Článek
Protože jsem před cca rokem a půl pracovala jako pokladní v hypermarketu, kde je svět ještě v pořádku, nabízím můj pohled, tzv. od kasy.
Tuto práci jsem dělala na DPP. Nechtěla jsem se nechat zaměstnat na plný úvazek, protože jsem tušila, že v této práci dlouho nevydržím (tušení bylo správné). Ale nějaký příjem jsem potřebovala a zrovna nebyla na obzoru práce, kam bych nastoupit chtěla.
Chci složit poklonu všem, kteří tuto práci dělají několik let. Skutečně je to obdivuhodné. Proto se vždy snažím na pokladní usmát, popřát hezký den a zbytečně neprudit. Protože vím svý.
První věc, kterou jsem nesnášela, byl pracovní úbor pokladních v dotyčném hypermarketu. Nehezká proužkovaná halena, a ještě ošklivější zelená zástěra (vesta). Se slzou v oku jsem vzpomínala na dress code, který jsme nosili za přepážkou na poště. To jsem si myslela, že nic horšího na sebe vzít nemohu. Jak jsem se mýlila.
A jak probíhala taková běžná směna? Ráno jsem vyfasovala kasu se základem, šla si sednout za pokladnu, přihlásila se a… už to jelo. Kolikrát už netrpěliví zákazníci začali dávat zboží na pás, ačkoliv jsem ještě nebyla úplně připravená. Zpovzdálí jsem byla sledována pokladním dozorem, zda jsem již rozsvítila číslo pokladny a nemám zbytečné prostoje. Nebo spíše prosedě. Občas mi směnu zpestřil mystery shopping, tedy kontrola, tvářící se jako zákazník, po níž jsem dostala „vyhubováno“ stylem: „Paní tam měla schované baterky, to jste si nevšimláááá?“
Někdy se hned první kupující vytasil s dvoutisícovkou, za tři položky, obvykle se jednalo o svačinu do práce. To znamenalo, zbavit se téměř celého základu v papírových bankovkách a pokud další zákazník platil opět nějakou vyšší bankovkou, volat do trezoru a prosit o stovky a dvoustovky. A přitom si nevšímat podupávajících nohou zákazníků a koulení očí.
Stejné zdržení se konalo, když zboží nemělo čárový kód a musela jsem volat na oddělení, například elektra, hraček apod… Opět pokladní slyší povzdechy, podupávání, někdy i nadávky, co to tam sedí za brzdu.
A bohužel je to tak, že se občas někteří s pokladní baví stylem „tahle tupá osoba za kasou je pod mou úroveň.“ Děje se to, ne že ne. Každá z nás to zažila. Stejně někdy jedná s pokladními i pokladní dozor. Protože, vážení, pokladní dozor je něco víc než obyčejná pokladní. Ten despekt prostě cítíte na kilometry daleko, i když vám stojí za zády. Ne všichni, samozřejmě. Ale když vás cupovala dívenka, které byste mohli dělat mámu, bylo to ponižující.
Pracuji s lidmi velmi ráda. To dokazuje fakt, že nyní dělám průvodčí a práce mne velmi baví. I tady narazím na lidi, se kterými je těžší domluva. Ale někdy úsměv a milé chování udělá zázraky. Poznala jsem to ve všech profesích, i na té pokladně. Zákazníci jsou rádi, když pro pokladní nejsou jen další položkou nákupu a věnovaný úsměv rádi oplatí. A když ještě přihodí pár milých slov, tak to pro tu pokladní znamená hodně, věřte mi. Alespoň mně vždy tihle nakupující rozjasnili zbytek směny.
Jestli mi často směna za kasou vůbec neubíhala (protože v hypermarketu, kde jsem dělala pokladní nechodí vybalovat zboží), tak den, kdy mě postavili k pyrotechnice a dárkovým košům, měl snad 36 hodin, jak strašně se táhl. Šest hodin mi přišlo jako věčnost. Ani mobil u sebe mít nesmíte. Takže v dlouhých chvílích jsem si na papírky psala nápady a postřehy na blog. Byla jsem ráda, když lidé chodili, rychleji to ubíhalo.
A když mne jednou posadili na vzdálenou kasu, nebylo doslova do čeho píchnout. Lidé se hrnuli s košíky a vozíky k bližším kasám a já měla chuť řvát: „Fakt vám nevadí, že mám číslo dvanáct?“
Z čeho jsem měla největší vítr a bála se toho, jak čert kříže? Z magnetů (zabezpečovačů proti krádeži). Než jsem se to naučila sundávat z drahého alkoholu, pár směn to trvalo. Přiznávám, někdy jsem dřevo s volšovýma rukama. Takže jsem vysílala zoufalé oční pohledy směrem ke kolegyním, ba i potupně musela zvednout telefon a zakňourat: „Mně nejde sundat ten…pííííp…magnet!“ Ač s maturitou, připadala jsem si někdy před zákazníkem jako absolventka pomocné školy.
Za půl roku jsem si řekla, že mi tato zkušenost s obchodem stačí a ukončila brigádu. A znovu opakuji - obdivuji všechny prodavačky a pokladní, které tuto práci dělají léta.
A slibuji, že nikdy nebudu podupávat, ani koulet očima. Protože vím svý.
