Jiná Vídeň: po stopách vídeňských Čechů ve čtvrti Favoriten

Desátý vídeňský obvod Favoriten leží pouhé čtyři stanice metra od centra, jeho atmosféra je ale typické Vídni na hony vzdálená. Připomíná Orient s nádechem Balkánu, a je tedy přistěhovaleckou čtvrtí, kterou byl už od svého vzniku v druhé polovině 19. století.

Téměř sto let v něm byla slyšet hlavně čeština, kterou po druhé světové válce vystřídala turečtina, srbština a bulharština. Ke gastarbeiterům z Balkánu přibyli v tomto století uprchlíci z Afghánistánu a Sýrie, ukazuje statistika Vídeň v číslech.

Ačkoli Favoriten už není český, rozhodně stojí za návštěvu. Nabízí několik zajímavých míst spojených s českou historií a můžete tu pochopit, jak se cítili Češi jako přistěhovalci – blízko, a přitom tak daleko Vídni, která se k nim chovala macešsky, jak prozrazují dobové články vídeňských Čechů.

Češi se ve Favoriten usazovali ze stejného důvodu jako dnešní přistěhovalci – kvůli nižším nájmům. A také kvůli blízkosti továren a cihelen, ve kterých pracovali. Na konci 19. století jich tu žilo neoficiálně 80 tisíc, oficiálně dvacet. Získat domovské právo (dnes povolení k pobytu) nebylo jednoduché a Češi bývali deportováni do svého domovského kraje jako ilegální přistěhovalci. V  knize „Schmelztiegel Wien – einst und jetzt“ (Tavící kotlík Vídeň – tehdy a teď) se můžeme dočíst, že byli nejpočetnější deportovanou národností.

Vídeň Čechy potřebovala na práci. Čím více jich ale přicházelo, tím silněji se snažily rakouské úřady český živel potlačit. Dělníci se totiž nehodlali asimilovat jako čeští řemeslníci, kteří se usazovali od 18. století zejména ve čtvrtích Landstrasse, Wieden a Margareten za městskými hradbami – krejčí, ševci, pekaři, hodináři, knihvazači, truhláři či zámečníci.

Jejich české duše Vídeň pohltila, z češství jim zbyla jen příjmení na vývěsních štítech, všiml si básník a spisovatel Josef Svatopluk Machar. Do Vídně přišel v roce 1889 pracovat jako bankovní úředník, s manželkou a dvěma dcerami žil v malebné čtvrti Grinzing pod vrchem Kahlenberg a po večerech psal básně a břitké a výstižné popisy města, které se právě proměňovalo v moderní metropoli.

Stará Vídeň mizela po nařízení císaře Františka Josefa I. zbourat městské hradby a místo nich postavit výstavní okružní třídu Ringstrasse. Novou Vídeň přicházeli stavět Češi a na konci 19. století tak mluvil česky každý pátý obyvatel Vídně. Kromě stavebnictví Češi pracovali jako dělníci v nově vzniklých továrnách na vídeňských předměstích (kromě Favoriten také ve čtvrtích Ottakring, Hernals, Meidling, Simmering). Češky bývaly služky, kuchařky, pradleny, chůvy či prostitutky.

Rakušané Čechy tolerovali s povýšenou blahosklonností do doby, než se začali organizovat v českých spolcích a volat po českých školách. Vídeň je městem německým a musí jím zůstat, odpověděl na požadavky Čechů starosta Karl Lueger, který se dostal na radnici i díky jejich hlasům a měl českého sluhu Pumerera. Před volbami brojil proti Židům, kteří byli po Češích druhou nejsilnější menšinou. Když se ujal vlády nad Vídní, zakázal české plakáty v ulicích, odmítal půjčovat místnosti českým schůzím a financovat české školy, připomněl J. S. Machar ve „Vídeňských profilech“.

Vídeňští Češi proto založili spolek Komenský, který sháněl peníze na zřízení první obecné školy. Podařilo se ji postavit v roce 1882 ve Favoriten. Když ji ale Češi chtěli otevřít, nedostali povolení – kvůli osnovám, které podle rakouských úřadů málo pamatovaly na německý jazyk. Když osnovy upravili a školu v září 1883 otevřeli, nechtěly úřady přiznat škole status veřejné školy a žáci museli jezdit skládat závěrečné zkoušky do Břeclavi.

Do anšlusu Rakouska spolek Komenský zřídil a provozoval ve Vídni šest středních škol, pět základních a patnáct mateřských škol díky podpoře svého patrona – hraběte Jana Nepomuka Harracha a tisíců dárců z Čech a Moravy. Nelehké postavení českého školství ve Vídni připomíná sborník Šedesát let školského spolku „Komenský“ ve Vídni z roku 1932.

Češi byli ve Vídni odkázáni více méně na sebe, a ještě k tomu byli pro svůj neelegantní vzhled a komickou němčinu vysmíváni ve vídeňských kabaretech a karikatur v novinách, na což upozorňoval v roce 1908 i praktický průvodce po Vídni. Není divu, že v takové atmosféře napsal J. S. Machar sbírku „Tristium Vindobona“, tedy Žalozpěvy z Vídně, a vídeňským Čechům věnoval tklivou báseň „Opuštěná větev“. Zavítal i mezi krajany do Favoriten, kde mu hostinská prozradila češtinou už hodně vídeňsky prosycenou, že „Favoriten jsou lauter Čechy“.

Zastání Češi našli u zakladatele dělnického hnutí v Rakousku – Viktora Adlera, lékaře chudých, který se narodil v Praze v židovské rodině. Své jmění investoval do vydávání vlastního týdeníku Gleichheit (Rovnost), ve kterém vyšla 1. prosince 1888 jeho reportáž „Situace cihlářů“.

Jako zastánce práv dělníků se nechal propašovat do jedné z mnoha obřích cihelen společnosti Wienerberger na jihu Vídně a popsal otřesné podmínky, ve kterých pracovali a žili čeští cihláři vyrábějící miliardy cihel na výstavbu velkolepých paláců a činžovních domů.

Cihelny tehdy fungovaly jako uzavřené pracovní tábory: „Mzdu dostávají v podobě plechových žetonů, kterými mohou platit pouze v podnikových kantýnách s předraženým zbožím a v ubytovnách v areálu cihelny,“ psal Viktor Adler.

Rakouské úřady ho za to potrestaly zákazem vydávání týdeníku, roznětka dělnického hnutí ale byla zapálena. Spolky se spojily v silnou sociálně demokratickou stranu a Adler začal vydávat deník Arbeiter-Zeitung (Dělnické noviny), který dal dělníkům hlas. Cihláři si pak stávkou vymohli zlepšení pracovních podmínek.

Výraz „Ziegelböhm“ (cíglbém, tedy český cihlář) zůstává součástí vídeňského slovníku jako označení špatně placeného zahraničního dělníka.

Češi nepřispěli k výstavbě slavné Ringstrasse pouze cihlami a hrubou prací. První velkou zakázku na stavbu nejprestižnější budovy na Okružní třídě – Vídeňské dvorní opery (dnes Vídeňská státní opera), vyhrál v roce 1861 mladý český architekt a stavitel Josef Hlávka.

Stavěl ji osm let podle návrhu svých profesorů z vídeňské Akademie výtvarných umění Eduarda van der Nülla a Augusta Sicard von Siccardsburga. Náročný a ostře sledovaný projekt musel dokončit sám, protože architekti neusnesli pověstnou vídeňskou zlomyslnost, která se projevila v sžíravé kritice stavby.

Vídeňané ji nazvali „utopenou bednou“, protože kvůli dodatečným úpravám vozovky působila zapadlým dojmem. Přisadil si i císař František Josef I., který řekl, že nemá potřebný „schwung“, tedy šmrnc. Van den Nüll poté spáchal sebevraždu a dva měsíce po něm zemřel na zástavu srdce i jeho kolega.

Na slavnostním otevření Vídeňské dvorní opery v květnu 1869 sklízel ovace jen Josef Hlávka za zvuku Mozartova Dona Giovanni, který poprvé zazněl v Praze, protože Vídeň byla zlomyslná i k Mozartovi (zlomyslnost Vídeňanů skvěle popsal rakouský spisovatel a obhájce české kultury Hermann Bahr ve své slavné eseji Vídeň z roku 1906). Císař se k dokončené budově vyjadřoval pochvalně, protože si po tragickém skonu architektů předsevzal, že už nikdy nebude žádné umělecké dílo kritizovat.

Obrovské pracovní nasazení si vybralo daň i na zdraví Josefa Hlávky – půl roku po dokončení opery ochrnul a jedenáct let strávil na vozíku. Na Ringstrasse a v jejím okolí stavěl několik paláců a desítky činžovních domů – dohromady 142 budov, jak připomíná Nadace Josefa Hlávky. Na jedné z nich, Opernring 6, je jeho pamětní deska.

Ve Vídni vydělal pohádkové jmění, o které se rozhodl dělit s českým lidem. Založil předchůdkyni Akademie věd ČR, jejíž zakládající listinu podepsal císař českou verzí svého jména právě díky Josefu Hlávkovi, který tak významně přispěl k rozvoji Vídně. Josef Hlávka finančně podporoval mnoho českých umělců a spolků včetně spolku Komenský ve Vídni, který zřizoval české školy.

K budově té první ve Favoriten se nyní vrátíme. Stojí na rohu ulic Quellenstrasse a Leibnitzgasse a jako sedmitřídní obecná škola a mateřská školka sloužila do konce druhé světové války, která českou menšinu ve Vídni zdecimovala. Nacisté Čechy pronásledovali ne tak kvůli jejich národnosti, ale kvůli levicovému politickému přesvědčení. Spolku Komenský i všem ostatním zabavili veškerý majetek, což popisuje studie Češi a Češky, vyvlastnění majetku a restituce.

Po válce se mnoho vídeňských Čechů vrátilo do Československa. Příběhy navrátilců, ale i těch, kteří zůstali, připomíná kniha Děti křtěné Dunajem. Čtvrť Favoriten byla nejvíce zasaženou bombardováním z celé Vídně kvůli blízkosti železničního uzlu a mnoha továrnám.

Favoriten se po válce ocitl jako sousední Simmering v sovětské okupační zóně – Vídeň byla rozdělena mezi Spojence stejně jako Berlín na čtyři zóny do roku 1955. Život v rozdělené Vídni zachytil film Třetí muž z roku 1949, v němž je jednou z hlavních postav Anna z Československa (hraná Italkou).

Spojení Čechů s budovou prozrazuje pamětní deska v Leibnitzgasse se 70 jmény obětí nacistického režimu z řad vídeňských Čechů, kteří byli popraveni či posláni do koncentračních táborů kvůli odbojové činnosti. Mnoho z nich působilo ve spolku Komenský nebo studovali v jeho školách.

Pamětní deska na budově školy v Leibnitzgasse se 70 jmény vídeňských Čechů, které nacistický režim popravil nebo zavraždil v koncentračních táborech za odbojovou činnost v řadách české sekce Komunistické strany Rakouska (KPÖ) a dalších skupin. Mnozí byli členy spolku Komenský nebo studenti českých škol. Jejich jména jsou uvedena také na památníku na vídeňském Ústředním hřbitově.

V Leibnitzgasse můžete navštívit farmářský trh, který se koná každý den dopoledne s výjimkou neděle a je známý svou živou atmosférou a můžete na něm usmlouvat nižší ceny (na rozdíl od známějšího Naschmarktu). Trh je propojen s tržištěm na Viktor-Adler-Markt, které bývalo srdcem českého Favoriten.

Dnešním srdcem čtvrti je náměstí Reumannplatz, pojmenované po prvním sociálně-demokratickém starostovi Vídně Jacobu Reumannovi, který na rozdíl od svých předchůdců vycházel Čechům vstříc.

Český Favoriten tu připomíná jen české příjmení na vývěsním štítu slavného zmrzlinářského salonu „Eissalon Tichy“. Jeho zakladatel Kurt Tichy se ve Favoriten v roce 1925 a považoval se za Rakušana. Jeho „vynález“ – tradiční rakouský moučník – meruňkové knedlíky ve zmrzlinové podobě se stal hitem. Eismarillenknödeln jsou považovány za vídeňskou specialitu jako dort Sacher.

Na Reumannplatz stojí za návštěvu také lázně Amalienbad, na které se jezdili dívat sociální demokraté z Čech a Moravy jako na ukázku péče o dělnickou třídu v „rudé Vídni“, jak je nazýváno období sociálně-demokratické vlády ve Vídni v letech 1919–1934.

Největší lidové lázně v Evropě byly otevřeny v roce 1926 a sloužily k pozvednutí ducha dělníků s bohatě zdobenými interiéry ve stylu art-deco i k relaxaci – kromě koupelí a bazénu nabízely sauny, masáže i holičství.

Na konci války Amalienbad zasáhlo šest bomb, ale podařilo se je zachránit a rekonstrukce v letech 1980–1986 vrátila interiéru jeho velkolepý charakter. Repliky původních mozaik a dlaždic vyrobila česká firma RAKO (dříve její mozaiky zdobily jen dámskou saunu).

Ve Favoriten nese českou stopu také první vídeňský Dělnický dům otevřený v roce 1902 v Laxenburger Strasse 8–10. Navrhl ho architekt Hubert Gessner narozený ve Valašských Kloboukách. Dělnický dům sloužil jako místo setkávání Čechů, kteří byli organizování v Československé dělnickém spolku a spolupracovali s rakouskou sociální demokracií.

Hubert Gessner stál u zrodu myšlenky masivní výstavby obecního bydlení, kterou začal po první světové válce ve Vídni realizovat starosta Reumann. Na jeho počest Gessner pojmenoval jeden z nejvýznamnějších městských bytových bloků, který v období „rudé Vídně“ navrhl. Reumannhof je dodnes chloubou okružní třídy Gürtel (Opasek), kterou sociální demokraté stavěli jako Ringstrasse pro proletariát. Z Favoriten vás k němu doveze tramvaj číslo 6 (zastávka Arbeitergasse).

Nad náměstím Reumannplatz najdete kostel sv. Antonína Paduánského, který navrhl architekt Franz von Neumann – autor radnic v Liberci a Frýdlantu.

Z Reumannplatz můžete dojet autobusem 68A k lesoparku Laaer Wald, ve kterém je zábavní park Böhmischer Prater (Český Prátr) pojmenovaný podle jeho nejčastějších návštěvníků z konce 19. století, kdy vznikl. Také on vstal po válce z popela a můžete se v něm svézt na původních atrakcích jako české děti – nejstarším dřevěném kolotoči v Evropě či housenkové dráze.

Do Favoriten se dostanete metrem linkou U1 (červená) – vystupte ve stanici Keplerplatz nebo Reumannplatz.