Článek
Všichni, co právě čtete tento text, aspoň vy a já, přestaňme se od zítřka záměrně děsit. Víme, že venku je a bude zubatý svět, proto se uchylujeme do svých jeskyní, stavíme domy s bezpečnostními dveřmi a kováním, zamykáme auta, byty, domy, počítače, kreditky. Máme v hlavě tolik čísel, pinů a hesel jako ty plechové příšerky ze komiksů.
A přece je ten svět krásný, tak nádherný, že se ho bojíme nemít. Tak úžasný, že ho chceme ukázat svým dětem, vnoučatům. Tak okouzlující, že ho maluje, že o něm píšeme, že si ho fotíme ze všech úhlů.
Nebojme se s předstihem něčeho, co stejně nedokážeme změnit. Nebuďme smutní a vyděšení dřív, než to přijde, než přijde reálný důvod být na dně a třást se hrůzou. Ono se totiž za celý život nemusí nic takového stát, ale my ten úžasný a krásný život jsme schopni strávit v obavách, že by mohlo. Jeden můj kolega s oblibou říkává: Nejhorší je smrt z vyděšení. A jiný říká: Hlavně neumřít zpocení.
Otevřete knížky, které jste dlouho nečetli, a hledejte tam, co jste věděli a zapomněli. Najděte své ztracené pocity a držte se jich, pokud jsou povzbuzující.
A ti z vás, co jste ještě nestihli nic přečíst a prožít, otevřete okna do ulic, nadechněte se, vyjděte ven a dívejte se, když se vytvoří duha na obloze, nehledejte v tom fyziku, prostě si to jen užívejte. Není nutné vždycky všechno správně pojmenovat. Postavte ze svých pocitů pevnost, která vás bude chránit mnohem líp než všechny technologie světa.
Otvírám také své knihy ze starých časů a dnes se na mě dívá malý kousek duhy, ta modrá část z ní:
Rána jsou jako z porcelánu, třpytí se ranní rosou a těžce otvírají víčka. Padnou jako louka pod zubatou kosou, když nebudem je hýčkat. Musíme být tišší, když blížíme se k ránu, jsou křehká, protože jsou z porcelánu.
