Článek
A nakonec se mi při zjišťování detailů pro náš podcast o tehdejší katastrofě vyjevil z mlhy minulosti zcela nahý král, tedy ruský prezident Vladimir Putin.
Dva obrovské výbuchy, ponorka na dně Barentsova moře, 118 mrtvých námořníků a jedna z největších záchranných operací, jaké tehdy svět sledoval. Jenže čím víc jsem toho o Kursku zjišťoval, tím víc mě začala zajímat úplně jiná věc. Chování Vladimira Putina.
Je zvláštní podívat se dnes zpátky do roku 2000 a uvědomit si, že Putin byl tehdy prezidentem teprve několik měsíců. Jeho obraz silného a nekompromisního vůdce se teprve vytvářel. A právě Kursk byl jednou z prvních velkých krizí, které musel řešit. A když dnes víme, kam se Putinovo Rusko za těch 26 let „posunulo“, působí některé věci z tehdejší katastrofy skoro jako malá ukázka toho, co přijde později.
Kursk se potopil 12. srpna 2000 během rozsáhlého cvičení Severní flotily. Nejprve přišel jeden výbuch, potom druhý, mnohem silnější. Ponorka se ocitla na dně v hloubce přibližně 108 metrů.
A teď přichází část příběhu, která mě při přípravě podcastu dostala asi nejvíc.
Ponorka nebyla po druhém výbuchu plná mrtvých námořníků, jak by se dalo čekat. Nejméně 23 mužů exploze přežilo. Dostali se do zadního, devátého oddílu a čekali na záchranu. Jeden z nich, důstojník Dmitrij Kolesnikov, tehdy napsal na kus papíru několik vět. Jedna z nich zní: „Je nás tu 23.“
Když ten vzkaz dnes čtu, přijde mi skoro neuvěřitelný. Je to jen pár slov, ale najednou celá katastrofa dostává úplně jiný rozměr. Nejsou to už jen čísla a statistiky. Je tam 23 konkrétních lidí, kteří přežili výbuchy, sedí někde ve tmě na dně moře a čekají, jestli se k nim někdo dostane.
A právě tady mě začal zajímat sám Putin. Ruské námořnictvo mělo obrovské problémy s vlastní záchrannou operací. Pomoc nabízeli Britové, Norové i Američané. Měli technologie a zkušenosti, které mohly záchranářům výrazně pomoci. Moskva ale zahraniční pomoc několik dní odmítala.
A Putin? V době, kdy se odehrávala jedna z největších tragédií ruského námořnictva, zůstával na dovolené v Soči. K rodinám námořníků se navíc informace dostávaly velmi špatně a komunikace ze strany státu byla chaotická a necitlivá.
Když se na to dívám dnes, právě tohle mě překvapuje nejvíc. Ne snad proto, že bych čekal, že prezident dokáže zázračně zachránit ponorku ležící na dně moře. To samozřejmě ne. Ale způsob, jakým stát celou situaci řešil, hodně vypovídal o tom, co bylo pro tehdejší vedení důležité.
Přiznat problém? Ne.
Přiznat, že vlastní záchranné týmy situaci nezvládají? Také ne.
Pustit k ruské vojenské technice zahraniční specialisty? Pokud to nebude nezbytné, raději ne. A mezitím byli dole lidé, kteří možná ještě žili.
Právě to je na příběhu Kursku pro mě nejděsivější. Dnes samozřejmě nemůžeme s jistotou říct, že by se všech 23 mužů podařilo zachránit, kdyby zahraniční pomoc přišla dříve. To by bylo příliš jednoduché. Víme ale, že část posádky přežila oba výbuchy a nějakou dobu byla naživu.
A přesto se pomoc dostala k ponorce až po několika dnech. Když se potom zahraničním potápěčům podařilo dostat k nouzovému poklopu, bylo už pozdě. Nikdo nepřežil.
A možná právě proto mě při přípravě tohoto podcastu začal Kursk zajímat víc jako příběh o Putinovi než jen jako příběh o ponorce.
Protože když se dnes díváme na jeho způsob vládnutí, práci s informacemi, vztah k zahraničí nebo způsob, jakým reaguje na krize, některé věci z roku 2000 působí až nepříjemně povědomě.
Uzavřenost. Snaha udržet kontrolu nad vším a všemi. Neochota přiznat slabost. Nedůvěra k Západu. A přesvědčení, že stát musí za každou cenu působit silně.
Možná je ale fér říct, že tehdejší Putin ještě nebyl tím Putinem, kterého známe dnes. Právě proto je pro mě Kursk tak zajímavý. Byla to jedna z prvních velkých krizí jeho „panování“ a zároveň okamžik, kdy se ukázalo, jakým způsobem bude jeho režim fungovat.
A pak je tu ten papírek.
„Je nás tu 23.“
Čtyři slova, která přežila všechny ty roky.
Čtyři slova, která připomínají, že za celou tou politickou hrou byli skuteční lidé. Lidé, kteří seděli v absolutní tmě hluboko pod hladinou a čekali, jestli se k nim někdo dostane.
Nevím, co přesně si tehdy Putin myslel. Nevím, jestli si uvědomoval, že dole mohou být stále živí lidé. A nevím, jestli rychlejší přijetí zahraniční pomoci mohlo některé z nich zachránit.
Ale vím, že když dnes sleduji Putina a jeho Rusko, příběh Kursku se mi čte úplně jinak než před lety. Tehdy to byla katastrofa ponorky. Dnes v ní vidím i jeden z prvních velmi výrazných obrazů způsobu, jakým Putinovo Rusko funguje (nebo spíš nefunguje) .
Pokud budete mít náladu, můžete se podívat na podcast týkající se (nejenom) této námořní katastrofy ZDE.
