Článek
V sobotu jsem šla k mámě pomoct se sklepem, protože ji během pár týdnů čekalo stěhování do menšího bytu a bylo jasné, že si všechno neodveze. Měly jsme jednoduchý plán: projít to, co tam roky leželo, a vytřídit věci, které už jen zabíraly místo. Šlo hlavně o to udělat to rychle a bez zbytečného přemýšlení nad každou krabicí. V jedné z nich byly naskládané staré romány ze sedmdesátých let. Zažloutlé stránky, prach, místy už trochu unavené obálky. Brala jsem je jako další obyčejné staré knížky, které se kdysi odložily a od té doby se k nim nikdo nevrátil.
Stačila jedna zpráva a všechno bylo jinak
Začala jsem je proto dávat stranou k věcem, které pojedou pryč. Přišlo mi zbytečné nechávat doma desítky svazků, po kterých podle všeho nikdo léta nesáhl. Než jsem ale tu krabici zavřela, napadlo mě vyfotit pár hřbetů a poslat je kamarádce, která dělá v antikvariátu. Občas jí takhle něco pošlu, když si nejsem jistá, jestli má aspoň nějaký smysl to schovat. Tentokrát se ozvala skoro hned a napsala mi, ať s tím nic nedělám a hlavně nic nevyhazuju, protože už z té fotky poznala několik vydání, která by mohla mít cenu.
To mě překvapilo, protože zrovna tyhle knížky na mě působily jako typická pozůstalost po jedné době, které je všude dost. Ještě ten den jsem jí proto zanesla aspoň pár vybraných kusů, aby se na ně podívala. Prošla si tiráž, zkontrolovala stav vazby a to, jestli mají původní přebal. Vysvětlila mi, že samotné stáří u knih nic moc neznamená a že cenná není každá stará věc jen proto, že je stará. U některých románů ale záleží na tom, jestli jde o první nebo méně časté vydání a hlavně v jakém jsou stavu. Právě u knih ze sedmdesátých let prý sběratelé někdy hledají konkrétní kusy, které už nejsou běžně k sehnání, a zachovalých výtisků ubývá.
Ve sklepě najednou začalo záležet na detailech
Když jsem se pak vrátila k mámě do sklepa, dívala jsem se na tu krabici úplně jinak. Už jsem knihy neházela na jednu hromadu, ale začala jsem je postupně třídit podle stavu. Dívala jsem se na rok vydání, kontrolovala, jestli nejsou uvnitř popsané, jestli nechybí přebal a jak drží vazba. Najednou to byla pomalejší práce, než jsem čekala, ale dávalo mi smysl nespěchat. Máma se tomu nejdřív smála, protože ještě před chvílí to pro nás byly věci na odvoz, ale pak si vzpomněla, že část těch románů kdysi koupila úplně nových a skoro je nečetla. To taky vysvětlovalo, proč některé kusy vypadaly na svůj věk překvapivě dobře.
Druhý den jsem po přetřídění vzala menší výběr těch nejzachovalejších knih a donesla ho kamarádce znovu. Nečekala jsem žádný zázrak, spíš jsem chtěla vědět, jestli jsme včera neviděly hodnotu tam, kde ve skutečnosti není. Jenže po čase mi dala vědět, že o několik z nich je mezi zákazníky zájem. Nešlo o žádné mimořádné sumy a určitě ne o částky, které by člověku změnily život. I tak jsme ale za pár svazků nakonec dostaly několik tisíc korun, což by mě při prvním pohledu na tu zaprášenou krabici vůbec nenapadlo. Právě v tu chvíli mi došlo, že staré romány ze sedmdesátých let opravdu nemusí být jen něco, co roky leží ve sklepě a čeká na vyhození.
Nakonec nešlo jen o peníze
Zbytek jsme pak s mámou dotřídily už s větším rozmyslem. Něco se ještě prodalo, něco si nechala a pár poškozených kusů nakonec opravdu šlo pryč, protože nemělo smysl je schovávat. Ve výsledku jsme sklep vyklidily tak, jak jsme potřebovaly, jen ne tak bezhlavě, jak jsme to plánovaly na začátku. Měla jsem z toho hlavně dobrý pocit, že jsme neudělaly chybu a neposlaly bez přemýšlení pryč něco, co mohlo mít pro někoho hodnotu. Od té doby to mám nastavené jednoduše: když narazím na starší knihy, nejdřív si aspoň ověřím, co jsou zač, a teprve potom řeším, jestli zůstanou, prodají se, nebo půjdou dál.
