření USA, jak se vyrovnat se závislostí na zahraničních, a především blízkovýchodních zdrojích. Zároveň předestřel, že USA musí jak více šetřit, tak hledat nové zdroje ropy.

Šetřící opatření rozdělil na krátkodobá a dlouhodobá, apeloval na jednotlivce, aby snížili svou vlastní spotřebu. V projevu připustil, že ke spotřebě přispívalo také uhasínající americké angažmá ve Vietnamu. Poukázal, že USA jsou závislé především kvůli rychle rostoucí poptávce po energii.

Důležitým bodem projevu je pasáž, ve které prezident Spojených států dal do přímé souvislosti energetické dodávky a ekonomickou stabilitu. Představil program pro větší efektivitu užívání energie a hledání nových zdrojů a nalezišť – zdůrazňoval domácí zásoby s cílem, aby USA byly samostatné do konce století.

Dopady na energetickou bezpečnost (Robert Copaken)

Další autor Robert Copaken je přesvědčený, že „ropná zbraň“ – tedy "vydírání Západu omezeními exportu ropy během ropných šoků – ublížila arabským státům minimálně stejnou měrou, jako USA.

Poukázal, že v roce 2002 se už Arábie ani další státy při konfliktu v regionu nepřipojily k embargu Iráku a naopak garantovaly zachování dodávek. Jejich motivem bylo podle autora textu udržení důvěryhodnosti a zvýšení obratu. Copaken zároveň nepovažuje ropu a politiku za spojené nádoby, nicméně připouští, že obě sféry se navzájem ovlivňují.

Před hlavním ropným šokem v 1973 zažil Západ několik menších ropných šoků, které pro něj neměly nijak výrazné dopady, nicméně byly varující. Přesto závislost USA na zemích OPEC rostla, během krátké doby se z největšího zásobovatele světového trhu s ropou stal z USA největší konzument. Saúdská Arábie byl (a je) obrovský producent s možnostmi hýbat s cenou ropy na trhu.

Cílem embarg arabských států bylo odradit Západ od pomoci Izraeli v Jomkipurské válce, ten byl závislý především na dodávkách zbraní. Podařilo se to jen velmi omezeně, především částečný rozkol v Alianci (z obav před embargem odepření leteckého přístupu USA a podobně).

Největší dopad mělo ale embargo na podobu světového trhu. Cena ropy vzrostla čtyřnásobně, nedostatek ropy měl dopad na americké sebevědomí, Američané se obávali o stabilitu dodávek. Z dlouhodobého pohledu to ale arabským producentům spíše uškodilo, protože USA začaly hledat další zdroje ropy jinde ve světě a diverzifikovaly své importy, zaměřily se na jiné zdroje energie. Embargo navíc nedosáhlo z ekonomických a politických důvodů cíle.

Ropné krize a politika kontinuity: historie neschopnosti změny (Ostander a Lowry)

Ostander a Lowry považují ropné šoky je za příležitosti, kdy USA mohly výrazněji změnit svou energetickou politiku.

V 70. letech začala koordinace americké energetické politiky a to i napříč různými odvětvími. Američané vyvíjeli snahy o snížení závislosti na ropě jako takové, především na importované. Nejvíce se o revizi energetické politiky snažili v dobách ropných šoků, které k energetické bezpečnosti přitáhly pozornost veřejnosti, médií i politiků.

Zajímavé je, že k důkladné a opravdu průlomové revizi v podstatě nikdy nedošlo. Je to především v důsledku nekontinuity, změna energetické (ropné) politiky nebyla nikdy dostatečně systematická. Ani ropné šoky při existujícím fenoménu path-dependency nebyly dostatečným důvodem k přehodnocení americké energetické strategie. Ropa je stále klíčovou surovinou (v 90. letech stále 7 z 20 top Fortune 500 společností byly ropné společnosti – to už dnes neplatí, nicméně stále je jejich pozice silná).

Největší naději na změnu závislosti na ropě měla americká administrativa během ropného šoku v 70. letech, kdy byla na tuto problematiku upřena značná pozornost. Změny směrem k většímu využívání dalších zdrojů (k nukleární energii, hydro-energii a dalším) naznačil Nixon, nicméně se nejednalo o výraznější průlom.