Článek
Vánoce jsou za mnou. Přežila jsem. A pozorovala se. Jaké jsou vlastně pocity a dojmy z tohoto dne? Řekla bych, že aktuálně jsou dva. A mezi nimi funguje přímá úměra. Ten první – ten, který má snižující se tendenci, ale zatím pořád v nějaké míře přetrvává je únava, ztráta energie, nechuť cokoliv dělat. Je to jakoby vám někdo aplikoval velkou transfúzní jehlu se zpětným chodem (ne dovnitř, ale z těla ven), která odčerpává veškerou energii a fyzickou sílu. Nejradši bych jen ležela a dívala se na televizi. Psycholog nebo psychiatr by možná řekl:…klasická depka. Ten druhý pocit naopak s přibývajícím věkem nabývá na intenzitě. Možná se i blíží k nějakému závěrečnému objevnému zjištění, že Štědrý den není zvláštní supermanský ženský den, kdy musí být všechno dokonalé.
Ano, jako dítě-holčička jsem získala dojem, že vše na Vánoce musí být dokonalé. Musí být uklizeno, a to všude, zejména na těch místech, kde se roky neuklízelo a kde se špína nebo lepivý prach za celý rok (od minulých svátků) uchytili s takovou intenzitou, že by vám trvalo týden, abyste se jich zbavili. Obvykle jsou taková místa hodně nepřístupná, jako například podlaha za pračkou, se kterou nehnete. Nebo horní plocha kuchyňských skříněk, kam musíte vylézt třeba po štaflích a riziko, že se v zápalu snahy o dokonalost „zramujete“, je abnormálně vysoké.
Taky musí být napečeno. Je už takovým národním prosincovým sportem si mezi řečí o tom, „jak nepeču“ nebo „co všechno letos vynechám a péct nebudu“ popřípadě, že „to stejně nikdo nejí, dává se to do mrazáku a pak to vyhodíme“, sdělovat, kolikpak že druhů jsme přece jen letos stihli. A radost a zadostiučinění z pocitu, že máme o dva druhy víc než náš partner v rozhovoru, až fyzicky cítím ve vzduchu.
Dalším vlastností, kterou je nutné disponovat je něco, co bych nazvala „schopnost vytvoření a udržení tajemství“. Musíte být schopni vytvořit jakési mystické a křehké tajuplno kolem dárků, které jste v potu tváře nakupovala během své pracovní doby zcela nemysticky přes internet a tak, aby to váš zaměstnavatel nevěděl. Kdy jste trochu nebo víc proklínala každého messengera, který netrefil k vám na firmu, případně trefil, ale balíček nechal úplně někde jinde, než měl. Musíte se povznést nad nepozitivní zážitky z každého eshopu, který nabídl iluzi pocitu, že vašimi dětmi vysněnou nezbytnost má stále ještě v nabídce, abyste po týdnu čekání dostala zprávu, že reálně ta věc ve skladu neexistuje. Věci musíte nejen tajně získat a nashromáždit, ale také někde tajně uskladnit, tajně kontrolovat, zda mají všichni přibližně stejně, aby tato bojovka končila tajným balením, opětovným uskladněním do Štědrého dne a tajným přesunem pod stromek.
Metody a báchorky jednotlivých rodin v tomto ohledu (mystična) jsou kapitolou sama o sobě. Přístupů je hodně a nebudu rozebírat jeden po druhém. A už vůbec je nechci hodnotit. Jen chci napsat, že pro mě osobně je úplně nejhorší varianta „stromek přinese skřítek“. Takto bych to shrnula, i když je jasné, že typ pohádkové postavy nebo jejich počet, může být různý. I umístění „báchorky“ na časovou osu. Ať už stromek přenese neznámý počet neznámých individuí před Vánocemi nebo rovnou na ně, pro mě jako rodiče to vždy znamená mystickou zátěž navíc. Stromek musíte instalovat tajně (jak se to dělá, když je nutné vytáhnout pilku a ořezat ho jako pastelku, i přesto, že se každý rok s manželem domlouváme, že letos už vezme určitě menší). Dále ho musíte neviditelně nazdobit. To jako znamená natočit budíka na třetí ráno a pak s úsměvem a radostí vstát a jít dělat, aby vaše děti měly ráno rozzářená očka? A pak pod něj ještě ve vhodný okamžik tajně šoupnout ty tajně zabalené dárky, což už týden někde sušíte? Na mě už těch požadavků na tajemno a mystično je trochu moc.
Když tohle všechno zvládnete, tak už stačí být jen dokonalou kuchařkou, která nejenomže hladce stihne připravit všechny pokrmy podle toho, jak který člen domácnosti vyžaduje. Samozřejmostí je, že mezi vším stíháte neustále přeorganizovávat potraviny v ledničce, protože ta není nafukovací, ale všichni se chtějí dobře najíst. A nedej bože, co kdyby kvůli koronaviru, zavřeli obchody. Protože dnes nevíte, co bude zítra. Automatickou likvidaci hor špinavého nádobí, aby se ostatní pořád cítili svátečně naladěni, už ani nezmiňuju.
No a úplně na konci mého výčtu superschopností je vzhled vás samotných. U stolu se přece nikdo nechce dívat na unavenou a neupravenou osůbku, která v sobě nemám dost energie, aby se nezasmála tchánovým bonmotům nebo s nadšením neocenila dárky od své matky.
Můj text není výpovědí člověka, který se v tom všem „topí“. Je to můj osobní pohled na to, jak jsem Vánoce prožívala jako dítě, malá holka a načítala vzorce své matky. Respektive obou svých rodičů. Protože ano, tohle všechno, co tu vypisuji, musela v mém dětství zajistit pouze moje matka. Můj otec v mých vzpomínkách na vánoční přípravy nefiguruje. Taková byla doba a já jsem byla dítě bez možnosti vlivu. Dnes jsem dospělá a život si můžu zařídit podle sebe. Tedy nic z toho, co zde popisuju, nežiju.
Dárky kupuju, to ano, ale než abych kupovala něco, na co musím stát frontu před obchodem (jako kdysi za totáče), tak to radši pustím a nechám být. Nechci nad rozbaleným dárkem cítit nepříjemný pocit z toho, že byl koupený za každou cenu v chaotických podmínkách, které nastolil současný establishment (pozn.: tímto je míněna situace v lockdownu v roce 2020). I tajemno se snažím udržovat a naštěstí moje děti pomalu odrůstají a jsou již zralé na to, aby přijali, že dárky kupují rodiče. Zároveň žijí tím, že mají svá přání a sny, někde nereálné, ale přesto ne nesplnitelné. O tomhle zázraku se díky nám – jejich rodičům, mohly už několikrát přesvědčit. Ve slově rodiče, je obsažen samozřejmě i jejich otec. Tedy nezažívám ani osamocenost ve vánočních přípravách a jsem mu vděčná nejen za každoroční obobrování obřího stromu. Jen dozvuky minulosti (nesvobodného režimu, genderové nerovnosti a nepřiznaných emocí doma i ve společnosti) si čas od času vybírají svou daň. A můj objev letošních Vánoc? Je o mě samé. Mému programu v hlavě, že vše musí být dokonalé, uklizené a tajemné, skončila podpora. Místo něj byl instalován nový, takový, který přijímá s nadhledem, že dokonalá podle měřítek minulé ani dnešní společnosti, barevných fotografií na facebooku nebo rozhovorů o cukroví, nebudu nikdy, ale přesto všechno jsem dobrá máma a plnohodnotný člověk.
