Článek
Kázání na 13. 9. 2026
Biblická čtení: Genesis 50,15-21; Římanům 14,1-12; Matouš 18,21-35
V dnešním evangelijním oddíle se dotýkáme pro mnohé citlivé, bolestné otázky odpuštění. Je snadné hlásat potřebu odpuštění. Úplně jinak to vypadá, když se nás dotkne nějaká nespravedlnost, nebo dokonce se staneme obětí zločinu. Já sám se v této věci učím jednat a myslet určitým způsobem. Někdy je třeba zmlknout tváří v tvář nezměrnému množství utrpení kolem nás.
Na začátku dnešního evangelijního oddílu se Petr ptá, kolikrát má odpustit svému bratru. Pokračuje v rozmluvě s Ježíšem. V ní zaznělo, jaká jsou pravidla pro napomínání v případě, že někdo proti mně zhřeší. Petr se ptá, zda má odpustit až sedmkrát. To už samo o sobě překračuje názory rabínů, kteří podle vykladačů učili, že tentýž hřích se má odpustit třikrát. Ježíš opět jde mnohem dál. Když říká, že máme odpustit sedmdesátkrát sedmkrát, znamená to v číselné symbolice Písma svatého vlastně, že míra odpuštění nemá hranice.
A vzápětí to komentuje příběhem o tom, jak jeden dlužník, kterému byla odpuštěna vysoká částka, není schopen odpustit někomu, kdo mu dluží sumu nepoměrně menší. Když bychom to vyjádřili dnešními měřítky tak ta větší částka byla v řádu stamiliónů. Ta menší, kterou tak drsným způsobem vymáhal, by byla zhruba v řádu tisíců. Není divu, že jeho Pán, který byl natolik milosrdný, že mu odpustil, byl zarmoucen jeho krutostí a uvrhl ho za trest do vězení. Jak to souvisí s potřebou stálé snahy o odpuštění? Kde hledat v našich životech takovýto nepoměr?
Je potřeba si uvědomit, že se tady jedná o podobenství o království nebeském, o vztah k našemu stvořiteli. Platí, že vše co máme, i když se namáháme, pracujeme, studujeme je výsledkem toho, že jsme byli nezaslouženě obdarováni. Bůh nám odpouští naše viny, dává nám nový počátek. Neopakovatelným, jedinečným znamením jeho milosrdenství byla oběť Ježíše z Nazareta a jeho vzkříšení. Bylo nutno úsilí mnoha lidí, našich rodičů, prarodičů a učitelů, kteří se o nás nezištně starali. To je něco, co nesplatíme. Je třeba tomto vědomí vše co máme dávat dál.
V modlitbě „Otče náš“ opakujeme prosbu: “ Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Dá se říci, že Boží odpuštění prožíváme, nebo i přijímáme, skrze snahu o napravení vztahů k našim bližním. Bůh je činný tam, kde se lidé v lásce setkávají, tam, kde se rozhodujeme pro dobro, lásku, službu, naději. Pokud se rozhodujeme pro zlobu a trápení nad spáchaným příkořím, odvádí nás to do temnoty. Když se znova a znova zabýváme a trápíme tím, co se nám v našem životě stalo, jakoby to znova a znova prožíváme, stále nově nás to zraňuje. Bůh nám může v modlitbě dát sílu k tomu, abychom se přes to co se stalo, přenesli, znova si uvědomili, že i nám bylo mnohé odpuštěno. Uvědomíme si i pozadí činů lidí, kteří nám ubližují. Často je za tím jejich vlastní bolest. Pokud bychom se nedokázali vyrovnat s tím, co se nám stalo, nepřestali se tím zabývat, může se stát, že minulá příkoří a křivdy nás budou natolik znova a znova soužit, až úplně zničí vnímání světa kolem nás, připraví nás o radost, zdraví, vztahy. Proto nás Ježíš vyzývá, že naše ochota k odpuštění má být stálá. Jinou věcí je smíření. Odpuštění může být jednostranné. Je krásné, když potom s někým, kvůli kterému jsme prožili bolestné věci, můžeme znova navázat vztahy. Někdy to není možné, někteří lidé se nemění a je bohužel potřeba s nimi vztahy přerušit. Odpuštění ale přetíná onen řetěz zloby a odplaty, který tak ničí náš svět. Odpuštění tedy není něco, co by nám bylo přikázáno, je to prostě existenční nutnost.
„Někdy je však tím vůbec nejtěžším krokem odpustit sám sobě. Odpustit si vlastní limity, své lidské slabosti, i to, že jsme nedokázali zabránit všemu zlému nebo že nám došly síly. Často býváme k druhým milosrdnější než k sobě samým. Ale Boží milost nezastavuje před branami našeho vlastního nitra. Odpustit sobě znamená přijmout, že ani od nás Bůh nevyžaduje dokonalost ani nadlidský výkon — vyžaduje jen naši poctivou přítomnost. Teprve když odpustíme sami sobě, složíme zbraně v té nejtišší válce, kterou uvnitř vedeme.“
Bůh nás i v těchto věcech chce doprovázet, učit. Krásným podobenstvím o tom, jakou roli v životě může sehrát odpuštění je příběh Josefův, který zmiňuje dnešní první biblické čtení. Josef nezatrpkl. Snažil se žít podle toho, co je u Boha správné i ve vězení v Egyptě. A jeho postoj naděje přinesl záchranu i celému jeho rodu.
V této často bolestné oblasti našeho života více než kde jinde platí Ježíšovo zaslíbení:„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."
Amen
