Článek
Demokracie je známý pojem a kde kdo by řekl, že je třeba za ni bojovat. USA to říkají pořád a vedly za demokracii za dobu své existence skoro sto válek: (https://tadesco.org/dve-ste-let-terorismu-usa-prehledny-seznam-vsech-americkych-valecnych-zlocinu-teroru-a-valek/)
Takže na té demokracii něco být musí, když se pro ni Američané rozhodli umírat. Svět je ale nepoučitelný a demokracii se zuby nehty brání - hlavně muslimové se jí bojí jako čert kříže a nejraději by žili podle koránu a právně podle šaríi.
My Češi máme už od Masaryka demokracii v krvi a život bez ní si neumíme představit (až na pár příznivců království a totality), vždyť kromě sportu v hospodě řešíme hlavně politiku a volby.
Nuže podívejme se té demokracii na zoubek, respektive nalijme si o ní čistého vína.
Nejprve si ale udělejme přehled, jaké možnosti politického uspořádání státu máme. Komunistickou totalitu dobře známe a nejen její komunističtí pohrobci na ni vzpomínají se slzou v oku. Pak do naší inventury patří teokracie, což je také totalitní humus, ale z náboženské strany (viz Írán).
Abych to zkrátil, jsou dvě skupiny státní moci: autokracie (absolutismus, despocie, diktatura, totalitarismus a tyranie) a demokracie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_forem_vl%C3%A1dy
Prosím? Autokracii nechceme žádnou? Nic ale není černobílé. Takový starověký Řím provedl politicky pěkný kotrmelec – začal jako království pod etruským králem, ale byl jím tak znechucen, že přešel podle řeckého vzoru na demokracii a volil si senát a dva konzuly.
Pak ale zjistil, že při demokratické vládě se špatně vedou útočné války, a ani obrana není nic moc, a tak Caesar zakuklil svou diktaturu do demokratické formy vlády – ponechal senát v činnosti a nechal se jím jmenovat diktátorem s neomezenými pravomocemi. Pak Oktavián přitvrdil a stal se Augustem i formálně s trvale neomezenou mocí. A při tom už Římané a jejich následníci Byzantinci zůstali.
Když tedy vyjdeme z římské praxe, demokracie se neosvědčila a byla nahrazena lepší formou vlády.
V kolébce demokracie Řecku byl ve formách vlády docela guláš. Některé městské státy (např. Athény) byly demokraciemi, jiným vládl tyran, aristokracie nebo oligarchie (Sparta).
Platon dokonce vymyslel teorii, která dělila systém na tři správné a tři špatné vlády (monarchie – tyranie, aristokracie – oligarchie, politéa – demokracie).
A jak víme, v evropském středověku demokracie nebyla žádná, jen císař, papež a králové s absolutní mocí (s okrajovými demokratickými výjimkami jako nejstarší parlament na Islandu, v San Marinu). Viz: https://www.ustavprava.cz/blog/2014/04/althing-nejstarsi-z-nejstarsich/
Uspěla tedy demokracie na zeměkouli, nebo ne? Není to velká sláva a na její velkou oblíbenost to nevypadá, viz mapa světa. Kazí nám to hlavně lidnatá Čína a pak Afrika. ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie)
(Rozlišujme prosím formální a skutečnou demokracii, protože totality se rády za demokracii schovávají, viz třeba ta Čína.)
Na světě je podle časopisu The Economist dvacet plně demokratických zemí, Česko mezi ně už nepatří. A více než třetina lidí žije v autoritářských režimech.
Tolik na úvod, protože kdo nevychází z historie, je se svými texty jen čučkař. Přejděme nyní k tomu hlavnímu, co zde chci sdělit, a sice, jaké jsou negativa demokratické formy vlády. Jistě, jistě, je to vláda (kratos) lidu (dêmos), takže zdánlivě ideální forma vládnutí.
a) První problém je, že se v ní nevládne přímo, např. referendy (aby každý volič mohl přímo dát najevo svůj názor), ale nepřímo přes poslance. V ideálním případě by měl poslanec hlasovat přesně podle toho, co vykládat před volbami. Protože jen tak nezklame voliče. Ale i kdyby tak hlasovat chtěl, hází mu do toho vidle ústava, která říká, že musí volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Viz čl.23, odst.3 ústavy ČR. (https://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/ustava-cr)
To znamená, že když po volbách poslanec změnil názor (nechci psát, že před volbami kecal), už nevolí podle svých voličů, ale podle sebe.
No a když k tomu přidáme stranickou disciplínu (tj. že výbor strany od něho čeká hlasování podle svých pokynů) a nátlak lobbistů… který poslanec si to chce rozházet se stranou a už nikdy nebýt zvolen, nebo zklamat lobbistu, kterému něco slíbil?
Přitom přes strany nejede vlak, právo na existenci jim dává zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.
Pozn.1: Přímé hlasování je při větších počtech obyvatel jistě jen neuskutečnitelný sen, ale i referendum jen k zásadním otázkám má své mouchy – např. správná formulace otázky, nákladnost nebo ochota voliče nastudovat si problém.
Pozn.2: Voličům by v hodnocení poslanců pomohlo, kdyby po jednotlivých poslancích existoval jednoduchý přehled o tom, jak hlasovali o důležitých bodech. Bohužel v existujících databázích sněmovny je tak zdlouhavá orientace, že na to asi nikdo z voličů nemá čas.
b) Druhý problém demokracie je, že málokdy jedna strana získá v parlamentu ústavní většinu. Většinou je možné sestavit vládu jen s koalicí stran, a to znamená, že se strany musí vzdát některých bodů svého programu - aby se dohodly, musí uzavřít kompromis. Na to si voliči často stěžují. Protože z tohoto důvodu musí poslanci schvalovat i zákony, vyplývající z volebního programu jiné strany, než voliči volili.
c) Třetí problém je, že pokud se poslanec řídí názorem voličů (což někdy také dělá, hlavně před volbami podle průzkumů veřejného mínění), tak hlasuje často ne moc inteligentně. Voliči jsou totiž líná čeládka a problémy, o kterých se má hlasovat, si většinou nenastudují. Jednak proto, že jim často moc nerozumí, jednak proto, že jsou líní, jednak proto, že na to nemají čas.
d) Čtvrtý problém demokracie spočívá nejen v tom, že bývá pláštíkem pro totality, ale že přímo vznik totality umožňuje, vždyť Hitler či Gottwald se dostali k moci ústavní cestou.
e) Pátým problémem demokracie v současném evropském provedení je to, že dává právo volit i lidem, kteří nejsou státotvorní, např. zdravým a práceschopným lidem, kteří nikdy neodvedli korunu daní a jen parazitovali na státním rozpočtu. Co ti mají co mluvit např. do státního rozpočtu, do problémů policie, do zákonů o sociálních věcech? (V antickém Řecku volili jen lidé s majetkem, ve středověku mohli v městských radách sedět a rozhodovat také jen movití).
Další skupinou nevhodných voličů jsou třeba lidé, kteří stát rozvracejí, resp. stojí na opačné straně barikády v případě konfliktu s jiným státem. A nejsou to jen lidé s dvojím občanstvím. (V USA byli za druhé světové války Američané japonského původu internováni.) Anarchisté jsou dokonce proti samotné existenci státu.
No a pak tady máme skupinu, která je zblblá propagandou, výmysly a nepodloženými teoriemi (hlavně z internetu), která požaduje věci nemoudré a nesprávné.
Na naše voliče se tedy pořád (i když jen částečně) hodí výrok T. G. Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
f) Na demokracii našeho státu se neslavně podepisuje Evropská unie, která různými mechanismy nutí členské země odhlasovat v parlamentech zákony, které by v nich normálně nemohly projít. A nejde jen o ustanovení, schválená Evropským parlamentem. A i když jde, i tak mohou přijímané zákony jít proti zájmům jednotlivé země. Např. ekologické zásady, u kterých i vědecká obec pochybuje o jejich smyslu a současné proveditelnosti.
„Evropské instituce jsou naprosto nedemokratické“ říká navíc v rozhovoru pro Revue Proglas britský politický filozof John Laughland. (https://www.cdk.cz/evropske-instituce-jsou-naprosto-nedemokraticke)
-----------
Tak jak? Pořád máte pocit, že váš názor, zprostředkovaný vaším poslancem, má vliv na řízení státu? Možná by bylo lepší na volby se vykašlat a pověřit Český statistický úřad, aby vybrat z obyvatel statistický vzorek, a byla by to hodnověrnější reprezentace občanů v parlamentu, než naši současní poslanci.
Nechme té kritiky demokracie a pojďme dál. No dobrá, řeknete si, když má demokracie tolik nevýhod, pojďme do něčeho lepšího. A já hned úslužně přispěchám a nabídnu – co osvícená diktatura, chcete-li osvícený absolutismus?
Zatímco primitivní Evropa měla jen Etrusky a Řeky (a pak hromadu polocivilizovaných barbarů), v Číně Konfucius (narozený 552 / 551 př. n. l. , zemřel 479 př. n. l.) tehdy úspěšně řešil řízení velkého státu a vztah jeho vládce a poddaných. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. A neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy. Jeho ideálem byla fungující rodina, fungující lokální společenství a konečně fungující stát v čele se schopným a laskavým vládcem. https://cs.wikipedia.org/wiki/Konfucius
Fakt je, že i po Konfuciovi se Číňané zabíjeli ve válkách hlava nehlava, nicméně není pochyb, že Čínu kultivoval a z hlediska řízení státu posunul k lepšímu. (Ale nakonec Čína stejně skončila u komunistické totality.)
My zase s láskou vzpomínáme na Josefa II., i když některé pěkné reformy zavedla už jeho matka Marie Terezie. Konečně i osvícení Petr První a ruská Kateřina Veliká v Rusku zabodovali a dostali tuto zemi jednou nohou do Evropy.
Problém je
a) kde toho osvíceného panovníka vezmeme,
b) že absolutismus vylučuje občany z rozhodování a to se jim nelíbí,
c) co když osvícený absolutistický panovník přitvrdí,
d) že máme demokracii natlučenou do hlavy příliš silně a nic jiného dobrovolně neakceptujeme.
Nesmíme být ale příliš zahledění do tématu a labužnicky se koupat v klišé. Kdo pozorně naslouchá cvrkotu v Evropě a čte mezi řádky ví, že totalita přichází – kradmo a nenápadně. Je to strašidlo, které nechce nikoho vyplašit a tak má mimikry a vlídné chování. Dá ti víc peněz než vezme, uchlácholí tě vyšším zájmem, ale kdo se postaví na odpor, je už dnes ukřičen a končí z nálepkou nacionalisty a populisty. Evropská unie, idol západních evropských států, kterým hospodářsky utíkají USA, Čína, Japonsko a Jižní Korea, se už tak silně institucionalizovala, že je to cirkus na kolečkách (v případě Evropského parlamentu, který kočuje mezi Štrasburkem a Bruselem, doslova).
Evropská unie pomalu utahuje otěže, sní o zrušení práva veta států a o postavení do latě vzpurných východních členů, aby naplnila tři století snah o sjednocení Evropy.
https://www.ods.cz/clanek/24929-zruseni-veta-a-odebrani-kompetenci-evropskym-statum-ustavnim-vyborem-ep-je-podle-obcanskych-demokratu-neprijatelne-je-cestou-smerujici-k-vytvoreni-superstatu
Problém je, že se dnes Evropská unie nechová jako osvícený panovník, ale neosvícený. Zavaluje nás tunami zákonů a nařízení, vnucuje imigranty, cancel culture, svou ekologickou a ekomobilní hysterii, a celkově nám jde na nervy. (Je to sice jen náš, východounijní pohled, a západní státy mohou být s rozhodováním evropského parlamentu spokojené, ale to jen proto, že jak jejich obyvatelstvo, tak jejich poslanci jedou v iracionální ideologii korektnosti, přehnaného humanismu, huráekologie a militantního feminismu.)
Utěšovat se můžeme tím, že jen následujeme cestu antického Říma, který byl také demokratický, aby nakonec skončil u absolutismu.
Prodali jsme tedy svou duši ďáblu? To snad ne! Doufejme, že neskončíme hůř než idylický skanzen ostatního světa.
Když to shrneme, demokracie není jediné řešení politického života a nemá jen jednu verzi, protože je většinou šmrncnutá větším či menším množstvím panovačnosti, nesvobody, ba i totality.
Na druhou stranu ani absolutismus či totalita nejsou absolutní zlo (např. ta čínská vzkvétá, až se stává těžké vysvětlit lidem přednosti demokracie).
V obou systémech v dnešním provedení však musíme držet hubu a krok, protože v totalitě tě jinak zavřou a v demokracii ostrakizují, a cenzura řádí tam i tam.
