Článek
Z praxe vidím, že některé organizace směřují k vlastní ošetřovatelské péči v nepřetržitém provozu, přestože už nyní vědí, že pro ně bude dlouhodobě velmi obtížné takový provoz personálně zajistit.
A právě tady bych se na chvíli zastavil.
Opravdu potřebujeme sestru 24 hodin denně?
Pobytová sociální služba funguje nepřetržitě. To je jasné a celkem nezpochybnitelné. Člověk v domově potřebuje pomoc a podporu i v noci. To ale ještě neznamená, že ve stejném režimu musí být zajištěna také ošetřovatelská péče. Rozhodování by proto podle mě mělo začít u lidí, kterým službu poskytujeme. A především u znalosti jejich reálných potřeb.
Pro koho služba skutečně je?
Jaké zdravotní potřeby mají její klienti? Jak často potřebují ošetřovatelské výkony? Co se děje během dne a co v noci? Nebo jinak: opravdu potřebujeme nepřetržitou ošetřovatelskou péči, nebo jsme si ji nastavili jako samozřejmost jen proto, že služba funguje 24 hodin denně?
Personál není jen číslo v tabulce
Pokud se organizace rozhodne pro vlastní ošetřovatelskou péči v nepřetržitém režimu, není to malý personální závazek. Při nepřetržitém provozu vyhláška počítá nejméně s 6,5 úvazku všeobecných sester. Pokud ošetřovatelská péče v nepřetržitém provozu poskytována není, jde o nejméně 2,5 úvazku.
A těch 6,5 úvazku není jen číslo v personální tabulce. Někdo onemocní. Někdo jde na dovolenou. Někdo odejde. Někoho potřebujete zastoupit.
V době, kdy je všeobecných sester nedostatek, může být dlouhodobé udržení takového provozu pro některé organizace opravdu velký problém. Praktické sestry do tohoto personálního standardu zahrnout bohužel nemůžeme.
Existuje i jiná možnost
Pokud klienti nepřetržitou ošetřovatelskou péči potřebují, neznamená to automaticky, že ji musí zajistit vlastní zaměstnanci sociální služby.
Nová právní úprava počítá také s možností zajistit ošetřovatelskou péči prostřednictvím jiného poskytovatele zdravotních služeb. Může jít například o poskytovatele domácí péče. To může být pro některé organizace rozumnější cesta. Ale jen pokud je spolupráce skutečně nastavená.
Smlouva ještě neznamená, že systém funguje
Při spolupráci s externím poskytovatelem bych se proto nedíval jen na to, jestli máme podepsanou smlouvu.
Zajímalo by mě například:
- Kdo zajistí péči, když sestra onemocní?
- Jak rychle se externí poskytovatel dostane ke klientovi?
- Jak se předávají informace o změně zdravotního stavu?
- Kdo řeší situaci, kdy se stav klienta zhorší?
- Co se stane o víkendu nebo během dovolených?
A hlavně – ví pracovníci sociální služby, co mají v takové situaci udělat?
Tohle jsou věci, které se v běžném provozu ukážou mnohem dříve než při kontrole smlouvy v šanonu. Externí poskytovatel proto nemůže být jen způsob, jak vyřešit nedostatek vlastních sester. Musí fungovat jako skutečná součást péče o klienta.
Nejdřív klient, potom model
Kdybych měl rozhodování o nastavení ošetřovatelské péče shrnout do jedné věty, začal bych otázkou:
Jakou péči naši klienti skutečně potřebují?
Až potom bych řešil, kdo ji bude poskytovat.
Vlastní sestry? Externí poskytovatel? Kombinace obojího? To už je další krok.
Každá organizace má jinou cílovou skupinu a jiné možnosti. Proto nemusí být správné řešení stejné pro všechny. Důležité ale je, aby organizace nejdříve znala potřeby svých klientů a teprve podle nich nastavila způsob zajištění péče.
Protože opačný postup může vypadat dobře na papíře, ale za rok může být velmi těžké ho personálně i ekonomicky udržet.
A právě teď je podle mě vhodná chvíle se na to podívat. Ne až ve chvíli, kdy začnou chybět sestry.
Průvodce péčí
Těmto otázkám se věnuji také v rámci odborného poradenství pro poskytovatele sociálních služeb. Pomáhám při nastavování zdravotně-sociální spolupráce a hledání řešení, které odpovídá potřebám konkrétní organizace a jejích klientů.
