Článek
Ve skutečnosti ale sahá mnohem hlouběji – dotýká se motivace, vztahu ke sportu, práce s úspěchem i neúspěchem a v dlouhodobém horizontu i toho, kolik dětí u sportu vůbec zůstane. Nejde tedy jen o to, jestli dítě dostane medaili, ale o to, jaký příběh si ze závodu odnese domů.
V dětském sportu se dnes střetávají dva přístupy, které jsou často vnímány jako protiklady. První z nich klade důraz na „zážitek pro všechny“ – tedy na to, aby každé dítě odcházelo s pocitem, že sport je radost, že účast má smysl sama o sobě a že výsledek není tím hlavním měřítkem úspěchu. Druhý přístup vychází z tradiční soutěživosti, pracuje se stupni vítězů, pořadím a jasným rozlišením úspěchu a neúspěchu. Tento model staví na myšlence, že sport má děti učit cílevědomosti, práci s tlakem a schopnosti přijmout porážku. Pracovat a příště být lepší.
Cílem tohoto článku není rozhodnout, který přístup je „správný“. Spíše se pokusím ukázat, v jakém kontextu který model dává smysl, jaké má dopady a kde se naopak může stát problémem.
Model „zážitek pro všechny“: radost, proces a dlouhodobost
Přístup, ve kterém jsou oceněni všichni účastníci, vychází z jednoduchého předpokladu: dítě, které má ze sportu dobrý pocit, má mnohem větší šanci, že u něj vydrží. Typicky se s tímto modelem setkáváme u nejmladších kategorií – na náborových závodech, školních soutěžích nebo v prvních letech systematického tréninku.
V praxi to může vypadat tak, že po závodě nastoupí všechny děti, dostanou drobnou odměnu, diplom nebo medaili a trenér i rodiče se zaměřují spíše na otázky typu: „Co tě dnes bavilo?“, „Co se ti povedlo?“ nebo „V čem ses posunul?“ Výsledek zůstává v pozadí, důležitý je samotný proces.
Z pohledu sportovní psychologie se tento přístup opírá o podporu vnitřní motivace. Jak uvádí Edward Deci a Richard Ryan ve své teorii sebedeterminace, dlouhodobá motivace vzniká tehdy, když má jedinec pocit autonomie, kompetence a sounáležitosti. Dítě, které není neustále porovnáváno s ostatními, ale sleduje vlastní pokrok, si mnohem snáz vytvoří zdravý vztah ke sportu.
Dalším významným efektem je snížení stresu a výkonového tlaku. U malých dětí totiž často nejde o jejich vlastní ambice, ale o očekávání okolí. Model „zážitek pro všechny“ může fungovat jako ochranný filtr proti tomu, aby se závody příliš brzy nestaly zdrojem úzkosti.
Možná paradoxem všeho je, že s tímto formátem se setkáváme ještě u kategorie dospělých. Medaile za absolvování závodů se rozdávají za zaplacení nemalého startovného, účastnická trička a další věci. Ještě se k tomu dostanu, ale sport kategorií masters či amatérů se také velmi často odehrává v tomto režimu.
Tradiční stupně vítězů: výkon, realita a práce s neúspěchem
Na opačné straně stojí klasický model soutěžního sportu. Stupně vítězů, jasné pořadí a ocenění jen pro několik nejlepších mají v historii sportu své pevné místo – a není to náhoda. Tento přístup učí děti, že výsledek je důsledkem práce, přípravy a nasazení.
V praxi má tento model velký význam zejména ve chvíli, kdy se dítě začíná vědomě identifikovat jako závodník. Tedy ne „dítě, které sportuje“, ale „sportovec, který chce být lepší“. Stupně vítězů zde fungují jako jasná zpětná vazba – ukazují, že snaha má směr a že zlepšení se projeví i navenek.
Důležitým prvkem je také učení se zvládat neúspěch. Sport bez porážek neexistuje a schopnost přijmout, že dnes jsem nebyl nejlepší, patří mezi klíčové dovednosti nejen ve sportu, ale i v životě. Pokud je tento proces dobře vedený, může posilovat psychickou odolnost a schopnost pracovat s frustrací.
Problém však nastává tehdy, když se výsledek stane jediným měřítkem hodnoty dítěte. Pokud dítě dlouhodobě stojí „pod bednou“ a nedostává žádnou jinou zpětnou vazbu než tabulku výsledků, může se sport postupně změnit v zdroj stresu a pochybností.
Na druhou stranu, reálný svět je plný stresu a je třeba se s ním naučit pracovat. Prohry patří k životu.
Když se oba světy potkávají: příklad z praxe
Zajímavým příkladem kombinace obou přístupů je letitá praxe na cyklokrosech v Belgii a nově zaváděné i u nás v MTB. Pro kategoriích žáků a kadetů náhodné startovní pořadí. Start se tedy nebude odvíjet od výsledků předchozích závodů, přestože startovní pozice má v MTB často zásadní vliv na výsledek.
Tento krok lze číst dvěma způsoby. Na jedné straně zůstává zachován soutěžní rámec – závod se jede, vyhlašují se vítězové, existuje pořadí. Na druhé straně se ale záměrně snižuje strukturální výhoda těch, kteří už jsou „nahoře“, a dává se větší šance i těm, kteří se teprve rozvíjejí. Je to ukázka toho, že nejde o buď–anebo, ale o chytré nastavení pravidel.
Objíždět pomalejší se tak naučí i ti rychlejší a trošku se bude kompenzovat biologický věk.
Kritický bod: mladý sportovec, výkonový režim a dlouhodobý neúspěch
Jedním z nejtěžších témat v dětském sportu je situace, kdy se dítě pohybuje v režimu tradičních stupňů vítězů, ale dlouhodobě se mu nedaří. Nejde o jeden špatný závod, ale o měsíce či roky, kdy výsledky nepřicházejí. Statisticky tomu je tak u většiny sportovců, na startu je prostě vždy většina, kteří neuspějí z pohledu pódiových umístění.
Zahraniční sportovně-psychologické zdroje se v tomto bodě shodují: problémem není samotný neúspěch, ale absence smysluplné interpretace. Britský sportovní psycholog Dave Collins například uvádí:
„Young athletes don’t drop out because they lose. They drop out because it stops being fun.“
Řešením je práce s procesními cíli – tedy s tím, co má sportovec pod kontrolou. Místo otázky „Kolikátý jsi byl?“ přichází otázky typu „Co se ti dnes podařilo zlepšit?“, „Jak ses cítil v závodě?“ nebo „Co z dneška můžeme využít dál?“
Trenéři v zahraničí často pracují s konceptem personal best, tedy osobního maxima, které může být technické, taktické nebo fyzické. I sportovec, který končí na 25. místě, může mít za sebou nejlepší závod sezóny – jen to nesmí zůstat bez povšimnutí.
Toto je mimochodem základní věcí, kterou je třeba trenéry mládeže učit.
Volba přístupu podle kontextu
Zkušenosti z praxe i výzkumy ukazují, že univerzální řešení neexistuje. Jiný přístup dává smysl u osmiletého dítěte na prvních závodech, jiný u patnáctiletého kadeta, který sní o vrcholovém sportu.
Pro trenéry je klíčové položit si otázku:
Jaký je hlavní cíl mého programu – nábor, dlouhodobý rozvoj, nebo výkonnost?
Podle toho má smysl nastavovat pravidla, komunikaci i způsob hodnocení.
Pro rodiče je pak důležité sledovat především reakce vlastního dítěte. Ne to, co fungovalo na ně, ne to, co „by se mělo“, ale to, zda dítě odchází ze sportu s chutí se vrátit.
Možná totiž nejde o to, jestli dítě stojí na stupních vítězů. Možná jde o to, jestli chce stát znovu na startu.
Teď se ještě vrátím k těm amatérům.
Zajímavé je, že model „zážitek pro všechny“ dnes zdaleka nepatří jen do dětského sportu. Velmi často se s ním setkáváme i u amatérských závodů dospělých – účastnické medaile, pamětní trička, společné vyhlašování všech, fotografie z cíle. Nejde o náhodu. Většina těchto akcí nestojí na myšlence porazit ostatní, ale dokončit, zažít atmosféru, být součástí. A paradoxně to většinou nikdo nezpochybňuje.
Otázka ale zní: nebojíme se dnes stresu víc než dřív? A není tenhle posun spíš reakcí na prostředí, ve kterém žijeme?
Nikdy v historii jsme nebyli tak intenzivně vystaveni úspěchu druhých jako dnes. Sociální sítě nám každý den servírují vítěze, osobní rekordy, medaile, pódia, „životní formy“ a dokonale vyfiltrované příběhy úspěchu. Vidíme desítky a stovky vítězů, ale už nevidíme tisíce těch, kteří stáli pod nimi. V takovém světě je vlastně většina z nás – statisticky vzato – neúspěšná. Ne proto, že bychom selhali, ale proto, že měřítko úspěchu se extrémně zúžilo.
Možná tedy účastnické medaile, důraz na zážitek a oslavu samotné účasti nejsou projevem „změkčilosti“, ale spíš obranným mechanismem. Snahou vytvořit prostor, kde sport zůstává něčím, co člověka nabíjí, ne vysává. Místem, kde se nemusíme neustále srovnávat s těmi třemi nahoře – nebo s jejich digitálními verzemi na displeji telefonu.
A právě tady se kruh uzavírá zpátky k dětem. Pokud dospělí amatéři dnes hledají ve sportu především smysl, radost a komunitu, možná není tak nelogické, že podobné hodnoty chceme chránit i u těch nejmladších. Ne proto, abychom popřeli soutěžení, ale proto, abychom mu vrátili proporce.
Stupně vítězů mají své místo. Výkon má svou hodnotu. Ale možná ještě důležitější otázka než „kdo vyhrál?“ zní: kolik lidí má chuť závodit znovu – i v době, kdy vítězů vidíme víc, než kolik jich kdy reálně může být.
Když plánujeme a pořádáme závody či trénujeme děti, musíme nad tím skutečně hodně přemýšlet. Pro koho to vlastně děláme a co se očekává.
