Článek
Chci probrat taková témata a dozvědět se vaše názory, jako je repatriace. To znamená, když se lidé nebo jejich rodiče či prarodiče z různých důvodů odstěhovali ze své původní země a po nějaké době se rozhodli vrátit do své vlasti nebo do vlasti svých předků.
Jaká generace může být považována za repatrianty? A jaká generace může být považována za krajany?
Například:
- Může být člověk považován za krajana, pokud měl českého dědečka? A co když měl českého pradědečka? Má prokázaný český původ s pomocí historických dokumentů.
- A co člověk, který se narodil v české vesnici na Ukrajině, chodil tam do české školy, ale jeho český původ sahá dál než k pra-pra… generaci?
- Může být považován za „svého“ někdo, kdo nemá české předky, ale jeho předkové měli v Česku trvalé bydliště, ale neměli český původ?
Jak určuje Ministerstvo kdo je krajan:
- krajan - každý cizinec, který má prokazatelně český národnostní původ, nebo je dítětem rodiče s českým národnostním původem, nebo dítětem dítěte rodiče s českým národnostním původem;
- prokázaný český původ - příslušnost k české národnostní menšině v zahraničí je vymezení etnické, nikoliv teritoriální a prokazuje se potvrzením MZV vydaným na základě listinných dokladů svědčících o českém původu žadatele.
Jak všichni dobře víme, národy se po staletí stěhovaly z místa na místo. Ale nebudeme zacházet příliš daleko do historie – zaměřím se na důvody odchodu Čechů z tehdejšího Rakouska-Uherska.
Je známo, že vlna emigrace začala ve druhé polovině 19. století. Hlavním důvodem byla hospodářská krize od roku 1871, která přinesla do rodin nejistotu a celospolečenskou paniku. Mnoho lidí přišlo o úspory a někdy neměli ani co jíst. Na rozdíl od evropských zemí byla situace v Americe nebo v Ruském impériu úplně jiná – vypadaly jako země neomezených možností. Část Čechů se proto začala rozhlížet po lepších podmínkách pro sebe a své rodiny.
Často se stávalo, že sourozenci volili různé směry: někteří odjížděli do Ameriky, ale kvůli náročné cestě si ji nemohl dovolit každý – často tam mířily bezdětné páry. Jiní si naopak vybírali opačný směr – do Ruského impéria.
Co lákalo Čechy do Ruského impéria?
Vždycky jsem měla tuto otázku, a snažila jsem se prostudovat historické události, které přivedly mé praprarodiče odstěhovat se do Ruského impéria a začít tam stavět svůj život.
Mí předkové: rodina Hrdinovi, rok 1908, Vilno (nyní Vilnius)
Různí carové a carevny lákali přistěhovalce z celé Evropy výhodnými podmínkami – například osvobozením od daní, přidělením velkých kusů půdy, výjimkami z vojenské služby a sliby, že si budou moci zachovat svou národní identitu, víru a jazyk. Tyto výhody ale trvaly jen do určité doby.
Už od roku 1890 se podmínky pro cizince v Ruském impériu začaly zhoršovat. Bez ruského poddanství nebylo možné dědit majetek, pracovat ve státních školách nebo uzavírat manželství s osobou jiného náboženství. Dosud poklidný život v Ruském impériu se stával stále více omezeným a mnozí, pro své vlastní pohodlí, nakonec přijali ruské poddanství a změnili i své náboženství.
Aby toho nebylo málo, po revoluci se bývalí cizinci ocitli v Sovětském svazu, a to v ještě horším stavu. Nemohli mluvit svým jazykem, školy, kde se učil jazyk národních menšin, byly zavírány, mnozí byli přesunuti na Dálný východ nebo posláni do lágrů na východě. Život se komplikoval, někomu se podařilo vrátit se do nového Československa, ale většina Čechů nemohla v žádném případě utéct ze Sovětského svazu.
Až po druhé světové válce bylo mezi Sovětským svazem a Československem dohodnuto přesídlení Volyňských Čechů do Československa, celkově se přestěhovalo přibližně 30 000 lidí. Toto rozhodnutí se však týkalo pouze Volyňských Čechů. Ostatní, jako jednotlivci nebo obyvatelé českých vesnic na Kavkaze a Krymu, stejně jako ti, kteří byli odsunuti do Střední Asie či na Dálný východ, se do Československa vrátit nemohli. Byli nuceni dál žít v Sovětském svazu, přizpůsobovat se, vmísit se do tamní společnosti a přizpůsobit se novým podmínkám. Přesto se rodiny snažily udržovat své tradice, tiše předávat svůj český odkaz dalším generacím a podle možností i uchovávat jazyk.
Tato první vlna reemigrace byla v zájmu Československa. Po odsunu sudetských Němců bylo nutné znovu osídlit opuštěné části státu. Přesídlení však neprobíhalo hladce – sovětská vláda a její úředníci dělali vše pro to, aby tento proces co nejvíce komplikovali.
Potomci přesídlených Volyňských Čechů dodnes vzdávají hold tehdejšímu prezidentovi E. Benešovi za možnost návratu a jeho pomoc ve všech ohledech.
Další vlna reemigrace přišla po černobylské havárii za prezidenta Václava Havla. Tehdy byl umožněn návrat přibližně 2000 lidí z Ukrajiny do České republiky – tzv. černobylských Čechů. Nelze říct, že jejich návrat do historické vlasti jejich předků byl snadný, spíše naopak. Očekávali, že podobně jako za vlády E. Beneše získají okamžitě české občanství, ale místo toho jim byl udělen pouze dlouhodobý pobyt. To jim přineslo značné problémy – komplikace se zdravotní péčí, zaměstnáním i vzděláváním dětí. Občanství nakonec získali stejně jako ostatní cizinci až po pěti letech.
Třetí vlna reemigrace probíhá od roku 2014 až do současnosti. Tato vlna se podobá té z 90. let, ale má jeden zásadní rozdíl – návrat do historické vlasti je nyní umožněn odkudkoliv, bez omezení na určitou lokalitu, jak tomu bylo dříve. Podmínkou je prokázání zřetelného českého původu.
Dnes se lidé vracejí do Čech nejen z Ukrajiny, ale také z Kazachstánu, Běloruska, Ruska, Venezuely a mohou i z USA. Program adaptace pro žádající reemigranty je dobře propracovaný – zahrnuje výuku češtiny, ubytování na dobu hledání vlastního bydlení a pomoc s vyřizováním dokumentů. Po opuštění ubytování jsou přesídlení krajané, stejně jako krajané-reemigranti z 90. let, vnímáni úřady a zákony stejně jako ostatní cizinci.
Jak by měl stát k reemigrantům přistupovat? Měl by jim rovnou přiznávat občanství, nebo je správné, že musí projít stejným procesem jako jiní cizinci?
